!Reportáž!Ve jménu hudby, textů a nového bookletu pokřtila skupina Eddie Stoilow svého druhého studiového potomka. O dva roky mladší sestru desky The Best Of vedle kmotrů Pavla Cejnara a Boba Klepla uvítala 4. května do světa hudebních žebříčků i zaplněná hala Paláce Akropolis.
Už v době, kdy malá hodinová ručička obléhala číslici sedm a velká ještě pozorovala dvanáctku z pozice vzdáleného příbuzného, začaly se ulicemi pražského Žižkova trousit skupinky lidí. Cíl jejich cesty nebylo nijak těžké uhodnout. Většina z nich se totiž pod vlivem stoupajícího hudebního vzrušení ovívala lupeny na křest alba skupiny Eddie Stoilow.
Soutěžit o CD Eddie Stiolow Oh My God! můžete zde.
Pravidelní návštěvníci pražské Akropole dorazili do žižkovské křtitelnice s ležérním klidem koncertních mazáků o něco později. To se ukázalo jako prověřená taktika, neboť právoplatnému začátku koncertu (tedy přesněji chvíli, kdy chlapci skutečně hrábli do strun) předcházely hned čtyři akademické čtvrthodinky.
[album:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/cz-praha-hudba-eddie_stoilow-04_05_2011/]Ať už takticky nebo důvěřivě, sešli se nicméně s úderem půl deváté všichni hrdí vlastníci lístků pod podiem. Podkresová hudba linoucí se z reproduktorů totiž konečně pověsila řemeslo na hřebík a nad hlavami přítomných se rozevřelo hudební Nebe. A to doslova!
Ticho? Možná tak v Nebi…
Páni muzikanti sami sobě připravili opravdu osobité entrée. Na promítací plátno (střídavě plnící také funkci baneru a opony) nechali uniknout pětiminutovku skečů z filmového šuplíku kapely. Bránici tak mimo jiné pocvičila právě jednoaktovka frontmana Honzy Žampy, který za pomoci filmové techniky shlédl na zem z prostředí nebeského kúru.
S úsměvem a bez čepice (!) odtud seslal stylovou repliku hodnou filozofů „V nebi je krásně ticho“. Pro příležitost vítání CD-občánka s názvem Oh My God větička až rouhačsky povedená, co říkáte.
Poté se už ale do nebeských výšin vznesla i samotná opona a za ní na scénu slétli tentokrát hmotní a vlastním filmařským umem pobavení Eddie Stoilow. „Líbilo se vám to? My jsme se vzadu tak smáli, že jsme ani nevěděli, jestli vůbec můžeme přijít.“
Žampík oděný do slušivého fráčku a s čepicí opět typicky naraženou do čela nejprve protáhl hlasivky u několika starších hudebních kousků. Než se publikum osmělilo, stačil směrem k němu vyslat písně Telephone, HaHa Radio a větu „Máme hroznou radost, že jste přišli“.
S nástupem černého hitového koně Frozen z nového alba už ale nebylo potřeba si se skalními fanoušky dál pohrávat. Jejich svět se na celou hodinu a půl definitivně smrskl pouze na tři základní slova: Oh My God!
Eddie Stoilow nicméně není skupinou jednoho hitu (ba naopak), a tak po první hudební vyjížďce přišla na řadu Velká koncertní pardubická. Rytmy jedné písně se během následujících šedesáti minut předbíhaly s rytmy dalších: Floating, Oh My Gosh!, Today/Tomorow, Caroline (…).
Kluci nezanedbali jedinou položku z koncertního desatera, takže samotný zvuk útočil na ušní bubínky se silnou, ale zároveň jemnou naléhavostí. Zcela podle nejdůležitějšího bodu: Dobře nazvučíš.
Šestým hráčem je publikum
S blížící se cílovou rovinkou koncertu (deadline byl v deset hodin) se už do světla reflektorů přiblížili i pyšní kmotři Pavel Cejnar a samotné numero uno, persona grata a mafiozní otec kapely, Bob Klepl. Obřadní sprškou slov a bublinek zkropili svou novou chráněnku od obalu až k placce. A za zvuku šestičlenného chorálu (přece nebude kapela jen přihlížet) ji jedním hodem vyslali do světa na zkušenou.
Přesně v deset hodin odkázal zákon Akropole kluky do patřičných míst (zákulisních samozřejmě). A tak jsem se po jejich stopách vydala pochytat několik bezprostředních dojmů z úst nejpovolanějších. Euforickou ránu jsem chytla hned u dveří, což klávesista David s omluvným úsměvem okomentoval slovy: „Po koncertě jsme trošku mimo, před ním jsme menší ufo.“ Mně se nicméně atmosféra v mateřské lodi hodně zamlouvala.
Kluci, povězte mi, jak se vám dneska křtilo?
Honza: Křtilo se úplně bezvadně, protože Akropole je prostě na křtění úplně nejlepší klub. (smích)
David: To byla úplná křtěcí párty. (smích) Byla plná Akropole, takže spokojenost. Děkujeme všem.
Honza: Jenom nás mrzí, že nemohli přijít David Koller a Xindl X, protože měli vlastní koncerty. Rozhodně na desku přispěli a já jsem jim vlastně ani nepoděkoval…
Tak teď k tomu je skvělá příležitost…
Honza: Davide, Ondro, mockrát vám děkujeme za přirozenou…
David: …Hezké Vánoce…
Honza: …nefalšovanou, pravou a upřímnou spolupráci.
Jak jste se k sobě s Davidem Kollerem vůbec dostali?
David: Zaplať Pánbůh úplně přirozeně. Potkáváme se na stageích a v šatnách. David má rád mladý party a je hrozně vitální. Řekl nám: „Kluci, já za vás položím život,“ a položil…
A jak se tedy potom k novému albu nachomýtli Pavel Cejnar a Bohouš Klepl?
David: Jsou to pro nás nejbližší lidi. Bob nám měl křtít už naše první cédéčko, ale byl v divadle. Slíbili jsme mu, že pokřtít to druhé, tak si na nás dneska udělal volno. A Pavel je historicky první kmotr našeho prvního cédéčka.
Honza: Hlavně je to, podle mě, nejlepší motivátor tady v České republice. Motivátorů tady moc není.
Když je to tak, nezasloužili si pánové o kapánek víc prostoru, aby ukázali, co dovedou?
Honza: My jsme je právě museli včas utípnout. Bob Klepl a Cejnar mají tu tendenci nám ukrást kytary a být tam třeba čtyřicet minut. To jsme nepotřebovali. Deadline je už v deset … (smích)
Tak, už zbývá se jenom zeptat: Co byste sami popřáli svému novému CD?
David: Aby bylo míň unavený než my. (smích)
Honza: Aby neúnavně vyskakovalo z regálů do…
David: … do tašek! A z tašek do dalších regálů… v ložnici. (smích)
Kdo na koncertě byl, pochopil, jak lehce dokážou stoilowci člověka obrátit na hudební víru, za kterou si sami pevně stojí. Kdo ve středu v pražské Akropoli chyběl, může si to na vlastní uši vyzkoušet při poslechu jejich (nyní již oficiálně pokřtěného) alba.