Spisovatel Ivan Kraus vyniká v krátkých satirických textech, ve kterých stále překvapuje svou schopností na malém prostoru úderně vystihnout podstatu věci. Jako by jeho zásadou bylo psát vtipně, jasně, stručně a srozumitelně, přesto dokonale. Nejinak je tomu v jeho nové knize s názvem Veřejný písař.
Jsem rád, že to mám za sebou, říká Ivan Kraus o knize, kterou psal dvacet let. Zdroj: Nakladatelství Academia
V útlé knížečce o pětaosmdesáti stranách se Ivan Kraus tentokrát věnuje prostředí emigrantů a člověku, který jim pomáhá nejen s vyplňováním formulářů, dotazníků, stížností či žádostí, ale třeba i s psaním milostných dopisů. Svou pozornost zaměřil na veřejného písaře.
Povolání veřejného písaře
„Ta knížka je poměrně tenká, písmo není příliš výrazné, řádků je víc, a mám radost z toho, že není drahá, neboť knížky jdou lidem hluboce do kapsy,“ řekl Ivan Kraus při nedávném křtu své nové knihy.
Po knihách pojednávajících zejména o jeho rodině, přichází příběh o veřejném písaři. Jedná se údajně o jedno z nejstarších povolání, existuje už tisíciletí. „Ani příchod internetu veřejného písaře neohrozil, protože nabízí to, co tato technologie nemůže poskytnout – originalitu, strukturu a možnost dát na papír něco, co člověku leží na srdci,“ vysvětluje v knize Kraus.
Vážené povolání veřejného písaře, pro které získáte diplom na pařížské univerzitě, líčí Kraus s lehkostí a nevinností, zároveň ale v příbězích nechybí pro něj tolik typická ironie a vtip. „Někteří se klepou nervozitou, když mají psát úřadu, a píšou nesmyslně. Tak existuje veřejný písař,“ vysvětlil. „Tento můj veřejný písař, jehož jsem si přivlastnil, nedělá nic jiného než ostatní. Ale já jsem se soustředil na poutníky. Na lidi, kteří odejdou z jedné země a přijdou do druhé, a dosud neovládnou nový jazyk.“
Práce na dvacet až pětadvacet let
Na Veřejném písaři pracoval dlouho. S textem totiž mnohdy nebyl spokojený, a proto ho vždy odložil. A takto stále dokola, až z toho bylo více jak dvacet let.
„Ta záležitost mi trvala moc let, nevím přesně, asi dvacet či pětadvacet let. Kdykoli jsem se k textu vrátil, tak jsem od něj rád odešel, protože jsem byl s něčím nespokojený. A pak jsem si silou vůle řekl: Teď už budu spokojený. A bojím se to i vidět,“ vysvětlil s úsměvem Kraus.
Hlavním hrdinou je člověk, který, jak přiznal sám Kraus, je člověk cestovní, ale ne turista, a leccos toho zažil a prošel. „Pozor na jeho řeč. Lehce míchá das Deutsch a češtinu, vytváří to u něj takovou zvláštní Sprache. Avšak je jí rozumět,“ vysvětlil Kraus.
Zároveň si také posteskl, že s ním nestrávil více času. „Lituju, že jsem ho za jeho života nevysál víc. Spisovatel je v podstatě raubíř, krade. Já ho měl přinutit k více kávám a více ho vykrást. On totiž není umělec života, nýbrž filosof, a to filosof poznání. Čenichá, čmuchá, přežívá, a z toho poznává.“
Po více jak dvaceti letech práce na textu o veřejném písaři a jeho poutnících Kraus přiznal, že je rád, že má dílo hotové. „Jsem rád, že to mám za sebou. Těch dvacet let jsem kolem toho pořád chodil, desky se ohýbaly v rozích, vždycky jsem něco udělal a něco mi zase vadilo, tak jsem to zase opatrně zastrčil a šel dělat něco jiného. Možná jsem ztratil pud sebezáchovy, tak jsem to vydal,“ vtipkoval.
