Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák. Výprava za povahou typického Čecha

Josef Kajetán Tyl byl především nadšený dramatik a národní buditel. V roce 1847 spatřuje svět jeho Strakonický dudák, který odhaluje českého člověka a i přes pohádkové rysy se vyslovuje k dobovým problémům.

J. K. Tyl patří k předním dramatikům devatenáctého století. Foto: commons.wikimedia.org

Ve své nejznámější báchorce se Tyl sklání před sílou lásky a domova a povahou českých obyčejných lidí. Postava dudáka ukazuje též na autorovu zjevnou hrdost na české muzikanty. Přichází ale také varování – před špatnými lidmi (vesměs cizinci) a penězi, které ničí mezilidské vztahy a nebezpečně ovládají svět.

Situace českého divadla

Strakonický dudák je výsledkem Tylovy lásky k divadlu. Vždyť právě kvůli ní přerušil studium filozofie a upřednostnil život kočovných herců. V letech 1846 až 1851 byl Tyl dramaturgem v pražském Stavovském divadle. Poté, co byl jeho soubor rozpuštěn, založil vlastní kočovnou společnost a ve hraní pokračoval – sice ve ztížených podmínkách, ale přece měl možnost promlouvat k publiku, i když ani s ním to nebylo jednoduché.

Po rozpuštění souboru pražského Stavovského divadla Tyl přijal život kočovného herce.

Obecenstvo totiž nebylo příliš početné a rozrůzněné, do divadla se přicházelo za zábavou. Bylo nutné přistoupit na jeho požadavky, jinak se české divadlo dlouho udržet nemohlo. To ale neznamená, že se Tyl nesnažil povznést české divadlo na vyšší úroveň. Kontakt s Evropou udržoval prostřednictvím adaptací a překladů více než padesáti her, nejprve nabízel romanticky laděné hry a díla vysoké literatury, později se přizpůsobil a volil méně náročné hry, do nichž se však snažil zapracovat výchovný element.

Divadlo pro národ

Obrovský vliv na Tylovo smýšlení během jeho studia na gymnáziu měl profesor Václav Kliment Klicpera. Tyl si názor na divadlo začal více utvářet v letech 1834 až 1837 v ochotnickém souboru Kajetánského divadla, jež sám založil. Vnímal divadlo jako výchovnou instituci s povinností vůči svému publiku, tedy jako zodpovědný orgán, který má plnit službu především národu.

Sociální a národní otázky

V dramatické tvorbě Tyl v první řadě soustředil svou pozornost na národní i sociální problémy, se kterými se potýkala česká společnost. Nejvýše byly doceněny Tylovy dramatické báchorky, v nichž dochází k prolínání několika světů. Typy lidových postav se mísí s pohádkovými bytostmi, které do děje báchorek zasahují. Na konci čtyřicátých let přichází Tvrdohlavá žena a Jiříkovo vidění a v roce 1850 Lesní panna aneb Cesta do Ameriky. Největší oblibě se však těší Strakonický dudák aneb Hody divých žen (1847).

Obyčejní lidé i divoženky

I v Dudákovi dochází ke kontaktu lidí s nadpřirozenými zjevy, ale autor přeci jen staví výše všedního člověka a jeho problémy. Strasti smrtelníků jsou v popředí, v oblasti pohádkových bytostí se objevuje pouze jeden palčivý zádrhel: touha matky (víly) pomoci synovi (smrtelníkovi) a dostat se k němu blíž bez porušení vyšších pravidel. Spojení dvou světů je zajištěno dudákovým očarovaným nástrojem.

Lesní víla Rosava se snaží synovi pomoci ke štěstí. Foto: sxc.hu

Upřednostnění lidí poskytuje možnost více rozvinout sociální otázku. Jde především o postavu mladého muže Švandy, který se vypraví za bohatstvím do ciziny, protože doma nemůže být natolik úspěšný, aby byl dost dobrým ženichem pro svou dívku Dorotku. Obyčejný život a jeho obyčejné svízele jsou ale řešeny neobyčejnou cestou – pomocí nadpřirozených sil.

Láska zmůže všechno

Báchorka vypráví o dudákovi Švandovi, který se snaží vydělat si v cizině peníze, aby si mohl vzít svou milou Dorotku. Lásce brání dívčin otec, který nechce pro svou dceru chudého muže. Na cestu se se Švandou vydává i přítel Kalafuna a později, když dudák a jeho očarovaný nástroj sklízí ve světě slávu, se k nim přidává ještě vychytralý Vocilka, kterému jde hlavně o vlastní prospěch.

Dorotka svou obětavostí zachraňuje Švandu a dokazuje tak svou lásku.

Na Švandu jsou chystány nástrahy, po vyléčení princezny Zuliky je dokonce uvržen do vězení a jeho kouzelný nástroj ztratí svou čarovnou moc. Ze všech těchto problémů mu ale dokáže pomoci Dorotka, která se ho ze starosti vydala hledat do světa, a matka Švandy, lesní víla Rosava, jejíž mateřská láska ji donutila porušit slib daný královně lesních víl Lesaně.

