Téma věčného života zvolil Karel Čapek v divadelní hře Věc Makropulos. Příběh, který měl svou premiéru už v roce 1922, odhaluje tajemno i prokletí, které v sobě nesmrtelnost skrývá.
Samotné téma knihy je zajímavé: nesmrtelnost. Čapek dokáže nahlédnout do duší lidí, kteří po nikdy nekončícím životě touží, aniž by tušili, jak může být vybájená nesmrtelnost proradná, a zároveň dokáže dokonale rozkrýt negativní stránky takového života.
Příběh je napsán srozumitelným, ale přitom Čapkovsky pestrým a vytříbeným jazykem, který vykresluje zajímavé situace a postřehy. Napínavý děj otevírá prostor fantazii a podněcuje k zamyšlení. V gradujícím závěru dochází k uchopení smyslu nesmrtelnosti.
Několik žen, jeden život
Příběh začíná po několik generací se táhnoucí kauzou Gregor versus Prus. K jejímu rozluštění může pomoci zpěvačka Emílie Marty. Zprvu to vypadá, že chce vyšetřování usnadnit, avšak jejím cílem je získat dopisy, které jsou uschovány společně se závětí nedávno zesnulého Prusa.
Během celého příběhu se objevují jména související s případem, jako Eugenie Montez, Ellian Mac Gregor a podobně. Všechny tyto ženy žily v různých stoletích, ale jména mají jedno společné: patří Emílii, pravým jménem Elina Makropulos. Ta nakonec své dopisy získá. Dopisy, ve kterých je zaznamenán recept na elixír nesmrtelnosti.
Inspirace pro čtení
Věc Makropulos je divadelní hrou o třech dějstvích. Děj umožňuje režisérům ztvárňujícím hru zapojit svou fantazii a specificky uchopit danou problematiku. V České republice se toto drama hraje od roku 1922, v dnešní době především ve Stavovském divadle, které spadá pod Národní divadlo. Představení Věc Makropulos můžete však shlédnout i v jiných částech České republiky.
Samotná hra vznikla v meziválečném období, konkrétně v roce 1922. V té době Česká republika pod vedením prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka vzkvétala nejen ekonomicky, ale i literárně. Kromě tehdejšího snad nejvýraznějšího spisovatele Karla Čapka publikovali a zveřejňovali svá díla i Jaroslav Hašek, Josef Hora, Jaroslav Seifert a další. V roce, kdy byla poprvé představena hra Věc Makropulos, vznikla spojením všech čtvrtí dohromady tzv. Velká Praha.
„Hauk: Prosím, co je to věc Makropulos?
Emilia: Tam je napsáno, jak se to dělá.
Hauk: Co jak se dělá?
Emilia: Aby byl člověk tři sta let živ. Aby byl tři sta let mlád. To napsal můj otec pro toho císaře Rudolfa…ale toho vy neznáte, že?
Vítek: Prosím, jen z dějin.
Emilia: Z dějin nevíte nic. To je hloupost. Panaia, co jsem chtěla říct? Šňupne si z krabičky. Nechce někdo?
Gregor: Co to je?
Emilia: Nic. Kokain nebo co. O čem jsem mluvila?“
(ČAPEK, Karel: Věc Makropulos. 2. vyd. edice D svazek 16,92. Praha: Artur, 2005.)
Pokud upřednostňujete divadelní zpracování, můžete na tuto hru zajít. Uvidíte však již zpracovanou a vytvořenou představu prostředí a děje z pohledu režiséra a nebudete mít šanci si ji vytvořit sami.
Celá hra je velice poutavá, přinutí vás dočíst ji do konce, což je potřeba pro odhalení závěrečného rozuzlení zápletky. Čapek byl kosmickým spisovatelem, který takto pojal i psaní všech svých děl s tematikou, jež je stále aktuální. Divadelní hra Věc Makropulos v knižní podobě je dobrou volbou pro sobotní nebo nedělní odpoledne, kdy je nejvíce času vychutnávat si každé slovo, které potkáte na jednotlivých řádcích.
Zdroj: ČAPEK, Karel: Věc Makropulos. 2. vyd. edice D svazek 16. Praha: Artur, 2005.
2 fotky 
