4 fotky 
Květy. Co o nich říct? Vezmeme-li to od největší viditelnosti, jde o brněnskou kapelu, jejíž předpředposlední album Kocourek a horečka bylo v roce 2006 oceněno Andělem za alternativu. Ovšem za mlhou hustou tak, že by se dala krájet atd., se prostírá jeden paralelní vesmír. Snad do něj alespoň trochu nahlédneme a dozvíme se také něco o novinkovém albu Myjau…
Květy, Zdroj: kapelakvety.cz, Foto: Petr Hegyi
Začnu trochu nejapně. Ještě nikde jsem nenašel vysvětlení, proč jste si na počátku existence zvolili takové jméno. Možná jsem nečetl na pravých místech, ale pořád mě zajímá, odkud vítr vane… (soukromý tip: Podle tvých koláží bych to viděl na J. K. Tyla a jistý časopis založený roku 1834.)
Ne ne.. na začátku byla taková náhoda, že jsme jí ani nemohli věřit. Byli jsme čtyři kluci a každý z nás měl tetu nebo babičku, která se jmenovala Květa. Takže za námi a kolem nás byly Květy.
Zvládáš neuvěřitelně mnoho aktivit. Kromě kapely se věnuješ například hostování u spřízněných interpretů, vlastní sólové dráze, skládání hudby k divadelním inscenacím (nejnověji je to pohádka Jak šlo vejce na vandr, MD Zlín, režie Pavel Gejguš, pozn. aut.), ale máš za sebou i takovou lahůdku, jakou byla před časem znělka ke Dni bez aut. Ve svých textech často pobýváš mezi lesními tvory a v prostředí mimo město. Co pro tebe tento pro většinu zasutý svět představuje?
Už to, že je jiný svět, je pěkný. Že sem načuhuje, nebo se nám to alespoň zdá. Ale zdá nezdá, to je relativní, když existuje myšlenka, tak už to je. Peter Gabriel říkal, že když kdysi přijel do New Yorku, zaujalo ho, že ze všech kanálů stoupá spousta páry a působí to, jako by tam bylo další město. Město pod městem. Kdo může s jistotou říct, že tam žádné město není? Já bych tedy o takovém místě rád od někoho něco slyšel.
Jako autor textů a také zmiňovaných koláží doprovázejících poslední tři alba ponecháváš posluchači-divákovi velký prostor pro interpretaci. Pro koláže jsou ti zdrojem kromě jiného dobové ilustrace anatomie člověka, dávnější kýčovité pohlednice, desítky let neplatné lístky na městskou dopravu, kostrbaté citace z prvorepublikové brakové literatury a mnohé další libůstky, v textech občas zmiňuješ více či méně zmizelá léta (v roce 25, rok výroby 81, v roce 92…). Snažíš se tím posluchačům napovědět, že patříš do jiné doby?
Koláže mám rád, je to láska se vším všudy, takže je ošemetné ji přesně pojmenovat. Můžu ale říct, že mne vzrušuje ten nečekaný kontext. Vztah mezi věcmi. Trošku jako detaily, které si nemůžu odnést ze snu. Poznané okolí má nějaká pravidla, ale koláž je může promíchat a probudit lidskou snivost. Materiály nacházím různě. Dřív tam byly i ty strašné reklamy, co nikdo nechce a nebozí brigádníci s nimi musí cpát poštovní schránky. Třeba reklama na pyžamo je v Kocourkovi. Nebo na maso. Na posledním albu je hodně z pozůstalosti po dědovi. On si schovával všechny doklady. Kolik ho stál benzín, i jízda tramvají. Zůstala tu po něm vkladní knížka z šedesátých let, to je to nebe nad koupajícími se lidmi na přední straně desky.
Zdroj: indies.eu
Vaše čerstvé album, vydané 12. října, se jmenuje Myjau. Když jsem se poprvé dozvěděl jeho název, hned mě napadly dva výklady. Bylo to jednak kočičí mňoukání, které koneckonců vydavatel (Indies Scope) uvádí v anotaci, a pak třeba skutečnost, že vám práce na něm přinášela nějakou bolest. Objevil bys v paměti nějaké bolístky, které jste si způsobili při jeho realizaci?
