Básník, dramatik, autor dětské literatury. Člen umělecké skupiny 42 a literární skupiny Ohnice. Jeho písně dnes známe spíše z podání Karla Plíhala či Vladimíra Mišíka, mnohdy aniž bychom věděli, že se jedná o díla Josefa Kainara.
Josef Kainar se proslavil jako autor poezie, dramatu i děl pro děti. Zdroj: www.sxc.hu
Josef Kainar se narodil roku 1917 v Přerově, jeho matka pocházela z Hanácka. Po rozvodu rodičů žil Kainar u otce. Již v mládí se u něj rozvíjela muzikálnost. Své hudební nadání rozvíjel v tanečních kapelách nejprve amatérsky, později i profesionálně. Zpočátku studoval na gymnáziu v Přerově, poté v Olomouci, maturoval však až v roce 1938 v Hlučíně. V roce 1934, v době osobní krize (údajně z nešťastné lásky), se při pokusu o sebevraždu postřelil.
Kainar a Halas
Zatímco rodina bydlela od roku 1935 v Olomouci, Kainar bydlel sám v Hlučíně. Jako přispěvatel studentského časopisu se seznámil s redaktorem H. Bonnem a jeho prostřednictvím dokonce s básníkem Františkem Halasem. S tím ho poté spojovalo pevné přátelství. V letech 1938–1939 studoval český jazyk a francouzštinu na Univerzitě Karlově v Praze, po uzavření vysokých škol však studia musel zanechat.
Do roku 1943 působil jako kytarista Doleželova profesionálního tanečního orchestru, v této době se také sblížil s výtvarníky a literáty Skupiny 42. V Praze často některé její členy navštěvoval: zvláště I. Blatného, F. Hudečka či J. Chalupeckého. Přátelil se také s malířem F. Janouškem a básníkem O. Mikuláškem. Po válce se Kainar už ke studiu nevrátil, od roku 1947 působil jako spisovatel z povolání. Na konci 50. let dokonce podnikl cestu do Vietnamu.
Básník, muzikant a výtvarník?
Muzikálnost se uplatňovala nejen v Kainarových verších, ale samozřejmě také na poli hudebním a dokonce i výtvarném. Málo známé jsou dnes Kainarovy satirické kresby v komunistickém deníku Rovnost. Podstatný vliv na básníka měl Rilke, dále též texty Voskovce a Wericha, Majakovskij, lidová poezie, ale především poetika Františka Halase a civilismus Skupiny 42.
Mezi nejmarkantnější znaky Kainarovy poezie patří deziluzivní pohledy na člověka v současném světě, grotesknost, snižování všeho vznešeného a všudypřítomný černý humor. Hořká láska k člověku, kdy jsme nakonec nuceni s vlastním údělem uzavírat kompromis, je také pro Kainarovy verše příznačná. Postavy jsou v básních nazírány skrz jejich vlastní příběhy.
Mezi jeho nejznámější díla můžeme zařadit sbírku Nové mýty.
Mezi první sbírky ze 40. let můžeme zařadit Příběhy a menší básně, Osudy a Nové mýty. Zatímco v Osudech se autor snaží integrovat mýty staré (jak sám název sbírky napovídá), v Nových mýtech je mýtus chápán jinak, protikladně. Již není spojen s minulostí, ale vztažen na novou dobu, současnost, hlavně však na příběhy ze života moderního městského člověka.
Od mýtu k pamfletu – proměna poetiky
V dílech Veliká láska, Český sen a Člověka hořce mám rád Kainar nahradil skepsi z předchozích sbírek patosem. Témata jako boj s buržoazií či vize nastupující budoucnosti překonaly dřívější mytické chápání.
Básně Veliké lásky jsou spíše politicky pamfletické, zatímco básně Českého snu se přiklánějí k poetice klasické poezie 2. pol. 19. století a k lidové písni. Řada básní sbírky Člověka hořce mám rád působí jako takzvaná „poezie všedního dne“ vyznačující se především optimismem.
Po osvobození Kainar přispěl do antologie Ozvěny barikád – 25 básní z revolučních dnů, kde se setkávali básníci všech generací (Pujmanová, Hora, Neumann). Výraznou proměnou motivů a příklonem k dobově podmíněným požadavkům prošla tvorba Josefa Kainara v 50. letech. Ač Nové mýty patřily k nejvýraznějším dílům Skupiny 42, v roce 1950 vyšla sbírka Veliká láska, která se už vyznačovala snahou co nejvíce zapadnout do apelativnosti a agitační naléhavosti.
Kainarův otec a strýc pracovali na železnici, která se i jemu stala inspirací.
Své původní poetiky v Nových mýtech se Kainar úplně vzdal. Na svou starší poetiku se snažil navázat ve sbírce Český sen. V roce 1970 se básník stal předsedou Svazu českých spisovatelů. Členy se v té době mohli stát pouze spisovatelé loajální k politice KSČ. Kainar se dokonce některé tvůrce pokoušel přesvědčit o výhodnosti vstupu do nového sdružení.
Politika i tvorba pro děti
Kainarova tvorba pro děti započala sbírkou Říkadla. Následně autor přepracoval známou Erbenovu pohádku Zlatovláska do podoby veršované loutkové hry, až z ní nakonec vznikla veršovaná pohádka. Kainar se však uplatnil také na poli dramatu. Mezi nejvýznamnější divadelní počiny patří hra Ubu se vrací, založená na původních postavách a jazykových postupech otce krále Ubu: Alfréda Jarryho.
Posledními sbírkami Kainarova předčasně uzavřeného díla se stávají Lazar a píseň, Moje blues a posmrtně vydané verše z časopisů s názvem Včela na sněhu. Zde se známý tvůrce opět vrací ke svému prvnímu období. V Lazaru a písni vypráví životní příběhy lidí, kteří se snaží prohlédnout, na konci je umístěno jakési mravní poučení.
Na sklonku 60. let vychází sbírka Moje blues, jež navazuje na nevydanou prvotinu Tulák spí na louce. Smutná nálada a hořkost z lásky a života, uvolněná stavba, volný verš a metaforika jsou základními pilíři sbírky. Některé z textů si Kainar dokonce i sám zhudebňoval. Mezi nejznámější z nich dnes patří nejspíše Černá kára, Starý mrtvý vrabec nebo Blues železničního mostu.
Psal texty nejen pro Vladimíra Mišíka, ale také pro Michala Prokopa. Své komentáře z let 1968–1971 shrnul v knize s názvem Rozhlásky. V padesáti letech byl Kainar jmenován zasloužilým umělcem, umřel však předčasně (na infarkt) roku 1971 na Dobříši. Pohřben je na Vyšehradském hřbitově.
Zdroj: slovnikceskeliteratury.cz
