7 fotek 
Básník, dramatik, prozaik. Jeden z předních představitelů lumírovské generace, přítel Jaroslava Vrchlického. Tvůrce děl odehrávajících se v různých dobách a kulturách, tvůrce historického románu i mýtů. Spisovatel s citlivou duší idelalisty.
Památník Julia Zeyera v Chotkových sadech Zdroj: wikimedia.org
Julius Zeyer se narodil roku 1841 jako syn zámožného pražského tesaře a obchodníka se dřevem. Jeho rodina pocházela z Alsaska, proto se doma mluvilo německy. Po smrti otce se matka pocházející z židovské rodiny ujala podniku. Česky se mladičký Zeyer naučil od chůvy a přítele Adolfa Kašpara, prvního vzdělání se mu však dostalo v němčině, proto není divu, že i jeho první literární pokusy jsou psány německy. Ty se však bohužel nedochovaly.
Spolužák Arbes i učitel Neruda
Julius Zeyer
Julius Zeyer navštěvoval školu u sv. Jakuba, poté staroměstskou reálku. Zde mu spolužákem byl například Jakub Arbes a učil ho Jan Neruda. Mladý Zeyer se měl stát otcovým nástupcem, proto začal studovat techniku a začal se učit tesařství u otce. Jako praktikant přechází do Fellnerova velkoobchodu se dřevem a roku 1862 se vydává na tovaryšskou cestu po Německu, Švýcarsku a Francii.
Julius Zeyer byl velmi nadaný jazykově, aktivně mluvil německy, francouzsky, rusky, anglicky a italsky. Učil se také koptsky, sanskrt a hebrejštinu. Velmi činně se zajímal o evropskou kulturu. Jeho literárním debutem byla roku 1873 v časopise Paleček povídka Krásné zoubky, první snahy uživit se literaturou se však nezdařily.
Pohled přes Vltavu na Vyšehrad, Zdroj: wikimedia.org
Cesty za hranice rodné hroudy
Po návratu z cest – mimojiné s J. V. Sládkem uskutečnil cestu po Skandinávii, dále například navštívil Itálii, Tunis, Řecko, Paříž, Bretaň a Španělsko – se Zeyer přestěhoval do Vodňan. Spolu s F. Heritesem a O. Mokrým tvořili vodňanský trojlístek, starali se o kulturní vyžití města, které hojně navštěvovali i jiní literáti. Za svůj život se seznámil s mnoha umělci, s velkou částí z nich udržoval přátelské styky: Z. Braunerová, S. Čech, J. Vrchlický, A. Heyduk, A. Chittussi nebo A. Kašpar.
Dílo Julia Zeyera je charakteristické vysokým kultivovaným stylem, barvitým jazykem. Zeyer se snažil postihnout smyslové dojmy – vizuální, především krajinné obrazy i velkou škálu nálad a pocitů, kompozice děl bývá propracována do jemných detailů. Psal lyrické i lyricko-epické básně, dominuje však veršovaná epika. Tou je národní epos Vyšehrad, kde autor využil nejen domácí prameny, ale i mýty a pověsti cizí. Dalším rozsáhlým cyklem je Karolínská epopej, ta čerpá ze starofrancouzské epiky z dob Karla Velikého. Námět Zeyer získal při svých cestách po Francii. Na konci autorova života kruh epických básní uzavírají Troje paměti Víta Choráze – autobiograficky laděné dílo, jejíž hlavní postava nalezne klid až v přimknutí se ke Kristu.
Nejen romány o přátelství
František Herites - přítel Julia Zeyera
Jako jeden z prvních autorů vůbec napsal Zeyer historický román z cizího prostředí – Ondřej Černyšev. Román se odehrává za dob Kateřiny Veliké v barvitě popsaném velkém světě. Kontrast světa měšťanů, mariánského kultu a rytířů je zobrazen v Románu o věrném přátelství Amise a Amila. Nejznámějším počinem je zajisté jeho dílo s autobiografickými prvky – Jan Maria Plojhar, příběh o zklamání pohanským životem, lásce a romantických citech. Oproti tomu dílo Dům U tonoucí hvězdy se vyznačuje motivy jinými. Hledání smyslu života, náboženská krize, kam až sahají hranice lidského poznání. S tím vším se musí vypořádat nejen hlavní hrdina – slovenský farář Rojko.
Křesťansky inspirovaným dílem je soubor tří povídek – Tři legendy o krucifixu. Setkáváme se zde s různými projevy mučednictví a s ním spojeného zázraku. V pražské legendě – Inultus – je to básník umučený ambiciózní sochařkou, v toledské legendě – El Christo de la Luz – přemůže láska Krista fanatismus židovský a ve slovenské legendě – Samko pták – zastíní malý prosťáček svou vírou i mnichy a biskupy. K legendám se Zeyer vrací také v apokryfním díle Zahrada Mariánská.
Vodňany, Zdroj: wikimedia.org
Známá i neznámá Mahulena s Radúzem
Vysoké cíle měl Julius Zeyer také na poli dramatu. Po zklamání v 80. letech došel kýženého úspěchu až v letech 90. jeho hry byly uváděny na scéně Národního divadla. Po snaze prosadit překlady divadelních her (A. Dumas, Moliére) uvádí na scénu komedii Stará historie. Orientální motivy mají dramata Bratři, Lásky div, calderónsky je inspirováno drama Doňa Samča. Zeyer se opět vrací i k českým dějin – dramata jako Libušin hněv, Šárka, Neklan navazují na epické cykly z českých pověstí. Lyricky snivá je Zeyerova hra nejznámější – Radúz a Mahulena, jeho posledním dramatem se stal pohádkový příběh Pod Jabloní.
Julius Zeyer byl nejen básníkem, prozaikem a dramatikem, ale také osamělou duší na poli literatury 2. poloviny 19. století. Jeho hrdinové se vymykají tradičním vzorům všech typů předchozích – jsou citliví, ale i rozervaní, hluboce milují, někteří se zabývají nadpřirozenem. Přesto jsou však hrdiny osamocenými. Bojují se svými náladami, city i životem. Stejně tak jako Julius Zeyer. Zeyer umírá po těžké srdeční chorobě roku 1901 ve věku 60 let. Pohřben byl navzdory jeho přání jako první do hrobky Slavín na vyšehradském hřbitově.
