Kronika tak řečeného Dalimila. Jaké otázky skrývá toto na první pohled tendenční dílo?

První česky psaná veršovaná kronika je veřejnosti známá jako Dalimilova. Jde ale o název poměrně nešťastný, protože se dokonce ani s jistotou neví, kdo zmíněný Dalimil byl a jestli se jedná o tvůrce samotného textu.

Staročeská Kronika tak řečeného Dalimila patří mezi základní prameny nejstarší epochy naší literatury. Autorem současného názvu díla je kronikář jiný, jenž pojal Dalimilovu kroniku jako jeden ze svých pramenů, Václav Hájek z Libočan. Ani po dlouhé době pečlivého zkoumání si ale literární historie není vůbec jistá v otázce autorství, někteří vědci za původce kroniky označují Petra I. z Rožmberka.

Silná příchuť vlastenectví

Nejstarší česká veršovaná kronika z desátých až dvacátých let 14. století se dochovala celá, má přes 4500 veršů a je psána sdruženým rýmovaným bezrozměrným veršem. Dvojverší jsou přiřazována stroze, věty jsou povětšinou souřadného typu a často dochází k opakování týchž formulací a motivů. Dílo má jasný politický záměr, vyzývá k odporu proti Němcům a varuje Jana Lucemburského, že (pokud nebude uznávat české pány) bude sesazen z trůnu.

Bezrozměrný verš se užíval především ve středověku, není určen počtem slabik nebo slovními přízvuky. Od verše volného se liší tak, že jeden bezrozměrný verš je i větným celkem:

„Pak Boleslav lítý snide,
syn jeho Boleslav ščedrý na jeho stolici vznide.
Poluči sě svytý ze zlého
a milostivý z lítého.“

(Kronika tak řečeného Dalimila. Praha: Paseka, 2005.)

Dalimilova kronika je současně i historický spis, politický manifest a epická báseň. Jako historický spis se opírá o Kosmu, jako politický manifest formuje ideologii šlechtické třídy, jako dějová báseň je protějškem evropské hrdinské epiky. Vznikla pravděpodobně jako reakce na události roku 1309 a spory panstva s Janem Lucemburským. Autor chtěl souvisle sepsat celé české dějiny od příchodu praotce Čecha po korunovaci Jana Lucemburského roku 1311.

Autor velkou část výkladu soustřeďuje kolem linie Přemyslovců

Pisatel připomíná národní tradice, staví do popředí ideál českého panovníka, českého světce a českého šlechtice. Dílo má protiněmecký nádech, nezajímají ho cizí látky, chce zpracovávat domácí příběhy. Původce textu odsuzuje rytířské životní formy přicházející od 13. století z ciziny, protože je pokládá za změkčilost, která přivedla kdysi bojovnou a prostě žijící šlechtu k nynějšímu úpadku. Tato kronika si udržela oblibu až do 15. století.

Hledá se autor

Tak řečený Dalimil se v kronice ke svému dílu v souladu s dobovou mentalitou nehlásil. Jedinými stopami jsou informace přímo v textu. Vědci se shodují v tom, že text vypovídá o přístupu k pramenům a značné vzdělanosti, proto by se mělo jednat o šlechtice nebo duchovního. Václav Hájek z Libočan za autora určil patrně smyšleného boleslavského kanovníka Dalimila Meziříčského, ale řada současných odborníků je značně skeptická. Vůbec první Dalimilovo autorství zpochybnil František Faustin Procházka.

Hájek z Libočan přiřkl autorství boleslavskému kanovníkovi Dalimilu Meziříčskému, pravděpodobně se ale jedná o smyšlenou postavu

V době Národního obrození se historikové pokoušeli o určení totožnosti autora. Za jednoho z možných původců byl označen kanovník Hynek z Dubé, řečený Žák. Vycházelo se z jeho sociálního zařazení, autor byl nadprůměrně vzdělaný, uměl latinsky i německy, možná duchovní nebo i urozený rytíř z rodu Ronovců. To vše se na Hynka z Dubé skvěle hodí, byl nejvyšším pražským purkrabím, přitom však duchovním. Tomuto autorovi popis odpovídá také z hlediska rozboru díla, rovněž ideové zaměření kroniky je v souladu.

Kanovník, nebo šlechtic?

Josef Beran se zachytil kapitoly o blahoslavené Zdislavě z Lemberka, která má v textu tak výjimečné postavení, že autorem musel být někdo z blízkých příbuzných – podle Berana jiný pražský kanovník, Havel z Lemberka, vnuk Zdislavy. Ten mohl dobře pozorovat popisované boje, navíc Beran poukázal na to, že o Hynkovi z Dubé se v textu mluví ve 3. osobě, a to ne příznivě, jinde o sobě autor mluví v osobě první.

Čtěte také: Kosmova kronika česká: První česká historiografie chce silnou centrální vládu

Radko Šťastný tvrdí, že autorem je Petr I. z Rožmberka (1282-1347), přímo v kronice se objevuje zmínka o Pánu z Růže, jímž je myšlen Vok z Rožmberka. Petr I. z Rožmberka byl podroben klášterní výchově ve Vyšším Brodě, měl tedy dostatečné vzdělání pro literární činnost, navíc měl přístup k Vyšebrodské knihovně. Je o něm známo, že ovládal češtinu, latinu a němčinu. Jeho otec Jindřich mu předával cenné zkušenosti z diplomacie a politiky.

Petr I. z Rožmberka byl český vysoce postavený šlechtic. Soudí se, že by mohl být autorem Kroniky tak řečeného Dalimila a také právně orientované Knihy rožmberské. Vzdělání a výchovy nabyl v otcovském klášteře ve Vyšším brodě.

Jako impulz k vytvoření kroniky posloužila potřeba informovat nového krále Jana Lucemburského o jeho nové zemi a povaze zdejších lidí a snaha o ustavení jednotného politického programu pro celou šlechtu a naklonit si šlechtice, aby podpořili lucemburskou vládu. Česky psaná kronika byla zvolena, aby se král naučil jazyk svého lidu a aby byl text přístupný i šlechtě, která byla z větší části negramotná.

O L’ubušinu proročství

Tdy L’ubušě otpovědě

řkúc: „To vám beze lsti povědě,

kak koli ste mě uhanili.

když ste mě tak potupili

Zlý člověk to drbí býti,

Kterýž pro své dobré dá obci zlým užiti.

Obec jest každého ohrada,

Kdož ju tupí, minulať jej rada.

Ztratě obcu, neúfaj do hrada,

Bez obcě dobude tebe všeliká sváda.

Ale jáz vám své škody nedám zlým užiti,

chcu vám beze lsti raditi.

Radějši mohli byste mój súd trpěti,

Než drbíte za kněz silného mužě jmieti.

Lehčějieť tepe dievčie ruka,

Ot mužské rány bývá veliká muka.

(HAVRÁNEK, Bohuslav; HRABÁK, Josef a kol.: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha: ČSAV, 1957.)

 

Zdroj: ŠŤASTNÝ, Radko: Tajemství jména Dalimil. Praha: Melantrich, 1991.