3 fotky 
Na Pražském hradě ve Španělském sále se včera konal koncert na počest amerického trumpetisty Milese Davise, který by se letos dožil pětaosmdesáti let a od jehož smrti uplynulo dvacet let.
Pocta Milesi Davisovi na Pražském hradě foto: Tomáš Zbyňovský, Topzine.cz
Koncert se konal v rámci cyklu Jazz na Hradě, který se již tradičně pořádá pod záštitou prezidenta Václava Klause. Jednalo se již o 74. koncert tohoto festivalu a podle všeho to vypadalo na velkolepou událost. Pocity po koncertě však zůstávají poněkud smíšené.
Sestava skupiny byla plná zvučných jmen. Českoamerický kvintet muzikantů tvořili klavírista Emil Viklický, barytonsaxofonista Jaroslav Jakubovič a ze zahraničních muzikantů trumpetista Jon Faddis, kontrabasista Tom Barney a na bicí veterán jazzfusion hudby Lenny White, jenž se proslavil nejvíce svým působením ve skupině Return to Forever, kterou vedl známý klavírista Chick Corea, který zde v Praze letos v březnu také vystoupil. Lenny White zároven hrál na možná vůbec nejpřelomovější desce Milese Davise – Bitches Brew z roku 1970.
Koncert osobně zahájil Václav Klaus
Koncert byl zahájen v osm hodin večer v nádherných prostorách Španělského sálu, atmosféru dotvářelo světlo zapadajícího slunce. Poté, co prezident Václav Klaus dokončil svůj úvodní projev, začala kapela hrát. Tak jako je Václav Klaus proslulý svými konzervativními názory,tak stejně i působila i hudba, která byla ten večer zahrána. Což v kontextu s tím, že se jednalo o hudbu jazzového experimentátora Milese Davise, působilo velmi podivně.
Repertoár sestavy se skládal z písní z 50. a 60.let a byl zřejmě vymyšlen pro přítomné osazenstvo tak, aby ani neurazil, ale bohužel ani nenadchnul. Během večera zazněly písně nejen od Milese Davise, ale také od Charlieho Parkera či George Gerschwina, namátkou z koncertního setlistu jmenuji například Someday My Prince Will Come, Round Midnight, All Blues či jiné dnes již známé kousky. Když trumpetista Jon Faddis napodobujíce hlas Milese Davise vysvětloval publiku hudební experimentátorství Davise tím, že když všichni hudebníci šli jedním směrem, Davis šel směrem opačným, a když právě po tomto výkladu začala skupina hrát notoricky známou píseň Summertime, tak již nad celým vystoupením nešlo nic jiného než zakroutit hlavou a říkat si, kde se stala chyba.
Emil Viklický Foto: Tomáš Zbyňovský, Topzine.cz
Odkaz Milese Davise při koncertě chyběl
Publiku, které se skládalo z různých společensky významných celebrit a diplomatů, tento tón koncertu však nevadil, a proto vděčně zatleskalo každému sólu, které přišlo. Nicméně Miles Davis asi v tu chvíli udělal kotoul v hrobě. Nejde o to, že by skupina hrála špatně, všechny písně a sóla zahrála perfektně. Nicméně odkaz hudby Milese Davise je přeci v něčem jiném, než jen chladném přehrání jeho starších skladeb. Vystoupení mělo připomenout jeho úmrtí před dvaceti lety a v té době Miles Davis experimentoval s elektronikou, různými DJi a rappery… A bohužel bylo po chvíli jasné, že tento koncert bude spíše veden v usedlejší poloze.
Po zhruba hodině a půl vystoupení skončilo, kapele byly předány květiny a skupina se s diváky rozloučila skladbou Milestones. Skladba byla například zahrána velmi pěkně, ale ona milesovská energie, tajuplnost a atmosféra tam prostě nebyla.
Pan prezident byl očividně s vystoupením spokojen, když kapele osobně poděkoval a potřásl si s jednotlivými muzikanty rukou, nicméně při srovnání klausovské pocty Milesi Davisovi a koncertu Marcuse Millera, který v listopadu v Praze uctil také památku Milese Davise, vítězí jednoznačně Marcus Miller. Přeci jen jazz by měl být hudbou vyznačující se tvůrčí svobodou a radostí z jamování a sól a ne být hrán za peníze bez emocí pro potěchu hradních pánů.
