Kohout Don Pedro a jeho recept na ranní vstávání

Filozoficko-lyrický román Kuropění patří spolu s Dvorními šašky k těm nejznámějším Fischlovým dílům. Kuropění poprvé vyšlo v roce 1975 a dodnes je čtenářsky oblíbeno. Meditativní úvahy s lehkým humorem v myšlenkách osamělého staršího muže nám ukážou kousek z jiného světa, který nás možná taky jednou čeká.

Kuropění, Autor koláže: Marián Luha, Topzine.cz

Každé ráno se postarší vesnický doktor probouzí s východem slunce. „Vyhráno! Vyhráno!“ volá jeho přítel Pedro. „Je krásné ráno! Je krásný den!“ raduje se pokaždé znovu. „Den jako den. Jeden jako druhý,“ odpovídá mu rozespalý doktor. Ale Pedro trvá na svém. Takové jsou ranní dialogy doktora a jeho společníka, kohouta Pedra. Časem trochu otupělý lidský pohled na každodenní svět autor citlivě konfrontuje s pohledem zvířecím.

Jak doktor ke kohoutovi přišel

Když byl doktor nemocný, kdosi ve vsi mu poslal kohouta na polévku. Tehdy žila ještě jeho žena Anna, která se s kohoutem roztančila v náručí po pokoji. Zdál se jí být krásný a dala mu jméno Don Pedro. Ponaučení, které z toho pro nás plyne: když si pojmenujeme kohouta, na stole jako pečeně už nikdy neskončí.

Kohout, Autor: Johann Jaritz, Wikipedia

Časem stárnoucímu doktorovi zůstal už jen Pedro. Spolu chodili po vsi, léčili lidem jejich nemoci a povídali si spolu. Vesničtí se doktoru často svěřovali, a to nejen se svými fyzickými boly. Málem tak konkuroval místnímu knězi Baltazarovi, se kterým každou neděli chodíval hrát šachy a rozmlouvat.

Tak jde život na vesnici

Slabosti má každý a i doktor se nám s jednou svou slabostí svěří. Například, když si potají začal myslet na mladou učitelku Hanu, která mu tolik připomíná jeho zemřelou ženu Annu. Hana se sice zamiluje do doktora, ale jedná se o mladého zástupce z města.

Starý doktor často přemýšlel nad smyslem života, nad existencí Boha, nad poznáním. Hledal pravdu o životě, anebo alespoň chtěl hledat. Snové pasáže mu v nemoci mnohé rozkrývají a prolínají se se skutečností. Motiv rozednívání je doplněn západem slunce, nocí, kdy se vše uloží k spánku. Sám za noci doktor může v klidu pozorovat oblohu, přemýšlet a pomalu se připravovat na vlastní stmívání.

Kohoutí kult slunce

Ladění knihy je melancholické s motivy smrti, která je v kontrastu s novým životem, kterému doktor pomáhá na svět. Pedrův „kult slunce“ je doplněn láskou k přírodě, ve které autor vidí neustále se střídající koloběh dění, dne a noci, ročních období, života a smrti. Svým stylem psaní bývá Fischl srovnáván s Karlem Čapkem. Nutno říci, že příliš daleko k němu nemá.

Víte už tedy, že i felčar mívá své bolesti, jež musí léčit sám. A tu je hrstka lístků, vytržených z knihy jeho vlastní receptury:
Dvě lžíce ticha ve hvězdnaté noci. (Proti samotě, proti pýše, proti závisti, proti zášti. Po druhé lžíci se ti přestane zdát, že se nebeská báň otáčí kolem tebe. Už nejsi středem všehomíru, ale ujíždíš na Velkém voze se všemi, se vším, okolo něčeho, směrem k něčemu nekonečně většímu. V těžkých případech je přístupný i třetí doušek.)

Název: Kuropění
Autor: Viktor Fischl
První vydání: Curych, 1975
Ilustrace: Jan Kristofori
Vydal: Československý spisovatel, Praha 1991
Počet stran: 184
Hodnocení: **** (90%)