Možná to je ujetý, ale k tomu názvu.. pořád mi znělo to slovo v hlavě. Říkal jsem si, jak proměnit ten zvuk co vydávají kočky ve slovo. A jakmile jsem si představil Myjau, takhle s tvrdým y, tak mi to pořád pulsovalo v hlavě. Mantra. Kupodivu bolístky byly jen dvě. Jednak jsme byli s Ondrou Ježkem nemocní fyzicky, ale to zmizelo během natáčení a vyplavalo, tedy u mne, když jsem jel ze studia.. a pak – hledali jsme zpěvačku pro píseň S kokrháním psů a byly tam tři moc šikovný holky, jenže ani jednou to nebylo přesně ono, tak jsme je museli zklamat a nakonec zůstal na desce můj zpěv, který měl být jako vodítko, ale zdál se nám silnější. Ovšem pominu-li tohle, tak to byl ráj, inspirace, svoboda, energie, hudba, Praha, krásnej čas.
Myjau představuje mezi vašimi alby nepochybně zlom. Po dlouhých letech spolupráce se na natáčení podílel jiný producent než Broňa Šmíd (Sledě živé sledě). A nejen to. Zmizela spousta stálic jako Marta Svobodová (Budoár staré dámy, Furré), Dorota Barová (Tara Fuki), Milan Nytra (Buty, Laputa) či nositelé podivuhodných příjmení Ondřej Kyas (mj. Terebint) a Petr Hegyi (výtvarník a režisér), všichni mj. působící na Moravě. Je to způsobeno jen přesunem do pražského studia JáMor k Ondřeji Ježkovi, nebo jste chtěli okusit radikální změnu?
Chtěli jsme radikální změnu, ačkoliv všichni vyjmenovaní lidé jsou v tom svém úplně fantastičtí. Ale byl třeba pohyb, přesun. Ondra Ježek – a teď to zazní krutě profesionálně, asi jako když mluví filmoví producenti, proč si vybrali toho a toho herce – zaujala nás jeho minulá práce, a proto jsme jej rovnou oslovili s nabídkou.. :-) Jeho studio funguje úplně jinak, jinak slyší hudbu, má jinou představu o zvuku nástrojů, ale taky o tom, co je důležité v životě, a to všechno se musí na desce vždycky objevit. Je tam skladba o Vánocích, začínalo se točit od samotné kytary a já ji chtěl nahrát rytmickým podkladem, co se pak vymaže, ale způsobí, že nebudu ani trochu kolísat v rytmu. Ondra říkal, kašli na to, zabije to hudbu, nahrej ji naslepo, ať je to opravdový, s chybou.
V Ondřeji Ježkovi (OTK) a Lence Dusilové jste pro album získali další držitele Andělů. Byl za tím alespoň v případě Lenky nějaký tajemný záměr andělské maximalizace, nebo ti do písní Psí hvězda a Na balkóně zpívá pták její hlas zapadal už při skládání? Anebo je to úplně jinak?
Věděli jsme, že má krásnou barvu hlasu, konejšivou a příjemnou. Že to tam chceme, a nahrála to hned, udělala několik variant, které byly všechny pěkné. Já se s Lenkou poznal v šatnách, když jsem hrál ve Sdružení amatérských písničkářů, vedeném Honzou Burianem. Znal jsem ji už dlouho. V roce 1994 jsem šel na svůj první rockový koncert, byla to skupina Lucie, a Lenka zpívala a hrála s nimi. Když jsem jí říkal, že ona byla první člověk, kterého jsem před 15 lety viděl stát na podiu s elektrickou kytarou, začala lámat rukama, že si připadá jako stařec.
Není vyloučeno, že na Topzine.cz zabrouzdá i váš velký oblíbenec, Pavel Fajt, na kterého mimochodem už nějak zapomínáte. Co bys mu chtěl vzkázat?
Že ho máme rádi a že by měl na Slet bubeníků někdy pozvat Aleše Pilgra!
Doslov: Pro ty, kdo v sobě nalézají jakés takés hravé já, lze doporučit podivuhodné hry, které Květy na svých stránkách uvádějí. Jen směle! (www.kapelakvety.cz/?str=hry)
