Karel Hlaváček patří i v dnešní době k oblíbeným básníkům. Jako představitel moderny vytvořil jedny z nejpůsobivějších básní české dekadence. Nejznámější z nich najdeme ve sbírce Pozdě k ránu.
Karel Hlaváček patří k nejznámějším představitelům české dekadence. Zdroj: wikipedia.org
Sbírka Karla Hlaváčka Pozdě k ránu se kromě dekadentní poezie řadí i k symbolismu. Obsahuje několik melancholických veršovaných básní a také básně v próze. Mají kantilénovou písňovou formu. Spojitost s hudbou je patrná na rovině obsahu i formy. Hlaváček pracuje se zvukovou stavbou a melodií textů, zároveň využívá hudební motivy i v obsahové složce, často zmiňuje hudební nástroje.
Karel Hlaváček (1874 – 1898) byl představitelem české dekadentní poezie a symbolismu. Je autorem básnických sbírek Sokolské sonety, Pozdě k ránu, Mstivá kantiléna. Vydané bylo i jeho nedokončené dílo Žalmy a posmrtně uveřejněné spisy pod názvem Z pozůstalosti. Kromě literatury se zajímal i o výtvarné umění, svá výtvarná i literární díla publikoval v časopise Moderní revue.
Pro celou sbírku je typická pochmurná nálada. Společnými motivy téměř všech básní jsou šero, mlha, tma, které umocňují pocit smutku a marnosti. Časově jsou básně zasazené do magického rozhraní pozdní noci a blížícího se rána, prostorově pak do potemnělých, zapomenutých zahrad. Lyrický subjekt se často soustředí na měsíc, všímá si jeho proměn, různých odstínů barev, odlesků ve vodě.
Pozdě k ránu – sbírka plná melancholie
Hlaváček v básních zachycuje prchavé momenty, které ho fascinují svojí magičností. Používá ich-formu. Kromě melancholické atmosféry je básním společné i časté používání symbolů, kontrastů či metafor. Rovněž je pro ně typický dojem neurčitosti, které vyvolávají neurčitá zájmena.
Dekadence v literatuře vychází z romantismu. Projevuje se snahou zachytit vnitřní svět, vyjádřit pocity a nálady novými způsoby. Typické jsou melancholické nálady, pocity marnosti, zklamání, nudy, nalézání krásy v ošklivosti. Heslem dekadence bylo tzv. umění pro umění, což znamená, že umění nemělo ničemu sloužit, představovalo svébytnou kategorii. Tvůrci často inklinovali k bohémskému, nevázanému způsobu života. Představitelé české dekadence se pohybovali v okruhu časopisu Moderní revue, nejvýznamnějším představitelem byl Jiří Karásek ze Lvovic.
K nejznámějším básním sbírky Pozdě k ránu patří stejnojmenná báseň Pozdě k ránu a Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji, které sbírku otevírají. Pozdě k ránu je báseň v próze. Hlaváček v ní slovy vykresluje unavenou atmosféru noci nad ránem. Vyskytuje se zde množství hudebních motivů, např. „nejhlubší tóny lesního rohu“ či „zádumčivé sólo zděděné violy“. Působí na všechny smysly čtenáře – líčí zvuky, vůně, barvy.
Kantiléna je původně vícehlasá polyrytmická píseň, která se řadí k žánru dvorské hudby, s milostnými náměty. Texty využívaly formy truvérské lyriky.
Ve veršované básni Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji ztělesňuje do slov pocity bezbřehého smutku a marnosti. Lyrický subjekt hraje všem osamělým duším, které mohou v tichu noci zaslechnout tón staré zděděné violy. Zároveň cítí zmar nad zbytečnou snahou („mé melodie chtějí míti smutek všeho toho, co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho“).
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.Hráč náruživý zádumčivých, zešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických balad.A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají…(…)
Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v krajia vigilie přísná padá za lesy a vodu
a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.Mé tenké prsty po strunách vždy nervosně se chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji…Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.
Zdroj: HLAVÁČEK, Karel. Pozdě k ránu. Praha: Kentaur, 1993.
