3 fotky 
Josef Čapek byl mnohostrannou osobností meziválečného umění: vynikající malíř, grafik, kreslíř, prozaik, dramatik, básník, žurnalista, výtvarný teoretik a kritik, autor scénických výprav a originálních obálek, rovněž také autor próz pro děti. Takový Leonardo da Vinci, nemyslíte?
Karel a Josef Čapkovi u rádia, Zdroj: wikimedia.org
Josef Čapek se narodil v březnu 1887 v Hronově do rodiny lékaře. Dětství prožil v Malých Svatoňovicích a v Úpici. Vystudoval německou tkalcovskou školu ve Vrchlabí (1906), poté pracoval jako dělník v úpické tkalcovně. O rok později odešel do Prahy, kde až do roku 1910 studoval malbu a kresbu na Uměleckoprůmyslové škole. Během studia časopisecky publikoval výtvarné referáty a spolu s bratrem Karlem drobné prózy. (Vedle Karla měli chlapci ještě sestru Helenu, která se proslavila rovněž jako spisovatelka.)
Josef Čapek byl všestrannou osobností
V roce 1910 začal spolupracovat se S. K. Neumannem. V tomtéž roce poznal Jarmilu Pospíšilovou, svou budoucí ženu (vzájemná korespondence v knize Dvojí osud – 1980). V letech 1910 až 1911 se vydal na studijní cestu do Paříže, kde se setkal s kubismem a začal studovat černošské umění. Podíval se rovněž do Španělska. Rok 1911 jej zavedl do Skupiny výtvarných umělců a v roce 1911 až 1912 působil coby zastánce moderního výtvarného umění ve sporu se zastánci Picassovy koncepce.
„Hodnoty bytí spočívají z veliké části v tom, jak vroucně jsme schopni je prožívat. Hodnota našeho člověčího života je závislá na hodnotách, které jsou v nás. Lidé si stvořují svůj lidský svět. Je v něm to, co do něho vkládáme.“
V letech 1912 až 1914 redigoval Volné směry, časopis spolku Mánes (odtud byl však vyloučen pro své kritické názory). Čapkova předválečná výtvarná publicistika a próza, kterou napsal s bratrem, vycházela také v Přehledu, Lumíru, Stopě či Horkého Týdeníku. V roce 1913 se podílel na Almanachu na rok 1914. Za války trpěl zrakovou vadou, proto nebyl odveden. Začal publikovat své výtvarné i literární práce v německých expresionistických časopisech Aktion a Sturm. V roce 1918 založil spolu s J. Zrzavým, V. Špálou, V. Hofmanem, O. Marvánkem a R. Kremličkou výtvarnou skupinu Tvrdošíjných (roku 1924 se tak uskutečnila Čapkova první souborná výstava).
Dům bratří Čapků ve stejnojmenné ulici v Praze 10 – Vinohradech
Na konci první světové války se stal redaktorem Národních listů a satirického časopisu Nebojsa. Roku 1921 přešel spolu s bratrem Karlem do redakce Lidových novin, kde působil do roku 1939. Stal se členem Umělecké besedy (1929), podílel se na redakci jejího sborníku Život. Redigoval rovněž časopis Světozor a Almanach Kmene (1936 – 1937).
Čapek výtvarník
V meziválečném období byl jedním z nejvýznamnějších jevištních výtvarníků (Vinohradské divadlo) a především tvůrcem knižní grafiky. Inspiroval se expresionismem a kubismem s prvky folklórní a dětské obraznosti. Jeho tvorba zahrnuje lidskou existenci v nejrůznějších podobách. Dne 1. září 1939 byl Čapek zatčen gestapem a vězněn v několika koncentračních táborech. Zemřel pravděpodobně v dubnu 1945 při tyfové epidemii v koncentračním táboře v Bergen – Belsenu.
Literární svět
Do literárního světa vstoupil výtvarnými a literárními referáty a prózami, jež napsal společně s bratrem Karlem (Zářivé hlubiny a jiné prózy – 1916, Krakonošova zahrada – 1918). Spolu napsali rovněž hry (Lásky hra osudná – 1911, Ze života hmyzu – 1921 a Adam Stvořitel – 1927).
Památník bratří Čapků v Malých Svatoňovicích
Samostatná literární tvorba Josefa Čapka začala válkou poznamenaných povídek (Lelio – 1917, Pro delfína – 1923). Autor se zde přiklání ke kubismu a expresionismu. Na rozdíl od bratra Karla je mu blízký bezdějový typ beletrie. Výjimkou je baladická novela Stín kapradiny (1930), jež má kriminální námět, líčí totiž příběh dvou pytláků, kteří zabijí hajného a utíkají před zákonem. Oba však nakonec umírají. Filozofický ráz se objevuje i v knize Kulhavý poutník (1936), která je jakousi meditací o smyslu života. Poutník je zpodoben na své cestě životem od zrození do smrti a závažná jsou jeho setkání s Duší a Osobou.
Čtěte také: Čapkova noetická trilogie: Jaké možnosti nabízí lidské poznání?
Ve dvacátých letech knižně publikoval eseje a fejetony pojednávající o periferním a užitém umění (Nejskromnější umění – 1920, Málo o mnohém – 1923), publicistiku se společenskou tematikou (Umělý člověk – 1924, Ledacos – 1928) a alegorické utopické drama (Země mnoha jmen – 1923).
Celoživotní zájem završil v rozsáhlém uměnovědném eseji Umění přírodních národů (1938). Posmrtně vyšel deníkový soubor reflexí a aforismů z let 1936 až 1939 Psáno do mraků (1947) a Básně z koncentračního tábora (1946, uspoř. V. Holan). Z dětské literatury je nejznámější kniha Povídání o pejskovi a kočičce (1929) či pohádka O tlustém pradědečkovi a loupežnících (v knize K. Čapka Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek – 1932).
Zdroj: FORST, Vladimír a kol.: Lexikon české literatury. Praha: Academia 1985.
