2 fotky 
Jan Skácel svou první básnickou sbírku Kolik příležitostí má růže (1957) vydal relativně pozdě, až ve svých 35 letech. Pozdní příchod na scénu ale nebyl nevýhodou, právě naopak. Skácel už od počátku působil jako zralý autor a člověk s vyjasněnými názory a prioritami.
Lyrická prvotina Jana Skácela do sebe vměstnává množství motivů, které se objeví i v pozdějších básnických sbírkách. Jedním z těch stálých je orientace na rodný kraj, tedy vřelý vztah k celé Moravě a místnímu lidovému folklóru. Člověka zobrazuje jako bytost propojenou s přírodou, svou pokorou se podobá Bohuslavu Reynkovi nebo Františku Halasovi.
Jan Skácel (1922–1989) byl jako mladý poslán do Rakouska, kde stavěl budovy pro potřeby nacistů. Po válce absolvoval filozofii na brněnské univerzitě a našel si zaměstnání v deníku Rovnost. Po několika profesních přesunech se stal šéfredaktorem revue Host do domu, v roce 1969 bylo zakázáno jak revue, tak Skácelovo působení. Rozhodl se publikovat v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Psal nejen lyrické sbírky, ale i prózu a poezii pro děti. Jako autor byl oceněn především v zahraničí, kde obdržel několik ocenění.
Sbírka Kolik příležitostí má růže je souborem lyrických básní nebo básnických skladeb o třech oddílech. Autor v nich exponuje do popředí každodennost, návraty do radostného dětství a domova na Moravě, objevují se motivy života ve městě i na vesnici, přičemž zdrojem harmonie bývá příroda. Skácel důležité hodnoty ztotožňuje s tradicí, všedním životem a přírodou, často se objevujícím tématem jsou morální zásady. Moralistní témata se v sedmdesátých a osmdesátých letech mění v existenční obavy.
Kulturní hodnoty českého venkova a přírody
Z formálního hlediska se jedná o jednodušší krátké celky, někdy pouze čtyřverší, jindy i rozsáhlejší básnický text. Verše Skácelovy poezie na počátku jeho tvorby jsou značně rozvolněné, často si neodpovídají rozsahem. Tvarová jednoduchost ovšem neznamená úspornost myšlenkovou. Právě naopak, v básních se často objevují originální metaforické postupy, které celek ozvláštňují. Skácelovi se navíc skvěle daří zachytit slovy atmosféru chvíle.
Skácel si často vybírá situace z každodenního života a zvěčňuje jejich atmosféru
Kolik příležitostí má růže obsahuje tři oddíly: Kaštany padají, Tma na dědině, Chléb a ptáci. První oddíl svým názvem zdůrazňuje časové určení básní. Skácel ale nevyužívá pouze jedné časové roviny, vzdává se chronologie času a retrospektivně se vrací do minulosti, především do období svého dětství. Vzpomínky z něj aktualizuje a využívá pro současnost, oceňuje hodnotu nevinného dětství.
Venkov jako věčné téma
Oddíl Tma na dědině se prostorově orientuje na Skácelův oblíbený venkov. Objevuje se zde například báseň Čas zabijaček, jež stojí hned na počátku této části. Prostřednictvím tradiční zabijačky je nastíněn život na vesnici a důležitost tradice. Třetí část sbírky, Chléb a ptáci, zahrnuje tři větší básnické celky. Titulní báseň Kolik příležitostí má růže staví do popředí růži, živou část přírody, která přichází „na návštěvu“.
Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.
Za dveřmi uslyšel jsem její dech
a vůně pramínkem,
co teče vzhůru,
stoupala tiše po schodech,
pak přišla sama,
nemusela klepat.
Noc byla bez měsíce,
slepá,
však pro mne bílá růže zářila.
Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.
(…)
Ve dvou jsme seděli
a ona, orosená, čistou vodu pila,
má návštěvnice, skvělá růže bílá
v skleničce srdce mého.
(SKÁCEL, Jan. Básně. Třebíč: Blok, 2008.)
Okolí ústředního motivu růže tvoří proud autorových volných asociací a myšlenek. Časově se skladba odehrává večer a pozdě v noci, vypravěč k růži přistupuje důvěrně jako k dobré známé. Hned na počátku se objevuje opakování skupiny slov a v průběhu celku dochází k pravidelnému opakování celého verše. Básnické já růži personifikuje (růže chodí, dýchá, mluví) a přidává originální tropy (sklenička srdce).
Zdroj: slovnikceskeliteratury.cz
