4 fotky 
Karel Václav Rais byl jedním z hlavních představitelů naturalismu v českých zemích, zvláště pak venkovské prózy. Svou tvorbou navazoval na mnoho známých autorů a dále rozvíjel jejich myšlenky. Čtenáři, který má o literatuře přehled, tyto analogie jistě neuniknou.
K.V. Rais se narodil na venkově a také o něm psal. Zdroj: sxc.hu
Karel Václav Rais se narodil 4. ledna 1859 ve vesničce na Českomoravské vrchovině. Jeho otec byl rolníkem. Jako autor pocházející z venkova směřoval svou pozornost právě na venkovskou společnost.
Z učitele básníkem a nakonec spisovatelem
Rais vystudoval pedagogickou školu a stal se vesnickým učitelem. Při své práci začal tvořit básně a později i krátké naučné prózy pro mládež. Hodně se inspiroval tvorbou Jana Nerudy či Svatopluka Čecha.
Poté ho zaujala spíše prozaická tvorba a po pár povídkách zaměřených na téma venkovského života se definitivně rozhodl pro dráhu prozaika.
Těžký život venkovana
Ve svém díle zobrazoval těžký život venkovanů v horských krajinách, růst bídy, vysilující práce neúměrné životním podmínkám a mnoho dalších problémů té doby. Jeho tvorba vznikala pod vlivem díla Vítězslava Hálka. Stejně jako on řešil Rais vztahy rodičů a dětí. Při psaní svých románů Rais také hodně čerpal z historie.
Čtěte také: Fráňa Šrámek: Splav. Vitalistická poezie s nádechem impresionismu
Raisovy romány mají stejné téma a tím je touha po majetku a nepěkné mezilidské vztahy, hlavně vztahy dětí ke starým rodičům, kteří se neumějí bránit zlu a sobectví svých potomků. Nápravu viděl Rais v hlubším porozumění a citlivosti.
Výminkářství jako hlavní téma pro povídky
Povídkové soubory Karla Václava Raise mají jedno společné téma – výminkářství. Výminek byl malý dům u statku, do kterého se měli nastěhovat staří rodiče, aby děti mohly hospodařit v hlavním stavení. Rais se v povídkách zabýval problematikou těchto starých lidí – výminkářů.
Čtěte také: Umberto Eco: Jméno růže. Když tajemství zabíjí
Právě Výminkáři (1891) je název jedné z povídkových knih. Příběhy zobrazují vztahy mezi rodiči a dětmi. Rodiče by se pro své děti rozdali, ale děti se pak o ně na stáří nechtějí postarat. Jsou chamtivé a neochotné poskytnout rodičům to, na co mají nárok. V příbězích se objevují také kladné postavy, lidumilné, které stojí v protikladu k lakomcům.
Odkazy na Turgeněva i Němcovou
Další dvě povídkové knihy Horské kořeny a Potměchuť vyšly v roce 1982. Posledním souborem povídek jsou Rodiče a děti (1893). Téma je stále stejné. Navíc touto knihou, zvláště jejím názvem, Rais odkazuje na Ivana Sergejeviče Turgeněva a jeho knihu Otcové a děti (1862).
Dále už se Rais věnoval pouze románové tvorbě. Román Zapadlí vlastenci (1893) vykresluje náročnou a obětavou práci drobné vesnické inteligence, jako jsou například učitelé a kněží. V době Národního obrození to byli právě oni, kdo šířil český jazyk ve vesnických školách. Touto knihou Rais skládá hold všem vlastencům.
Starý farář musel ze svého kostela odejít.
Kniha Západ (1896) pojednává o starém faráři, který se bojí, že se bude muset odstěhovat z fary, protože na jeho místo má nastoupit nový mladý kněz. Toto dílo je označováno za jeden z nejsmutnějších románů druhé poloviny devatenáctého století. Svou kompozicí se blíží psychologickým románům, důraz je totiž kladen na psychologii postav.
