Sbírka dvanácti básní Karla Hlaváčka Mstivá kantiléna vyšla poprvé roku 1898. Jedná se o dvanáct lyricko-epických básní, které podávají útržkovité samostatné obrazy celkového dojmu sbírky.
Jaká byla tajemná Manon Karla Hlaváčka? Zdroj: wikimedia.org
Máte-li rádi poezii prodchnutou tónem naladěným spíše na smutnou notu, pocitem deziluze a marnosti, je tato sbírka tím pravým. Nejznámějším mottem je první dvojverší XII. básně:
Již mrtvo vše, již mrtvo vše, kraj ani nezavzdychá –
a marno vše a marno vše, ten tam je vzdor a pýcha
Sbírka je koncipována jako dvanáct bezejmenných básní, ty jsou označeny pouze římskými číslicemi. Vstupem do souboru je prolog, ten je zároveň signován i jako epilog. Zde lyrický subjekt, jímž je geuz (chudý nizozemský šlechtic, který bojoval v 17. století proti španělské okupaci, pozn. aut.), zpívá mstivou kantilénu milé Manon. Manon je nazírána z pohledu „slabé a stonavé ženy“.
Kantiléna (italsky cantilena) je sólová melodie nebo delší melodický úsek velké vícehlasé kompozice. Většinou kantiléna zabírá delší časovou plochu, má zpěvný, legatový charakter, volné tempo a často se v ní vyskytují noty dlouhého trvání. Je typická pro pěvecký styl bel canto.
Geuzovství a vztah k Manon se vine celou sbírkou. Krajina ve sbírce je z pohledu lyrického subjektu pustá, bez vůně a tepla, večer je opět pustý, smutný a tmavý. Motiv marnosti visí jako znamení nad krajinou. Mstivá není jen kantiléna geuzova, ale také jeho pěst a hled.
Kromě kantilény můžeme slyšet i zpěv lstivého kyrie. Černé a mdlé mraky připomínají smutek a faleš, spolu se zvony jsou oproštěny od víry – nikdo se nemodlí. Vše kolem lže, všude je cítit pocit rozčarování a hněvu. Ženy jsou popisovány jako lysé a neplodné. Sbírku zakončuje pohled na zpleněné pole s mrtvými bojovníky a jejich hnijícím mrtvolami. Je konec žití.
Od msty k formě
Strofičnost básní není pravidelná, rozložení do slok se pohybuje od dvouverší do čtyřverší, všechny básně jsou vázané, spojené rýmem, výjimku tvoří báseň VI., zde se jedná o báseň v próze. Celou sbírkou se jako červená nit prolíná marnost a beznaděj, je užita i v opakujících se přívlastcích. Pustá krajina je neměnnou a stabilní kulisou. Důležitou roli hrají i hudební nástroje (viola, varhany), hudebnost je podstatným dokreslujícím prvkem.
Pod vlajkou symbolismu
V roce 1898 vyšla Hlaváčkova Mstivá kantiléna, hned po jeho sbírce Pozdě k ránu, o rok dříve vyšly Vybouřené smutky Antonína Sovy či Satanova sláva mezi námi S. K. Neumanna. Vedle těchto sbírek je Mstivá kantiléna považována za jednu z nejlepších symbolistních sbírek 90. let.
Poezie neradostná
Hlaváčkova poezie rozhodně není poezií oslavující život či lásku. Zanechá v nás otisk pesimismu, smutku a již tolikrát zmíněné marnosti. Po přečtení sbírky těžko můžeme jásat a mít radost, ale na druhou stranu člověk nežije jen z pozitivních pocitů. Každý má chuť si někdy přečíst poezii, o níž ví, že se skrze ni může ponořit do pavučiny emocí a čerpat z obrazů smrti, prázdna či bezvýchodnosti. Pokud se tak stane právě nad Karlem Hlaváčkem a jeho Mstivou kantilénou, zvolili jste výborně.
Již s večera zarostlé prsty na varhanách únavou spaly,
A pod hřívou ryšavou kdos tajil svůj pláč,
Neb lhalo tu všecko – i svíce, jež v temnotách pohasínaly,
I obrazy svatých: oh, zsinalé tváře vždy nejspíš snad lhaly…
Zdroj: Zdroj: FORST, Vladimír a kol.: Lexikon české literatury I. Praha: Academia, 1985.