Rosava je proto potrestána prokletím a přeměnou na divoženku. Silný cit ale vítězí na všech frontách – Švanda s Dorotkou jsou konečně spolu a Rosavě se dostává odpuštění a opětovného přijetí mezi lesní víly. Příběh je cestou postav za štěstím a láskou. Hlavní poselství této báchorky tedy zní: Láska je nejmocnější ze všech sil, zdolá každou překážku. Tyl nemá na mysli jen lásku mezi mužem a ženou, ale i lásku k národu, domovu nebo lásku matky k dítěti.

Český člověk v kostce

Tylovi se skvěle podařilo na několika málo postavách utvořit celkem komplexní a rozhodně věrohodný model typicky českého člověka, který neztratil dodnes nic na své aktuálnosti. Vždyť věčná nespokojenost byla a je stále pro Čechy typická, mimo to ale Tyl ukazuje sílu českých lidí a jejich vztah k domovu a národu. Odhaluje pozitivní i negativní české vlastnosti, přičemž v průběhu děje postavy procházejí změnou k lepšímu.

Čtěte také: Kde život náš je v půli se svou poutí a Krev není voda – Josef Jedlička vychází poprvé dva v jednom!

Dudák Švanda je rozpolceným Čechem, který je v jádru kladnou postavou, má dobré srdce a dokáže přinášet oběti, ale k jeho mládí se váže důvěřivost a jako opravdový Čech v touze po větším a větším majetku zapomíná na domov a své blízké. Dorotka zase zastupuje zcela oddanou, statečnou a prostou dívku z venkova. Švandův přítel Kalafuna je věrným kamarádem a jeho žena Kordula představuje starostlivou matku a milující manželku, i když je občas hádavá a žárlivá.

Záporné vlastnosti českého člověka tvoří postavu Vocilky. Je to prospěchář, který potkává Švandu a nabízí mu své služby a přitom myslí pouze na to, aby z tohoto spojenectví měl co největší zisk. Dudák v něm vidí opravdového pomocníka, ne bezcharakterního člověka, který je sice zbabělý, ale také dost vychytralý na to, aby si uměl najít správné pány. Charakterem je Vocilkovi celkem podobný ještě voják Šavlička.

Češi proti cizincům

Základní protiklad se objevuje v kontrastu českých postav a lidí z cizího světa. Postavy díla, které pocházejí z Čech, konkrétněji ze Strakonicka v jižních Čechách, jsou vesměs kladné, jedná se o prosté, poctivé a starostlivé lidi. Švanda má sice i špatné vlastnosti, ale celá hra je vlastně jeho cestou za lepším já.

Čtěte také: Josef Kajetán Tyl je autorem nejen textu české národní hymny

Postavy z ciziny z takového srovnávání vycházejí podstatně hůř. Vocilka je ryze záporný typ, směřuje pouze za svým prospěchem a navíc nemá žádný vztah ke své vlasti. Princezna Zulika, král a princ Alamír zastupují rozmarný a bezcitný život. Dále je tu ještě nadpřirozený svět víl, jehož příslušnice by mezi lidi nejraději nezasahovaly a příliš v ně nevěří.

Jazyková rozmanitost

Strakonickému dudákovi nelze přiřadit jeden užívaný jazyk nebo jeho variantu. V mluvě Švandy a jeho přítele Kalafuny objevíme českou lidovou vrstvu jazyka, princezna Zulika a její dvůr se dorozumívá strojenou a umělou řečí, Vocilkův projev je plný cizích slov a lesní víly rozprávějí na poetické vlně, jejich konverzace probíhá ve verších.

Dílo má v tomto ohledu i vlasteneckou hodnotu. Tyl v něm kritizuje člověka, pro kterého jsou na prvním místě peníze, odsuzuje také jazyk Vocilky, který často užívá cizí výrazy a někdy i komolí cizí slova. Jde tu tedy o zamlženou kritiku nepůvodních prvků v českém jazyce, znovu se pokládá důraz na vlastenectví a úctu ke všemu národnímu – tedy i k jazyku.

Dobové přijetí

Strakonický dudák měl premiéru v roce 1847 v pražském Stavovském divadle a ohlasy po představení byly výborné. Kritiku si odpustil dokonce i Tylův hlavní kritik, Karel Havlíček Borovský, který ohodnotil hru jako velmi poutavou a zajímavě složenou. Také publikum bylo nadšené, především ze zakomponování pohádkových rysů hry do života postav.

ROSAVA:
Rád by dostal milou svoji;
otec ale svazek dvojí,
že je ženich tuze chudý –
neboť nemá nic než svoje dudy.
Tu chce chlapec ubohý
skočit na nohy,
běžet do světa a získat zlato,
potom dostat dívku za to.
Dovede to, když mu pomoc dáte
podle sil, jež od královny máte!
BĚLENA:
Mluv, co máme vykonat?
ROSAVA:
Dechněte mu v jeho dudy
svoje sladké zpěvy,
aby hraním všeho všudy,
kamkoli jen vkročí,
ztichly smutek, bol a hněvy,
radostná i slza tekla z očí;
by se každé srdce na něj smálo,
však i zlaté odplaty mu přálo!