2 fotky 
Získat přízeň publika a téměř přitom neříct jediné slovo, tomu se říká síla. Přesně tohle se Placebo na včerejším koncertu v Praze povedlo. A to i navzdory očividnému odstupu, přílišné profesionalitě a nesourodé předkapele.
Placebo. | Zdroj: Livenation
Když si vzpomeneme na téměř punkové začátky Placebo, jen těžko lze uvěřit tomu, koho máme před sebou dnes. Ne snad, že by celková transformace kapely byla až natolik markantní (s přibývajícími léty je určitý vývoj přirozený), přesto je však dobré se mít před podobnými evolučními skoky na pozoru.
U Placebo tohle platí dvojnásob. Nikdy nebyli příliš velkými šoumeny (zejména pak leckdy přeceňovaný frontman Brian Molko), proto si pochopitelně vždy dávali záležet na tom, aby písničky, jež publiku předkládají, měly říz a zároveň i určitou emoční hodnotu. Právě tyto atributy na ně ostatně umožní i s odstupem času vzpomínat (když už ne s jakýmsi těžko popsatelným hřejivým pocitem) při nejmenším v dobrém.
S aktuální studiovkou Loud Like Love jakoby se to ale kapele přestávalo dařit. Přirozeně lze tento pocit do jisté míry přičítat skutečnosti, že je album na světě teprve krátkou dobu. S ohledem na ohlasy hudební kritiky a samozřejmě i fanoušků, kteří ve středu večer Velký sál Lucerny opanovali, však bylo zřejmé, že jde o dojem oprávněný.Zatímco během písní Every You Every Me nebo Special K se jim téměř nedostávalo dechu, jak z plných plic skandovali spolu s Molkem (nejen) refrény, při zaznění sedmi skladeb z nového alba už takovou vřelost buďto necítili anebo ji jen nedávali najevo. Snad pouze s výjimkou hitovky Too Many Friends, jak ve svých textech trefně zmiňují kolegové.
Luno. | Zdroj: Livenation
Závěr večera však Placebo pojali poněkud rozpačitě. Ačkoliv skladba Teenage Angst nabízela ze čtveřice přídavků Running Up That Hill, Post Blue a Infra-Red pravděpodobně nejintenzivnější posluchačský zážitek, pomyslnou tečku učinili už jednou z nejsilnějších a naživo nejlépe fungujících věcí – skladbou Bitter End. Pro mnohé by však tento jinak sladký závěr byl očividně až příliš hořký.
Spojování nespojitelného
Ke konci ještě pár slov k předkapele. Pozicí předskokanů Hurts a nyní Placebo se Luno coby poměrně mladé formaci dostalo na první pohled výsostného postavení. Polemizovat však o skvělých příležitostech, které (a ruku na srdce) by se nyní mohly naskýtat a jež mívají ve finále beztak téměř nulový dopad, je víceméně zbytečné. Už jen proto, že se u nás k předskokanům často přistupuje jako k jakémusi nutnému zlu a zdravý úsudek a nadhled posluchačů často ustupuje kamsi do pozadí.
Je to škoda, protože zrovna Luno dokážou zahrát na emoce, k nimž si mnozí zatvrzelci jen těžko zvládají najít cestu. Jejich klubové koncerty jsou toho ostatně jasným důkazem; zejména hlasový rozsah zpěvačky Emy Brabcové spolu s minimalismem jednotlivých písniček jsou přinejmenším vyzdvižení hodné. Jak moc svou vážnost na pódiu hrají a do jaké míry ji myslí seriózně, je již kapitola sama o sobě a každý si na ni může udělat vlastní obrázek.
Bylo by však žádoucí si i navzdory všem jakkoliv dobře míněným úmyslům uvědomit, že se neopatrnou volbou předskokanů úroveň velkých koncertů nikam neposouvá. Ba naopak. Kratší, avšak o to intenzivnější zážitek je někdy daleko působivější, než se snažit udělat dojem přemírou obsahu. V tomto případě kombinací dvou kapel, které bok po boku působí nesourodě a tudíž nepatřičně. Ne snad, že by kterákoliv z nich neměla co nabídnout. Jejich spojování ale působí jako míchání jablek s hruškami.
Hodnocení: 60 %
