10 fotek 
Králíkárny. Lidské klece. Pro panelové domy se lichotivé označení hledá jen těžko. Přitom ale za jejich zrodem stály poměrně dobré a na svou dobu přelomové myšlenky.
Panelová sídliště dnes mnozí považují za jedno z nejhorších dědictví minulého režimu. Zvláště v menších městech, kde tato nepříliš vzhledná výstavba pronikla až k jejich historickému jádru, se dá oprávněně mluvit o urbanistickém zločinu.
Ztotožnění paneláků s časy socialismu je ale oprávněné jen zčásti. Idea podobných sídlišť totiž ve skutečnosti vznikla na Západě, a to ještě dlouho před 2. světovou válkou. Navíc alespoň na papíře to znělo jako celkem dobrý nápad.
O těžkém životě městského proletariátu
Abychom lépe pochopili, proč vlastně paneláky vznikly, musíme se vrátit až do 19. století. Tehdy se statisíce lidí stěhují z venkova do měst, kde je čekají vesměs úděsné pracovní podmínky v nově vznikajících továrnách a o nic méně úděsné podmínky k bydlení.
Ti šťastnější, kteří nezůstali v živelně vyrůstajících dělnických koloniích, které se často skládaly např. z vyřazených železničních vagónů, se ocitli většinou v činžácích na předměstích. Na pavlačové domy se dnes vzpomíná s jistou nostalgií, ve skutečnosti ale bydlení v nich nebyl ve své době žádný med.
Některé žižkovské pavlačové činžáky působí odpudivě dodnes Zdroj: cas.cz
Například na pražském Žižkově nebylo na přelomu století výjimkou, že rodina s šesti či osmi dětmi obývala jednu jedinou místnost, přičemž méně početné rodiny si do svého pokoje ještě přibíraly svobodné podnájemníky, aby ušetřily za činži. Pokud byl do bytu zaveden vodovod, což ještě za první republiky nebylo pravidlem, splachovací záchod býval na patře jediný a dělilo se tak o něj běžně dvacet až třicet lidí. Koupelny v dělnických domech obvykle nebyly vůbec.
Hygienické a životní podmínky v těchto čtvrtích si tak lze snadno domyslet. Vůbec nejhorší to měli obyvatelé početných sklepních bytů, kteří na místo slunce viděli za malým okénkem tak leda podrážky bot kolemjdoucích, a kromě nedostatku světla je trápila i vlhkost, prach a plíseň na stěnách. A tak zatímco pracovní podmínky v továrnách se díky sociálnímu zákonodárství postupně zlepšovaly, bytový standard zůstával u nás i ve 20. a 30. letech na mizerné úrovni.
Je panelák západní vynález?
Byla to právě neutěšená situace početné vrstvy městských dělníků, která vedla na počátku 20. let řadu architektů a urbanistů k zamyšlení nad možnostmi zlepšení jejich životní úrovně. A ne náhodou se nad tím zamýšleli hlavně západní architekti, protože ve východní části Evropy (s výjimkou českých zemí) byla industrializace a urbanizace teprve v plenkách.
Müllerova vila v Praze od Adolfa Loose, Zdroj: jihang.com
Tou dobou ovládala výtvarné umění moderna a v architektuře se stále více prosazoval funkcionalismus. „Ornament je zločin“ tvrdí jeden z jeho zakladatelů Adolf Loos a ohrazuje se tak proti secesní posedlosti všechno zdobit různými květinkovými motivy. Jeho stavby, jako je například Müllerova vila v Praze, působí zvenku dosti stroze a nevýrazně. Jejich tajemství je právě v jejich maximální funkčnosti – v ideálním využití vnitřního prostoru k co největšímu komfortu bydlení. „Stavíme domy pro jejich majitele, ne pro kolemjdoucí“.
Dalším důležitým fenoménem doby byla snaha o zprůmyslnění bytové výstavby, jednoho z posledních odvětví, které zatím odolávalo industrializaci. První světová válka ukázala, že masově a levně se dá dělat úplně všechno: od pásové výroby automobilů až po masové zabíjení. Pravým snem modernistů se tak stala i pásová výroba domů.
Stavební panely používané při stavbě sídlišť jsou vlastně dílky obří stavebnice, Zdroj: psttrebic.cz
Jednou z možností jak to udělat, je princip stavebnice. Továrna bude masově vyrábět několik typů unifikovaných, do sebe zapadajících dílků, které se podobně jako lego kostičky pak již jen dovezou na místo určení a jednoduše se sestaví. To umožní postavit nebývale efektivně obrovské množství domů v revolučně krátkém čase. Takové domy si sice budou všechny navzájem podobné jako vejce vejci, ale to funkcionalismu nijak nevadí. Hlavně když budou funkční.
