3 fotky 
Karel Poláček patřil k autorům „školy Lidových novin“, kteří využívali jednak dokumentárnosti a jednak postupů publicistiky. Byl předním představitelem meziválečné humoristické a satirické prózy, založené na jazykové komice a sociálně-psychických stereotypech postav.
Busta Karla Poláčka v Rychnově nad Kněžnou, Zdroj: wikimedia.org
Poláček se narodil v roce 1892 v Rychnově nad Kněžnou do českožidovské živnostenské rodiny. V rodném městě začal studovat gymnázium, které nakonec dokončil v Praze, odmaturoval v roce 1912. Poté pracoval jako úředník. V roce 1914 narukoval do války, kde se na srbské frontě ocitl v zajetí. V období let 1919 až 1922 se živil opět jako úředník. Publikoval od roku 1920 (v časopisech Nebojsa, Tribuna). Jak už bylo řečeno, náležel k liberálně demokratickému okruhu autorů kolem Lidových novin.
Poláček novinář
Vedle bratří Čapků se přátelil s F. Peroutkou či J. Kodíčkem. Od roku 1922 se začal živit jako redaktor (Lidové noviny, Tribuna, České slovo), v rozmezí let 1927 až 1930 vedl humoristický čtrnáctideník Dobrý den. Vynikal v žánrech sloupku (35 sloupků – 1925) a soudničky (posmrtně výbor Ze soudní síně – 1956, Soudničky – 1999).
Soudnička je krátký literární útvar typu fejetonu nebo povídky, v níž najdeme nějakou humornou či satirickou pointu. Náměty čerpá ze skutečných událostí ze života a bývá inspirována soudním přelíčením. Mezi známé autory soudniček patřili rovněž Jakub Arbes, Jaroslav Hašek, Rudolf Těsnohlídek či Jan Drda.
Po Mnichovu poslal svou jedinou dceru do Velké Británie, sám neodešel do exilu včas. Z rasových důvodů musel odejít z Lidových novin a nesměl publikovat (román Hostinec U Kamenného stolu – 1941 kryl svým jménem malíř V. Rada). Poláčka zaměstnávala Rada židovských starších. V červenci 1943 se přihlásil do transportu do Terezína, poněvadž do něj byla zařazena i jeho nová životní družka. Údajně zahynul hned po příjezdu do Osvětimi v plynové komoře (1944), avšak podle jiného svědectví zemřel při transportu do tábora Dora u Buchenwaldu v roce 1945. V roce 1995 byl in memoriam Karlu Poláčkovi udělen Řád T. G. Masaryka II. třídy.
Poláčkovy prózy se vyznačují jazykovou komikou
Poláčkovy prózy mají často některé vlastnosti sociálně-psychologických studií. Nahlížejí do světa různých skupin lidí vesměs středního stavu, drobných podnikatelů, živnostníků i úředníků. Dovedou je pronikavě pozorovat, zpřítomnit jejich chování, zvyky, způsob mluvy.
Poláček dokázal mistrně zachytit židovskou mentalitu. Zaujaly jej židovské anekdoty, které podle něj patří do stejné linie jako ruské byliny, bohatýrské zpěvy jižních Slovanů či středověké legendy. Významným prvkem jeho humoristických próz je jazyková komika: jazyková gesta, opakující se promluvy, fráze a klišé, které autor dokáže jemnou nadsázkou zesměšnit. Postavy nemají vlastní charakter, jsou řízeny stereotypem.
Počátek jeho tvorby
V prvním období Poláčkovy tvorby nacházíme až sociálně-psychologické studie světa některých profesí a skupin (žurnalistické v próze Lehká dírka a reportér – 1926, židovští obchodníci a obchodní cestující ve fejetonistických Povídkách izraelského vyznání – 1926, Beze místa – 1928). Frázi a její zneužívání v žurnalistice zparodoval v Žurnalistickém slovníku – 1934.
Bylo nás pět, sousoší v Rychnově nad Kněžnou, Zdroj: wikimedia.org
Poláčkova komika má dvě základní polohy. Jednak laskavě humornou, kam řadíme populární román „ze života klubových přívrženců“ Muži v ofsajdu – 1931 (v témže roce vznikla i jeho filmová podoba). Dále pak próza Hráči (1931), paměti mariáčníka Kobosila, dětská knížka Edudant a Francimor (1933), která jako pohádky K. Čapka využívá konfrontace tradičních kouzelných motivů s moderní dobou. A také protektorátní próza Bylo nás pět (posmrtně 1946), v níž se Poláček vrací do svého dětství a očima Petra Bajzy, jehož učinil vypravěčem, a jeho přátel pozoruje dění v malém městečku. V tomto díle se mísí ustálená rčení ze školy i z domova spolu s knižními výrazy a klukovskou hantýrkou.
Od literatury pro děti k satiře
Druhou větví Poláčkovy prozaické tvorby tvoří komika demaskující a satira. Prostředí i stylové prostředky jsou podobné, ale stereotypnost a strnulost postav přerůstá až k nelidskosti. Patří sem například první román Dům na předměstí (1928) s postavou nadstrážníka Faktora Jana, který si pořídí dům, pronajímá byty nájemníkům, avšak učiní z nich oběti svých vyhlášek, zákazů i příkazů.
Budova radnice na Starém náměstí v Poláčkově rodném městě Rychnově nad Kněžnou, Zdroj: wikimedia.org
Vrcholem Poláčkovy satirické tvorby se stala pentalogie (Okresní město – 1936, Hrdinové táhnou do boje – 1936, Podzemní město – 1937, Vyprodáno – 1939), avšak její pátý díl nebyl dopsán. Děj se odehrává v malém okresním městě (předlohou bylo Poláčkovo rodné město Rychnov nad Kněžnou) v době první světové války. Román nemá žádného ústředního hrdinu, i přestože v popředí stojí rodina obchodníka Štědrého; každá postava představuje určitý společenský typ. Lidské charaktery vyniknou více v době válečné, kdy každý ukáže svou pravou tvář. Poláček poukazuje na to, že maloměšťáctví je nezničitelné.
Poláček jako filmový scénárista
Okrajově zaujímají v Poláčkově tvorbě divadelní hry a práce pro film – i do nich se promítají autorova oblíbená témata a způsob jeho vidění světa. Spolupracoval na scénáři k filmu U nás v Kocourkově režiséra M. Cikána, v němž hlavní roli uprchlého trestance Ferdinanda Kaplana, který se dostane do Kocourkova a začne městečku pomáhat, až se stane starostou, hrál Jan Werich.
Karel Poláček měl obrovský smysl pro humor, také silný cit pro satiru, který si bral na mušku postavičky ze všech vrstev společnosti, dokonce i své židovské přátele. Byl vynikajícím znalcem jazyka, který dovedl všechny jeho podoby vtipně použít ve svých knihách. Román Bylo nás pět patří dodnes k nejčtenějším a nejoblíbenějším Poláčkovým titulům. V roce 1955 byl zfilmován jako šestidílný televizní seriál.
