Pamatujete si ještě, jaké to bylo, když vám bylo jedenáct, rodiče byli v práci, kamarádi na prázdninách a vy jste se museli zabavit sami se svou představivostí? A jak bylo smutné, když vás dospělí nechtěli poslouchat a uvěřit vašim snům? Koralína a svět za tajnými dveřmi vás chtě nechtě vtáhne do minulosti a umožní vám tak být zase sedmiletým dítětem – bez starostí, s čistým zájmem a radostí.
Koralína a svět za tajnými dveřmi je animovaná pohádka jedenadvacátého století. Hlavní hrdinkou je sympaticko-nesympatická Koralína, která se s rodiči přestěhuje do Růžového paláce, starého domu na samotě. Stavení je na první pohled plné tajemství a kouzel. Jedenáctiletá Koralína jednoho dne v domě objeví malá dvířka a rozhodne se prozkoumat, co je za nimi. To ale ještě netuší, jaké nebezpečí tam na ni čeká…
Tento napínavý příběh vznikl podle předlohy románu Neila Gaimana, který se údajně inspiroval českým režisérem Janem Švankmajerem, jenž má na svědomí film Něco z Alenky. A nutno podotknout, že celé dílo Alenčino dobrodružství v kraji za zrcadlem nápadně připomíná. Ať už se jedná o kouzelná dvířka/zrcadlo anebo bílé myšky/bílý králíček, které Koralínku/Alenku zavedou do jejího vysněného světa.
Charakter ústřední postavičky mi připadá jako absurdní mix Dr. House a Malého prince. Na jednu stranu je to arogantní jedináček, s nosem až někde v korunách stromů, přesto je vám ale něčím sympatická. Snad právě tou „princovskou“ nevinností a ryzí zaníceností.
Zajímavé je, že Neil Gaiman se prý při psaní příběhu nechal inspirovat vlastním dětstvím a svou fantazií. Přiznejme si – kdo z nás v šesti letech netoužil po maličkém okénku ve zdi, kterým by se dostal do barevného světa lahodných cukrovinek, závodních autíček a pozoruhodných báboviček, do světa, kde slovo „rozvod“ neexistuje. Věřím, že nebudu lhát, když řeknu, že většině z nás se tento sen nikdy nesplnil. O to působivější je vidět své dávné fantazie alespoň na plátně a vrátit se na těch celých sto minut o několik let (či dokonce dekád) zpět.
Celý počin režíroval světoznámý Henry Selick, autor populárních filmů jako například Ukradené Vánoce Tima Burtona nebo Jakub a obří broskev. Ani jedno z uvedených dílek ale není srovnatelné s filmem o pubertální Koralíně. Selick si totiž při tvorbě tohoto snímku dovolil něco, co je v kinematografické historii naprostou novinkou. Zkombinoval metodu klasické stop-motion animace s plastickým 3D obrazem, což pohádce jistě dodává kouzlo.
Ano, slyšíte dobře! Záběry z paralelního světa za záhadnými dvířky jsou vytvořené 3D grafikou, jež se v poslední době ve filmové branži čím dál víc rozmáhá. Všem z vás, kteří se Koralínu a svět za tajnými dveřmi rozhodnete shlédnout v kině, doporučuji – přijďte včas. Mně se podařilo přiběhnout do kina asi tři minuty po začátku a ve spěchu mě vůbec nenapadlo, že budu pravděpodobně potřebovat brýle. Takže jsem ty nejzajímavější pasáže viděla rozmazaně a mohu se tedy jen domnívat, jak ve skutečnosti vypadaly (snad aspoň na základě přirovnání k právě promítanému trojrozměrnému hororu Krvavý Valentýn).
„Když jsem poprvé četl ten rukopis, tak jsem byl fascinovaný porovnáváním dvou světů; toho, ve kterém žijeme a toho druhého, který je vždy zelenější, lepší. To osloví každého. Stejně jako Stephen King, Neil umí zasadit fantazii do dnešní doby, do našich životů. Odhrne obyčejné životy a najde v nich kouzlo. Koralína na mne velmi zapůsobila a doufám, že stejným způsobem zapůsobí ve filmu na dětské diváky. Těch důvodů, proč by měla, je několik: je statečná, zvědavá a má velkou představivost. Líbilo se mi, že přístup, že ‚její tráva je vždycky zelenější‘, se ukázal jako mylný,“ říká o svém nejnovějším projektu Henry Selick a má pravdu.
Film je neskutečně plný takové fantazie, jaké jsou schopny jen děti. Je obdivuhodné, jak přesně si dospělí tvůrci dokázali vzpomenout na své dětské představy a vžít se do nich. Jen přemýšlím, jestli skutečně pracovali na základě vlastní obrazotvornosti nebo zda jim k fantastickým záběrům pomohly halucinogenní houbičky.
Ohodnoťte tento článek:
