Konec masopustu: Kdo ví, co to vlastně bylo

!Divadelní recenze!Národní divadlo uvedlo další premiéru letošního roku – Konec masopustu. Dílo Josefa Topola, pod režijní taktovkou Jana Antonína Pitinského, vplulo na prkna divadla velkého formátu, ale působí jako studiový experiment.

Maškary – studenti DAMU Zdroj: Viktor Kronbauer, ND

Znáte ten pocit, když jdete do kina na remake úspěšného filmu z třicátých let s nadšením, co režiséři vymyslí, ale odcházíte zklamaní a hledáte důvod, proč něco takového dělají? Tak jsem si připadala po zhlédnutí představení Konec masopustu. Nejprve jsem se těšila na magickou hru plnou mystiky a všudypřítomnou atmosféru smrti.

Smrťák: „Tak tebe posílá Husar? Dal ti nějaké instrukce?“

Jindřich: „Dal mi tuhle škatuli.“

Smrťák: (otevře krabici a přečte lístek v ní ukrytý): „Udělej nám z něho mrtvýho. – To tě mám zabít, či co?“

Nedočkala jsem se. Na jevišti se něco dělo, ale málokdy jsem byla zcela přesvědčená, že rozumím tomu, co vidím. Je dobré, když vás hra nutí přemýšlet na tím, co se před vámi odehrává. Konec masopustu má v sobě velký potenciál v hledání smyslu hry, ale ne vždy tam ten smysl je.

Otec (Igor Bareš) a syn Jindřich (Filip Kaňkovský) ve vypjaté scéně

V jednoduchosti je krása. Staré rčení, které však toto zpracování nenaplňuje. V přemíře nápadů a symboliky se podstatně ztrácí text a herecké vyjádření hlavních postav. V hlavní roli jsou maškary – studenti DAMU, kteří se na velkém jevišti cítili více než jako rybky ve vodě. Nebyla téměř scéna, kde by maškary nefigurovaly a někdy působily svou přesvědčivostí jako noční můry.

Podivné déjà vu

Herecky se opakuje složení představení Zkrocení zlé ženy. Musím uznat, že tentokrát je výkon Pavly Beretové v roli Marie lepší a přesvědčivější než v roli Kateřiny. Přesto mě stále nepřesvědčila o tom, že by měla hrát na prknech Národního divadla. V paměti mi uvízlo hlavně její zbytečně afektované pohybování se po pódiu. Vedle Pavly se zviditelňuje přirozená herecká jiskra Radúze Máchy, kterého jsem také zmiňovala ve Zkrocené ženě. V Konci masopustu opět dokazuje svou dramatickou i humornou polohu své osobnosti.

Rafael: „Já tě miluju.“

Marie: „Jak to tak můžeš říct?“

Rafael: „Každý jiný můžu říkat: Nemám tě rád, a nevěří mi to. A tobě říkám, že mám, a taky mi nevěříš. To je svět! Každej si věří, v co chce – pojeď se mnou do Prahy.“

O přestávce jsem se ptala diváků, co si o představení myslí, ale nedočkala jsem se kloudné odpovědi. Téměř všichni diváci mi potvrdili můj vlastní dojem z první poloviny. Zmatek na jevišti upozaďuje samotný děj a vnáší tak chaos do chápání díla. Sál byl vyprodán jen z třetiny a nepřekvapilo mne, že v druhé polovině několik míst postrádalo své diváky. Konečný potlesk byl chladný a spíše nucený než přirozený. Opona se rozhrnula jen třikrát a i v průběhu aplausu lidé odcházeli, což jsem nikdy nezažila.

Rafael (Radúz Mácha) a Smrťák (Vladislav Beneš)

Abych jen nekritizovala, ráda bych vyzvedla důležitou stránku představení. Kostýmy, scéna a barvy – symbolika čišící ze všeho, co vidíte. Všudypřítomná atmosféra smrti – Smrťák v podání Vladislava Beneše působí ironicky, zábavně a jako podvodník, který se všemu vysmívá, ale na konci si uvědomí, co spískal. Protikladem je jeho sestra Věra, kterou výborně ztvárnila Kateřina Holanová. Úzkostlivá žena, kterou sžírá vzpomínka na smrt svého milého.

Cihlář: „Hele je! Maškary jdou.“

Všechny Topolovy postavy jsou prosté a skutečné. Žijí své životy v malé vesničce, kde se koná masopust. V pozadí (v tomto případě v popředí) slavnosti se setkáte s láskou, nenávistí, nepochopením, sarkasmem, humorem i dramatem. Nic z toho však není uchopitelné a zařaditelné. Ztrácíte se v tom, zdali se máte smát, brečet nebo raději utéct. Nepomůže vám ani výčet herecké elity Národního divadla. Alois Švehlík a Iva Janžurová jsou diamanty v zašlém přívěsku v podobě Konce masopustu. Radost z jejich přítomnosti střídá zklamání z mělkosti jejich rolí, které jen tak doplňují hru.

Ženské role připadly zkušeným herečkám Ivě Janžurové a Kateřině Holanové

Divadlo je živé a herci vnímají atmosféru hlediště, které je aktuálně ovlivňuje. Chvílemi mi připadalo (bohužel mám dojem pouze z jednoho představení), že se herci snažili více zdůraznit humorné repliky, aby oživili zaskočené diváky, ale ani tato snaha nezabránila podivné dusnosti v sále.

Bohužel z mé strany tentokrát nevyčtete doporučení k návštěvě představení. Národní divadlo na mne působí jako potápějící se Titanic, který se snaží zachránit každou hrou své renomé, což se moc nedaří a prozatím klesá k uměleckému dnu.

Konec masopustu

Národní divadlo

Autor: Josef Topol

Režie: Jan Antonín Pitinský

Hrají: Igor Bareš, Filip Kaňkovský, Pavla Beretová, Alois Švehlík, Vladislav Beneš, Kateřina Holanová, Iva Janžurová, Radúz Mácha, Petr Motloch, Milan Stehlík, Jan Bidlas, Filip Rajmont, Jaromíra Mílová

Hodnocení: 3***