2 fotky 
Ve světě Kytice Karla Jaromíra Erbena se mnohdy odehrávají nevypočitatelné individuální úděly. Je tomu tak i ve Štědrém dnu, v němž se jedna dívka během jediného roku dočká smrti, druhá naopak šťastného sňatku.
Ve Štědrém dnu Karla Jaromíra Erbena se odehrávají nevypočitatelné úděly. Zdroj: sxc.hu
Erbenovo pojetí národní literatury vycházelo z představy existence původního českého (slovanského) etnického základu, jehož charakter dosvědčuje folklórní tvorba; za hlavní úkol nové literatury považoval zřetel k národní osobitosti, a tím i osvobození od nánosu cizích vlivů, zejména od světobolné byronské romantiky.
Baladická sbírka Kytice
V roce 1844 a znovu roku 1848 Erben oznámil knižní vydání svých básní. Uskutečnil je sbírkou Kytice (1853; dvanáct básní a polský překlad Pokladu od A. Rósciszewského), na níž pracoval po revoluci hlavně v roce 1851.
Děje Erbenových balad se vyvíjí z konfliktů, v nichž se člověk střetává s nadpřirozenými mocnostmi nebo se ocitá uprostřed sil určujících řád přírody, osud lidí i morálku lidského konání. Toto střetnutí je vyprovokováno hrdinovým činem, který – i když se odehrál neúmyslně, z dobré vůle – je v rozporu s tím, co je člověku vlastní vzhledem k jeho přirozeným možnostem. Konfliktem se vyjevuje pravda vyššího zákona, morálka mýtu, jež je všeobecně platná a stíhá provinění trestem.
Osudovost bývá někdy necitelná
Konfliktem se také vyjevuje osudová danost, proti níž je člověkova vůle nicotně bezmocná. Osud, jímž se prezentuje mytické pojetí řádu veškeré přírody, je lhostejný a necitelný vůči jedinci a jeho individuální touze překročit meze stanovené lidem, avšak zároveň zajišťuje plynulost a nepřežitost života vůbec.
Druhá dívka bude odpočívat na hřbitově.
Pomocí mýtu zpřítomňuje Erbenova poezie základní otázky a vztahy, jež si člověk svou životní prací vždy znovu uvědomuje a jejichž platnost není závislá na historii (život a smrt, budoucnost, milostná vášeň a nenávist, vina a trest). Kytice byla v době vzniku i později považována za odkaz národní hodnoty, a tedy i za projev víry ve vlastní síly národa.
Hoj, ty Štědrý večere!
Ve druhém zpěvu balady Erben připomíná, že především Štědrý den byl příležitostí k pověrám a různým zvykům. V zimním slunovratu hledali lidé kouzelnou noc. Před dávnými časy se domnívali, že život je podřízen neměnným zákonům. Člověk nemůže poznat budoucnost, pakliže se o to snaží. Jedná totiž nesprávně a vzápětí je potrestán:
Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku.
Cože komu dobrého
neseš na památku?
Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;
kohoutkovi česneku,
hrachu jeho družce.
Ovocnému stromoví
od večeří kosti,
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.
(ERBEN, Karel Jaromír: Štědrý den. In: Kytice. Praha: SPN 1977.)
Štědrý den vypráví o dvou svobodných dívkách, jež se chtěly dozvědět o své budoucnosti. Hlavně to, kdo se stane jejich mužem. Marie a Hana spatřily za štědrovečerní noci svůj příští osud. Splnilo se obojí. Za rok, když se zase setkávají mladí lidé na přástkách, dvě dívčiny chybí. Jedna je šťastná v manželství, druhá však odpočívá na hřbitově.
Zazní veselý tanec či pohřební zvony?
Celá skladba balady odpovídá jejímu obsahu. V úvodu zobrazuje Erben milé a srdečné prostředí venkovských přástek v protikladu k mrazivé tmě venku. Po druhé zpěvné části přichází okouzlení obrazem velebné půlnoci. Naznačení osudu obou sester se dá vycítit z hlasitého sdělování vidění, které je tak rozdílné. Další část básně dokresluje rovněž odlišné naplnění osudu:
Hoj, já mladá dívčina,
srdce nezadané:
mně na mysli jiného,
jiného cos tane.
(…)
Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modré jezero
pod ledem ukrývá.
Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodni,
souzený se zjeví hoch
ve hladině vodní.
(ERBEN, Karel Jaromír: Štědrý den. In: Kytice. Praha: SPN 1977.)
V básni lze rozpoznat dvojí obraz (svatba za laškování jarního větru, pohřeb v podzimním chladném větru), to nám napovídá i různé uspořádání veršů a rozdílný rytmus. První část připomíná veselý tanec, rytmus druhé části jako by zpodobňoval pohřební zvony. Podobně se sobě nepodobají nepřerušované verše při líčení svatby a stručné věty: Zašlo léto… Zvoní hrana.
Umělecká hodnota spočívá v prostém slově
Velikou uměleckou cenu Kytice zvyšuje i jazyk jejích jednotlivých básní. Při jejich tvorbě bylo Erbenovi vzorem prosté slovo, lidový jazyk i způsob vyjadřování lidu. Z těchto prostředků rozvíjí svůj básnický jazyk, jímž dokáže mistrně posilovat představy čtenářů a vzbuzovat jejich city. Specifickým způsobem pak svými verši dokáže vzbudit i četné zvukové představy.
Ve Štědrém dnu narazíte na slova, jako jsou štědrovka, což značí vánočku, liché vědy, které označují podvodné čarodějnice, věštkyně, nebo máry (pohřební nosítka). Srdce nezadané představuje svobodné děvče, zlatoušky – takzvaná zlatá prasátka, které měly vidět děti o Štědrém dni, když se postily (nejedly).
Krajina souvisí s dějem
Stejně působně líčí Erben i obrazy krajiny. Znal dobře nejen českou krajinu a přírodu, ale rovněž i postavy, které ji oživují. Dokázal si představit figurky skutečného života i postavy vytvořené lidovou fantazií. Krajina z Kytice se podobá krajině na Alšových nebo Ladových obrázcích. Tato příroda však není jen věrným obrazem, ale souvisí s dějem. V tajuplném Štědrém dni září jasný třpyt hvězd i s pastýřem – měsíčkem.
Básně Kytice ilustrovali Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Hanuš Schwaiger; celou sbírku Cyril Bouda, Emil Filla nebo Jan Zrzavý. Hudebně byla sbírka balad ztvárněna například Jiřím Suchým, jehož neobvyklé pojetí baví českého diváka dodnes.
Zdroj: ERBEN, Karel Jaromír: Kytice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1977.
