Spisovatel Karel Čapek měl v úmyslu vyzkoušet všechny literární druhy a žánry. Proto dokázal napsat dílo, které se ostře vyjadřovalo ke společenské situaci, i půvabné knížky pro ty nejmladší čtenáře.
Karel Čapek dokázal vyniknout v mnoha literárních žánrech a pohádky k nim rozhodně patří, Zdroj: uspesne.osobnosti.cz
Karel Čapek neměl vlastní děti, pro něž by vymýšlel pohádky, ba dokonce dle vzpomínek Františka Langera cítil před dětmi určité rozpaky, které však zmizely, jakmile pro ně začal psát. V tu chvíli v sobě dokázal najít dětskou zvídavost, hravost a dokázal k dětem otevřeně hovořit prostřednictvím svých knih.
Trocha teorie a Devatero pohádek
Samotné teorii pohádky věnoval Karel Čapek hned několik esejů: K teorii pohádky, Několikero motivů pohádkových či Několikero pohádkových osobností. Jeho pohádky jsou napínavé, plné lidskosti a lásky ke zvířatům. Jen to nejlepší může být podle Čapka dost dobré pro děti.
V Čapkových pohádkách snad každý najde svou oblíbenou postavu, Foto: Michal Sojka, Topzine.cz
Velká kočičí pohádka vyšla jako první. A to už v roce 1918 v antologii Nůše pohádek, již Karel Čapek redigoval. Další pohádky postupně vycházely v novinách až do roku 1932, kdy vyšly knižně společně s jednou pohádkou a ilustracemi bratra Josefa Čapka.
Proslulý detektiv a slušný loupežník
V knize Devatero pohádek se objevuje ona úžasná Čapkova schopnost hry s jazykem. Například detektivové z různých zemí, kteří se ve Velké kočičí pohádce snaží chytit kouzelníka, vytvoří svými jmény, typickými pro rodnou zem, obdivuhodnou slovní hříčku. Ostatně další z detektivů, Sydney Hall, má nejen svými iniciály, ale i neobvyklými metodami blízko k proslulému Sherlocku Holmesovi.
Čtěte také: Nejkrásnější pohádky Boženy Němcové. Podlehněte kouzlu vyprávění nejen o princeznách
Neméně známé jsou také nadávky tlusté paničky určené mladičkému Lotrandovi ve Druhé loupežnické pohádce – ty jsou elegantně seřazeny podle abecedy. Mnoho postav z Čapkových pohádek má svůj předobraz v postavách skutečných, například laskavá babička či pes Voříšek z Velké psí pohádky. Ten byl čtyřnohým kamarádem Čapkova dědečka a objevuje se i ve fejetonu Výstava psů.
Ty ancikriste, ty arcilotře, ty Babinský, ty bandito, ty Barnabáši, ty bašibozuku, ty cikáne, ty čerchmante, ty čertovo kvítko, ty darebo, ty darmošlape, ty ferino, ty Goliáši, ty hasačerte, ty Herodes, ty hrdlořeze, ty hrubiáne, ty hříšníku, ty chachare, ty indiáne, co se to opovažuješ, takhle přepadat poctivé a slušné lidi?
ČAPEK, Karel: Devatero pohádek a ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka. Praha: Albatros, 1986.
V knize Devatero pohádek si díky rozmanitosti témat snad každý přijde na své. Jsou zde pohádky o kočkách i o psech, o loupežnících i policistech, příběhy o typicky pohádkových vodnících. Pohádky doktorská, tulácká a pošťácká nás zavedou do daného prostředí a s vlaštovkou v Pohádce ptačí takřka obletíme svět. Nejen díky kouzelné hře s jazykem se ke čtení Čapkových příběhů vrací i dospělí a při každé četbě v nich objeví něco nového.
Dášeňka čili Život štěněte
I když měl Karel Čapek psy Mindu a Iris, známé čtenářům Lidových novin z jeho fejetonů, nejpopulárnější se stala rozhodně Dášeňka. Fejetony o Dášeňce vycházely v roce 1932 v Dětském koutku Lidových novin. Kniha Dášeňka čili Život štěněte, doplněná o Pohádky pro Dášeňku, aby tiše seděla a fejeton Jak se fotografuje štěně, vyšla ještě téhož roku.
V Čapkově knize Dášeňka se dozvíme, jak může vypadat soužití s nezbedným štěňátkem, Foto: Tereza Ticháčková, Topzine.cz
Dášeňka, štěně drsnosrstého teriéra, která se narodila mamince Iris, je sice nejdříve jen „takové bílé nic“ co má „pár černých ušisek a vzadu ocásek“, nicméně nabírá na síle a roste jako z vody. Učí se pomalu chodit, pít mlíčko z misky, ale také hryže, na co přijde, všude dělá loužičky a zápasí se smetákem.
Fotografovat štěně? To dá fušku!
Texty Karla Čapka často doprovázely ilustrace jeho bratra, malíře Josefa Čapka. V tomto směru je však Dášeňka výjimkou, neboť autorem obrázků i fotografií je sám Karel Čapek. A že fotografovat štěně není žádná legrace, o tom se můžeme dočíst právě ve fejetonu Jak se fotografuje štěně:
Pánové, spíš se dá fotografovat pád do propasti nebo blesk na nebi než život štěněte. Říkám vám to proto, abyste dovedli ocenit těch několik obrázků, které se podivuhodnou náhodou nepokazily.
ČAPEK, Karel: Dášeňka čili Život štěněte. Praha: Knižní klub, 2004.
Dášeňku si všechny děti oblíbily zřejmě proto, že ona sama je vlastně také hravým dítětem. Paralela psích a lidských maminek i dětí prochází celou knížkou. I když je Dášeňka takovou hezkou pohádkou na dobrou noc, její konec není tak úplně pohádkový, neboť naše psí hrdinka musí k jiným majitelům.
Nejoblíbenější pes české literatury
Dášeňku Čapek údajně daroval spisovateli Vladislavu Vančurovi. Nicméně psík, který i u Vančurů rozkousal, nač přišel, nebyla Dášeňka, ale pes Celda. I tento malý nezbeda však měl za maminku Čapkovu fenku Iris. Dášeňka, jež je patrně nejoblíbenějším psem české literatury, žila dále u hodných lidí a provázela dětství mnoha z nás.
Někdy si budeš hrát na ulici s pejsky a bude ti s nimi dobře a veselo, protože je to tvá krev a tvůj rod; ale doma, Dášo, doma se budeš cítit jen mezi lidmi. S lidmi tě pojí něco divnějšího a jemnějšího nežli krev. To něco je důvěra a láska. Tak už běž.
ČAPEK, Karel: Dášeňka čili Život štěněte. Praha: Knižní klub, 2004.
Popularita a obliba Čapkových knih pro děti trvá dodnes. Na pultech v knihkupectví se objevují nová a nová vydání Dášeňky i Devatera pohádek. Jiří Opelík v této souvislosti o Karlu Čapkovi napsal, že jeho obliba vyplývá z toho, že Čapek měl v sobě vlastnosti, které jsou dětem tolik blízké – zvídavost, hravost a jazykovou tvořivost. I proto si dnes děti a dospělí pamatují slušného loupežníka Lotranda, kočku Jůru a samozřejmě Dášeňku.