Pryč s ulicí!
Kromě industrializace stavebnictví byla základní myšlenkou architektonické moderny především snaha o zlepšení kvality bydlení. V roce 1928 bylo ve švýcarském La Sarraz založeno hnutí moderní architektury CIAM, které si dalo za úkol ukázat světu, jak mají moderní civilizace stavět svá města.
Na svém 4. kongresu, kterého se účastnila řada světoznámých architektů, vydalo toto hnutí tzv. Athénskou chartu, která se na pár desetiletí stala jakousi biblí moderního urbanismu. Podle ní moderní civilizovaný člověk potřebuje k životu především zdraví, hygienu, slunce a zeleň, přičemž podstatné části populace žijící v okrajových čtvrtích měst se ničeho z toho nedostává.
Nové čtvrtě mají být racionálně plánované. Klasické uspořádání činžáků do úzkých ulic znemožňuje přísun světla a zelené plochy redukuje na malé, přísně ohraničené parky. Slavný architekt Le Corbusier proto píše: „Ulice je přežitek. Musíme vymyslet něco jiného, co ulici nahradí.“ Řešením má být podle charty koncept „města-parku“, výškových budov stojících volně uprostřed zeleně. Tím, že se zbavíme klasické uliční čtvercové sítě, získáme spoustu místa pro zelené plochy a pustíme do bytů sluneční paprsky. Toto řešení je ale náročné na prostor, proto musíme stavět do výšky, abychom tyto ztráty kompenzovali.
Zelené sídliště – jen těžko se dá určit které, Zdroj: sxc.hu
Zprůmyslnění výstavby takových zelených čtvrtí umožní postavit rychle velké množství bytů, které bude díky zmíněné masovosti možné levně vybavit nejmodernějším zázemím, které bylo do té doby dostupné jen vyšším vrstvám – každý byt bude mít vlastní záchod a koupelnu s teplou vodou, byty budou centrálně vytápěné z velkých tepláren sloužících najednou pro velké množství lidí. Nové čtvrtě budou funkčně rozdělené na obytné a pracovní zóny propojené moderními druhy dopravy (metro, tramvaje) s centrem města, přičemž automobilová doprava bude prostorově oddělená od pěších zón.
Možná vám to tak nepřipadá, ale zmíněný trochu utopistický koncept z 30. let je vlastně popisem klasického českého panelákového sídliště. Na Athénskou chartu se ostatně odvolávali socialističtí plánovači ještě v 60. a 70. letech jako na jeden z hlavních inspiračních zdrojů.
Sovětský svaz, náš vzor!
Navzdory přesvědčení mnohých z nás lze velká panelová sídliště najít i v některých západních zemích, především ve Švédsku, ale i ve Francii a v západním Německu. Zatímco konzervativní Anglie dala přednost obdobnému konceptu „garden-city“, kdy se namísto věžáků stavěly velké řady unifikovaných rodinných domků s malou zahrádkou, rozsáhlá sídliště vyrostla ve Skotsku, jak to dokazují i záběry z filmu Trainspotting.
Sídliště ve skotském Glasgow, Zdroj: urbanrealm.com
Ideje panelových sídlišť sice možná vznikly na Západě (ostatně vůbec první panelák byl postaven v Nizozemsku už v roce 1923), ale je více než zřejmé, že největší uplatnění našly na východní straně Železné opony. Příčin k tomu bylo hned několik.
Především to byla bytová krize v Sovětském svazu, která po 2. světové válce dosáhla takřka biblických rozměrů a trvala nejméně 20 let. Německá invaze připravila obrovské množství lidí o střechu nad hlavou, stovky vesnic a desítky menších měst tehdy úplně zmizely z mapy. Ustupující Wehrmacht tak za sebou v SSSR zanechal přes 4 miliony bezdomovců, jejichž situaci bylo potřeba urychleně řešit a rychlá průmyslová výstavba domů právě takové řešení nabízela. Válkou zničená města (kromě těch sovětských třeba také Varšava či Drážďany) se tak znovu budovala převážně z panelů.
Válkou zničené centrum Varšavy v roce 1944, Zdroj: tessagallant.com
Možnost něco zprůmyslnit, rychle postavit a zracionalizovat byla vůbec v plném souladu se socialistickou budovatelskou horečkou 50. let. Naprostá uniformita a jednotvárnost takové výstavby seděla na marxistické ideje jednoty a rovnosti celé společnosti jako pozadí na hrnec. V neposlední řadě tu ovšem samozřejmě byla i chvályhodná snaha zlepšit životní podmínky proletářských vrstev, kvůli kterým se ostatně proletářská revoluce odehrála především. A ač se to dnes nezdá, pro mnoho chudších obyvatel např. sklepních bytů bylo přestěhování do paneláků zlepšením bytového standardu o tisíc procent.