Román Pantáta Bezoušek (1897) je trochu podobný Babičce spisovatelky Boženy Němcové. Dědeček z vesnice jede navštívit svého syna do Prahy. Prostřednictvím jeho postavy čtenář vnímá život ve městě, kde jsou narušeny mezilidské vztahy majetkem a touhou po penězích.
Kalibův zločin
Asi nejproslulejší Raisovou knihou je román Kalibův zločin (1895). Hlavním hrdinou je mladý Vojtěch Kaliba. Jeho otec chce, aby se syn oženil, a také sám Vojtěch zatouží po šťastné rodině. Vezme si proto Karlu, do které se zamiloval.
Dívka si však Vojtěcha vzala z vypočítavosti, toužila jen po majetku. I s matkou se k Vojtěchovi stěhují. Otec Kaliba Karlu prokoukne, a tak jej Karla vystěhuje na výminek. Karla zatím svého muže jen využívá, utrácí jeho peníze, podvádí ho a dokonce s milencem otěhotní.
Po nějaké době se pro ni Vojtěch stane břemenem, a proto ho udá za to, že jí ubližuje, i když to není pravda. Vojtěch je uvězněn a musí si odpykat trest. Po propuštění se vrací domů, ale místo čekající milující manželky tam nachází Karlu s milencem.
Na hřbitově skončila Karla i Vojtěch.
V rozčílení Karlu zabije. Poté toho lituje a krátce nato sám umírá. Vražda v afektu je ukázkovým příkladem naturalismu.
(…) V tom zvuku bylo všecko: zklamání, bolest, zoufalost i nejděsnější zuřivost. Dva skoky stačily. Pravou nohou kopl do dveří u síně, až klapka odletěla. Jako hladový, rozdivený medvěd vrazil do síně a pravicí hrábl za dveře.
„Ježíš Marijá – snad je tady!“ ve světnici zaječela Boučková a vyražené okno bouchlo a zacrnčelo na návsi.
Vojta ve dveřích skloněn, prostovlasý, hlavu maje nachýlenu vpřed, očima zpod obočí
vykulenýma hleděl po světnici.
„Tak proto jste mě trhaly?“ zařval ne jako člověk.
Udělal krok, a zuby maje zaťaty, vyjeveným zrakem pásl po vojákovi. Pravice, držící motyku v půli topůrka, švihla do výše. „Nezabíjej!“ zoufale, divoce křikla Karla a vyděšena zdvihla proti němu paže. Vypouklé oči Vojtovy zatěkaly z vojáka na ni. Páž, dosud vzepjatá, mžikem švihla ještě výš, a silná, prudká praskavá rána padla Karle do temene.
Svalila se rázem.
Motyka mu vyletěla z ruky.
Zaťaté ruce maje skleslé, chroptě, vyjevenýma očima upřeně hleděl na padlou. Neviděl, že voják, hodiv hošíčka na postel, chytil šavli, čepici i plášť a utíkal ze světnice, neslyšel, že Boučková na návsi jekotně svolává lidi.
Vtom se na Karlině skráni objevila tmavá stružka, jež zvolna stékala do líce. Pustem ve Vojtově hlavě prokmitl svit myšlenky: Já ji zabil – Kadličku jsem zabil! (…)(RAIS, Karel Václav: Kalibův zločin. Praha: Československý spisovatel, 1974.)
Poslední dílo
Posledním dílem Karla Václava Raise je kniha O ztraceném ševci (1918). Příběh je o ševci žijícím v Podkrkonoší, kde se střetává více národností. Švec se brání poněmčení, ale na konci života mu stejně podlehne. Rais se v tomto díle soustředí na národnostní a sociální problémy v oné oblasti.
Karel Václav Rais zemřel 8. července 1926 a je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.
Zdroj: BAUER, Alois: Čeština na dlani, přehled světové a české literatury. Olomouc: Rubico, 2007.
