Křest svatého Vladimíra je nejvýznamnějším dílem satirického básníka Karla Havlíčka Borovského, přestože z dvanácti plánovaných zpěvů dokončil jen deset.
Karel Havlíček Borovský, Zdroj: wikimedia.org
Karel Havlíček Borovský se nechal inspirovat legendou o svatém Vladimírovi. Tento ruský panovník podle této legendy dal shodit sochu slovanského boha Peruna do Dněpru, pak si sezval delegáty monoteistických náboženství, vybral si pravoslavné křesťanství a nechal se pokřtít.
Karel Havlíček Borovský (1821–1856) byl český básník, novinář a politik. Pro svou kritiku poměrů a vlády Rakouského císařství byl nuceně eskortován do tyrolského Brixenu. V tomto vyhnanství napsal svá největší díla. Domů se směl vrátit až těsně před smrtí.
Tento už sám o sobě trochu komický příběh posloužil Havlíčkovi k rozpoutání kanonády satirických šlehů zesměšňujících církev, panovníka, vládu, soudy, policii ale taky sobeckost, chamtivost, vypočítavost. Vlastně by se jen těžko našel někdo, kdo by nebyl touto básní poznamenán.
Je samozřejmé, že báseň nereflektuje stáří příběhu, ale vše popisuje jako naprosto současné (báseň je z druhé poloviny devatenáctého století), včetně narážek na konkrétní osoby a místa. Mnohé z těchto narážek vyžadují vysvětlivky, ovšem většina satirických žertů je pochopitelná (a platná) i dnes.
Co je císařovo, císaři…
Nejvíc výsměchu je cíleno na náboženství a absolutistické vlády. Havlíček vnímá vztah náboženství a státní moci jako pevný, nerovný a ve prospěch státu. „Cár“ Vladimír naprosto přirozeně dává rozkazy bohu Perunovi, který je vylíčen jako chalupník, který si zašívá kalhoty na peci, chová hvězdy v kurníku a měsíc v chlívku. A když se vzepře, je přísně potrestán. A když se hledá náhrada, hájí ministři zájmy svého resortu či své osobní.
Brixenský dům, kde Karel Havlíček Borovský pobýval
Druhou stranou této mince jsou různí církevní představitelé, kteří si z boha a víry udělali zdroj příjmů a vlivu. Autor tak ze dvou úhlů satiricky napadl systém, kdy stát dává církvi moc a církev státu legitimitu. Systém, který byl v té době již značně přežitý a nefunkční, ale mnozí představitelé církve a státu se ho stále drželi.
Ovšem k zesměšnění absolutistického státu není náboženství a církve třeba. Soud, ohýbající právo v zájmu mocných, funguje stejně, ať už před ním stojí bůh Perun, nebo novinář, který psal proti víře. Zkorumpovaní a neschopní ministři, absolutní panovník a jeho početný dvůr vybírá boha stejně divně jako by vybírali cokoli jiného.
Plivni si stokrát do moře
Havlíček, ač demokrat, netrpí naivním demokratismem. Obyčejní lidé jsou u něj stejně závistiví a vychytralí jako výše postavení. Také jejich postoj k náboženství vnímá jako povrchní a sobecký. Nebojí se tedy rýpnout ani do rituálů, které ti, kdo se jich účastní, přestali chápat.
To vše pojato s ohromnou mírou nadsázky. Vždyť co jiného než nadsázka je odsouzení boha k smrti, nebo výběr jeho nástupce v konkurzu. Po formální stránce je báseň tvořena čtyřveršími s rýmovým schématem abcb.
Čtěte také: Tyrolské elegie jednoho nepohodlného žurnalisty
Výjimku tvoří 9. zpěv: Jezovitský marš. Ten je psán makarónsky, tedy v latinsko-českých dvojverších. Někdy spolu části dvojverší obsahově souvisí, a potom český text zcela obrátí vyznění latinského. Někdy nesouvisí, a potom na sebe navazují části české a popisují plány, které mají Havlíčkovi jezuité pro případ vítězství katolické víry v konkurzu. Nutno říci, že tento zpěv narušuje celkovou stavbu básně, a ukazuje především negativní vztah autora k tomuto řádu. Celkově je Křest svatého Vladimíra dílo, které chce a umí tít do živého. Což nemusí být každému po chuti, ale to jen ukazuje jeho kvality.