Dobová pohlednice z Havířova
Československo díky nižší míře válečné destrukce a kvůli odsunu Němců tak radikální bytovou krizi neprožívalo. V 50. letech se ostatně stavělo ve stalinském stylu, který byl kupodivu se svými budovatelskými mozaikami a reliéfy částečným návratem k secesní zdobnosti (krásným příkladem je Havířov). Zlatá éra paneláků tak u nás přišla až v 70. a 80. letech, kdy vznikala ta největší sídliště.
My děti z 1.K.
Na zelené louce tak během několika let vyrůstají obrovské obytné komplexy, přičemž ty největší z nich, jako bylo pražské Jižní město nebo bratislavská Petržalka, se počtem obyvatel rovnají těm největším krajským městům. Obyvatelé Stodůlek, ospalé zemědělské vesničky poměrně daleko od staré Prahy, se tak během pár let ocitají doslova obklopení osmipatrovými věžáky padesátitisícového města.
Jak přežít v džungli bratislavského sídliště se dozvíte z knížky Jany Beňové
Výstavba v takto mamutím měřítku s sebou pochopitelně, přinesla řadu problémů, přičemž s některými z nich se potýkáme dodnes. Sídliště v 80. letech rostla skutečně závratnou rychlostí, ne tak ovšem potřebná infrastruktura, která je měla doplnit. Jejich první obyvatelé tak několik let bydleli doslova v bitevní zóně a do svých nových domovů se často probojovávali skrz rozbahněné staveniště, jak ukazuje dobový film Věry Chytilové Panelstory.
Záběr z filmu Panelstory z roku 1979 Zdroj: barrandov.cz
I když byly chodníky, obchody a školy nakonec s velkým zpožděním dokončeny, ukázalo se, že jsou naprosto nevyhovující. Urbanisté je totiž projektovali podle normální populační struktury, jenže populace sídlištní úplně normální nebyla. Byty byly totiž přidělovány na základě rozhodnutí bytových komisí přednostně mladým rodinám s malými dětmi. Byla to reakce na obrovský baby boom generace „Husákových dětí“, který právě probíhal.
Vlastnictví malého dítěte tak bylo kromě korupce hlavním kritériem získání panelákového bytu. Plánovači nemohli počítat s tím, že v nových čtvrtích nebudou žádní senioři, zato tam bude 6x více batolat, než je celostátní průměr. Výsledkem byly prázdné čekárny urologických ordinací v nově postavených poliklinikách a naopak k prasknutí přeplněné školky a o pár let později i školy. Na autobusové zastávce se tak mohlo běžně sejít 20 kočárků a sídlištní prvňáčci občas nastupovali do třídy „první chá“ nebo dokonce 1.L.
Podivné dědictví
Podobně doboví urbanisté netušili (i když možná mohli), že ačkoliv ke konci 70. let vlastnil auto v průměru jen každý třetí Pražan, o třicet let později budou naopak na jednoho obyvatele Prahy připadat hned dvě auta. Obrovské problémy s parkováním dosáhly na některých sídlištích (například na pražské Velké Ohradě) takových rozměrů, že v nich radikálně poklesly ceny bytů a hrozilo, že se promění ve vnitroměstská ghetta.
Sídliště Zdroj: sxc.hu
Jako stavební materiál byly zvoleny, nepříliš šťastně, železobetonové panely. Jejich hlavní výhodou byla snadná a rychlá výroba a nízká cena, nevýhodou nízká schopnost tepelné a zvukové izolace. Jak každý obyvatel paneláku dobře ví, panely podle všeho zvuky spíše zesilují, než tlumí, takže není velký problém slyšet, že váš soused o patro níž otevřel ledničku, případně se zaposlouchat do „rozhovoru“ manželského páru v sousední ložnici. V dobových konspiračních teoriích se dokonce spekulovalo, že tento typ panelů byl zvolen zejména proto, aby StB ušetřila za nákup odposlouchávacích zařízení.
Další zásadní nevýhodou panelů je jejich nízká životnost. Většina panelových domů již dnes zoufale volá po rekonstrukci a tento problém bude jen narůstat. Revitalizace všech paneláků v zemi pak bude stát podle odhadů přes 400 miliard korun. Protože ale v paneláku bydlí v současnosti každý čtvrtý Čech, nic jiného než rekonstrukce sídlišť nám asi nezbývá a budeme se muset s tímto rozporuplným dědictvím minulé doby smířit i v budoucnu.
