Dvacet a méně stran, krátká zápletka, hodina čtení. Povídky jsou přitažlivý žánr literatury, jelikož jsou krátké, úderné, a tím pádem čtivé. Jedna taková sbírka povídek může být pravidelným čtením na dobrou noc.
Povídky mohou být tajuplné, temné či ještě temnější. Zdroj: sxc.hu
Mám zálibu v depresivních dílech. Ne snad proto, že by se mnou nebylo něco v pořádku. Spíše se rád nechávám unést oním zvláštním pocitem, když příběh, který čtu, skončí tragicky.
Jorge Luis Borges
Dneska na Facebooku citoval kamarád větu z jeho útržku, jenž se jmenuje Borges a já: „Já jsem se například narodil v přesně ten samý den jako Jorge Luis Borges.“ Nevím, kterému Borgesovi jsem dal lajk.
V žádném případě neuznávám nějaké tragično pro tragično – bezcílnou agresi či brutalitu, pouze opsanou slovy. Příběh musí mít méně či více čitelný důvod, kvůli němuž se tragédie stane. Pokud tedy v zapadlé argentinské vesničce večer co večer předčítáte místním lidem evangelium, nemůžete se pranic divit, že vás Borges jako hlavní postavu Evangelia podle Marka (ve sbírce Brodiova zpráva) nechá zakusit podobná muka, jakými si prošel Ježíš.
Flannery O’Connor
Pochází z amerického jihu. Podobně jako Virginia Woolf se v některých svých dílech nebojí poměrně ostře navážet do filozofů, což si patřičně užívám (jakožto študovaný filozof).
Tragédie to však vždy nemusí být biblických rozměrů, jak dokazuje O’Connor. Stačí mít neshody v rodině. Je vaše vnučka více po otci, tedy té správné krve, nebo po matce, tudíž pokažené dítě? Avšak v povídce Výhled na lesy (A View of the Woods) dokáže vnučka svému všetečnému dědečkovi, že se věci mají úplně jinak.
Franz Kafka
Tato česko-německo-židovská stálice učebnicových příruček tu nemůže chybět. Absurdita a cynismus vládnou Kafkovým povídkám. Mám u nich nutkání křečovitého smíchu. A třeba jednou přijdou a zaklepou mi na dveře…
Jak bylo řečeno výše, sbírka povídek může být pravidelným čtením na dobrou noc. To se může v parných letních dnech zdát jako blábol, ale počkejte na sychravý podzim a studenou zimu. Nebo šáhněte po něčem, po čem vám bude běhat mráz po zádech, například po Kafkově povídce V kárném táboře. Na tomto vězeňském ostrově, kde jsou vězni trestáni bez toho, aniž by jim kdy byl sdělen verdikt, se sám velitel rozhodne podstoupit ten samý spravedlivý trest prováděný hrůzostrašným strojem, o nějž se předtím pečlivě staral. Že to nedopadne zrovna dobře, to už asi nemusím zmiňovat.
Gustav Flaubert
Rád jej přirovnávám k válečným fotografům. Jeho povídky mi připadají jako sled událostí, které popisuje bez jakéhokoli citového zaujetí. Má až krutý smysl pro detail. A Paní Bovaryová opravdu není jediné dílo, které kdy napsal.
Když už jsem výše odsuzoval bezcílnou brutalitu, musím ještě zmínit povídku Sv. Julián Pohostinný, jejíž stejnojmenný hlavní hrdina se proviní mimo jiné zabíjením ve velkém. Tento Flaubertův počin je až zarážející. Dojde i na vraždu rodinných příslušníků a následné pokání, kdy se hlavní hrdina stáhne do ústraní. Poslední scéna s mužem nakaženým leprou je o to zvláštnější, že při ní dojde k jakémusi nanebevzetí. Přesvědčit se můžete sami v Třech povídkách.
Pátý autor
Pátého autora záměrně vynechávám, ježto chci podnítit další čtení. Měl by tu být Čechov, Joyce, Čapek, nebo snad někdo úplně jiný?
