3 fotky 
Josef Jungmann je klíčovou postavou národního obrození. Jeho generace už měla základy, na kterých mohla stavět, a tak není divu, že bylo i směřování tohoto autora ovlivněno preromantismem. Podívejme se tomuto spisovateli na zoubek!
Deska Josefa Jungmanna v Karlových Varech, Zdroj: wikimedia.org
Jak přiblížit Jungmannovu filozofii? Ve své době sice zastával teismus, ale v duchu osvícenské filozofie, což spolu s její rozumovou racionalitou nebylo příliš slučitelné. Byl odpůrcem jezuitského řádu, odsuzoval dokonce i panovačnost papežů, ve které viděl odchýlení se od učení Ježíše Krista. V každém případě byl Jungmann člověk racionální, protože jeho oblíbenými filozofy byly Voltaire nebo Locke.
Čechem je ten, kdo mluví česky! Nebo snad ne?
Je zajímavé, že zrovna Jungmann je ve své generaci považován za lingvistického nadšence českého jazyka. Přitom se nejspíše zapomíná na fakt, že tento obrozenec vyznával panslavismus, což znamená, že usiloval o sjednocení všech slovanských národů. Byl by tedy spokojen, kdybychom psali německy, ale v mluvené formě používali češtinu. To je sice na tu dobu přelomovou myšlenkou, ale dnes bychom z toho tak nadšení nebyli. Přesto usiloval o prosazení češtiny, stejně jako o její čistotu.
Teismus je víra v alespoň jedno božstvo. V užším slova smyslu je teismus nauka vztahující se k monoteistickému Bohu a jeho vztahu ke světu. V tomto smyslu teismus popisuje Boha jako osobního, přítomného a aktivně zasahujícího do chodu světa.
Jungmann je považován za českého nacionála, který chápal národnost své doby jazykově; jazyk mu byl důkazem národnosti. Objevila se dokonce myšlenka, že ne každý, kdo žije na našem území, je Čech, nýbrž Čechem je ten, kdo mluví česky (viz Jungmannova jediná beletrie Rozmlouvání o jazyce českém). Je paradoxní, že si ze strachu nepřál změny v současné politice, ale přitom odsuzoval germanizační snahy rakouské vlády a jako viníky označoval české Němce a politické úřady, které označovaly Čechy za revolucionáře.
Vůbec první snahy o překlady do češtiny
Josefa Jungmanna můžeme bezpochyby označit za zakladatele české moderní překladatelské tradice. Jeho překlady nejsou klasické. S využitím předloh měly přispět k rozvinutí spisovatelských dovedností a ověřit schopnosti českého jazyka. I jejich charakter byl ovlivněn dobovými teoriemi, především jazykovými. Překladatelé nahrazovali původní česká díla, kterých byl naprostý nedostatek a básnickým jazykem se snažili vytvořit představu vyššího slohu, jenž by mohl nést vzrušené buditelské myšlenky.
Překlady slavných zahraničních autorů obohatily naši literaturu, Foto: Marián Luha, Topzine.cz
Musíme mít vždy na paměti, že všechny překlady jsou poznamenány dobou, a tak na ně nelze uplatňovat měřítka dnešního hodnocení. Tehdy se nebylo oč opřít, překladatelská činnost byla těsně spjata s domácí literaturou. Jungmann sám přeložil například Ztracený ráj Johna Miltona, Chateaubriandovu Atalu a dále díla Friedricha Schillera či Wolfganga Goetheho. V překladech se snažil rozvíjet češtinu, ale vyhledával i slova ze slovanských jazyků a ty počešťoval. Překlady do češtiny u tak význačných děl jsou na tu dobu přelomovou záležitostí. Najdeme v nich celou řadu slovních spojení, které sám Jungmann vytvořil.
Jungmannovy vědecké publikace
Z jeho tvorby jsou známé zejména vědecké publikace, jimiž se jednoznačně přihlásil k českým obrozencům. Jeho Slovesnost (1820) je slohovou čítankou, která popisuje literární dějiny od doby Jana Husa. Mnohem rozsáhlejší je však jeho titul Historie literatury české (1825). V tomto díle vychází ze spisů Dobrovského, popisuje všechny tehdy známé literární památky. Kniha je rozdělena na šest částí, a to podle historického kontextu. Obsáhlý je i Jungmannův Slovník česko-německý (1834 až 1839), který obsahuje přes 120 tisíc hesel.
Slovník česko-německý je pětisvazkovým dílem, jež v té době shromáždilo veškerou slovní zásobu minulosti i současnosti. Autor ho zpracovával spolu s kolektivem žáků a přátel přes 40 let. Při hledání českých ekvivalentů čerpal z nové i starší literatury, z lidového jazyka i nářečí, přebíral slova ze slovanských jazyků. Jmenujme například: přízvuk, látka, úsvit, ohon, plod, dolina, šíje, kyselina, neblahý, názor, trojúhelník a mnohé další. Slova Jungmann opatřoval také vysvětlením jejich významu.
Jedinou beletrií Jungmanna je Rozmlouvání o jazyce českém. Jsou to dvě statě, které vyšly v časopise Hlasatel český. Vyjádřil zde jakýsi kulturní program své generace. Děj statí je rozmluvou soudobého Čecha a Němce s Čechem z doby veleslavínské. Současná čeština je ostře kritizována, protože je poloněmecká, veleslavínská čeština je naopak vyzdvihována. Právě odtud pochází výše parafrázovaná myšlenka, že Čechem není každý obyvatel země, ale pouze ten, který mluví česky.
Proč znát jméno Josefa Jungmanna?
Je nasnadě, že by byly české literární památky značně ochuzeny, kdyby Jungmann nevydal svá rozsáhlá díla. Právě on výrazným způsobem přispěl našemu literárnímu dědictví, což může dobře porovnat ten, kdo si některou z jeho knih otevřel a alespoň prolistoval. Tak například mnoho slov pobělohorské češtiny nenajdeme jinde než v Jungmannově česko-německém slovníku. Tento autor však nebyl jen horlivým jazykovědcem, ale i prostým člověkem, jenž usiloval o rovnost a svobodu mezi lidmi. A hle, hned máme o důvod víc, proč si jeho jméno zapamatovat.
Zdroj: JUNGMANN, Josef: Zápisky. Praha: Odeon 1973.
