Sociálně-kritický román Hrozny hněvu (The Grapes of Wrath) byl poprvé vydán v roce 1939. O rok později za něj John Steinbeck získal prestižní Pulitzerovu cenu. Zajistil autorovi celosvětovou popularitu a byl přeložen do čtrnácti jazyků.
Příběh se odehrává v tíživé době hospodářské krize ve 30. letech 20. století. Půda se začala obdělávat ve velkém a drobní zemědělci přišli o práci. Rodina Joadových z Oklahomy musí odejít z pronajaté půdy. Rozhodnou se proto, že vyrazí hledat práci do Kalifornie, kde prý lidé dostávají vysoké platy.
Tíživá hospodářská krize
Celou rodinu tvoří otec a matka Joadovi, strýc Jan, děda s babičkou, synové Noah, Tom a Al, děti Rutička, Winfield, dcera Růža Sáronská a její manžel Connie. Připojí se k nim také rodinný přítel kazatel Cassy. Syn Tom Joad se tou dobou navrátí z vězení, kde seděl kvůli vraždě v sebeobraně. Je sice v podmínce, ale rozhodne se, že také odjede hledat štěstí do Kalifornie.
John Steinbeck (1902- 1968) je považován za jednoho z největších amerických spisovatelů 1. poloviny 20. století. Pocházel z chudé rodiny žijící v kalifornském městě Salinas. Studoval anglickou literaturu a historii na univerzitě ve Stanfordu, studia však nedokončil. Vystřídal řadu povolání a poté se začal věnovat literární činnosti. Mezi jeho nejznámější díla patří Pláň Tortila (1934), O myších a lidech (1937), Na plechárně (1945) či Na východ od ráje (1952). V roce 1962 získal Nobelovu cenu za literaturu.
O tom, že nic nebude tak růžové, jak si představovali, se přesvědčí u během náročné cesty. V průběhu strastiplného putování zemřou babička i dědeček, od těhotné Růže uteče její muž Connie, zmizí i nejstarší syn Noah a rozhodne se protloukat na vlastní pěst.
Krutá realita
Podmínky v Kalifornii zdaleka nejsou takové, jaké Joadovi očekávali. I zde se lidé potýkají s nedostatkem práce a bídou. Joadovi přežívají v nuzných podmínkách, neustále se stěhují a řeší existenční problémy. Rodinné vztahy dostávají trhliny, ačkoli se matka snaží udržet celou rodinu pohromadě a dodávat jí sílu a naději.
Rodina hledá štěstí v Kalifornii. Zdroj: sxc.hu
V místě, kde se rodina usadí, funguje kemp, který pomáhá přistěhovalcům. Správce tábora však není schopný postarat se o všechny. Rodina se shodou okolností ocitne na plantáži, kde proběhne stávka a násilné protesty. Cassy je během roztržky zabit. Syn Tom zabije dozorce pracovního tábora, stane se psancem a musí se ukrývat.
Otevřený konec
Rodinu nenachází štěstí, které hledala. Povodeň je připraví o veškerý majetek. Vagon, který Joadovi obývali, je zaplaven vodou. Poté naleznou útočiště v nedaleké stodole, kde Růža porodí mrtvé děťátko. Místo řádného pohřbu je posláno pryč po rozvodněné řece. Román končí dojemnou scénou, v které Růža svým mateřským mlékem nakojí hladovějícího muže, který se ve stodole také ukrývá.
Kritika soudobých poměrů
Příběh je prokládán autorovými filozofickými úvahami na tíživá společenská témata. Steinbeck kritizoval honbu za penězi a ziskem. Vylíčil důsledky ekonomické krize a popsal problémy s nezaměstnaností, hladomorem a sociální nerovností. V dialozích postav využíval autor hovorový jazyk a prvky nářečí, vypravěčovy pasáže jsou naopak psány spisovně.
Autor se inspiroval biblickými motivy; například tématem hroznů, které se proměňují ze symbolu hojnosti v hrozny hněvu, motivem cesty do země zaslíbené či myšlenkou sebeobětování člověka.
Hrozny jsou symbolem hojnosti.
V roce 1940 vznikla stejnojmenná filmová adaptace, kterou režíroval John Ford. Hlavní roli Toma Joada ztvárnil Henry Fonda. Film získal sedm nominací na Oscara.
Rodina se choulila na plošinách, mlčenlivá a nepokojná. Voda vystoupila ve voze na patnáct centimetrů, než se dostala přes silniční násep a rozlila se v bavlníkovém poli na druhé straně. Toho dne a té noci spali promáčení muži stísněni na vagónových dveřích. Máma ležela vedle Růže Sáronské. Chvílemi jí něco pošeptala a občas si klidně sedla s hluboce zamyšlenou tváří. Pod přikrývkou schovávala jako poklad zbytky krámského chleba.
Nyní pršelo nepravidelně – časem krátké prudké lijáky a pak zase klidnější přestávky. Ráno druhého dne se táta probrodil táborem a přinesl v kapse deset bramborů. Máma se naň zamračeně dívala, zatím co štípal kus z vnitřní stěny vagónu, rozdělával oheň a nabíral vodu do pánve. Rodina jedla horké brambory rukama. A když bylo poslední jídlo snědeno, dívali se tupě na šedou vodu a v noci dlouho neulehli.
Když přišlo ráno, probudil se z neklidného spánku. Růže Sáronská zašeptala něco mámě do ucha.
Máma přikývla. „Máš praudu,” řekla. „Je už nejvyšší čas.”
A potom se obrátila ke dveřím, na nichž leželi muži. „My teďkom jdem vodsaď!” řekla zuřivě, „půjdem někam vejš! Jestli taky půjdete nebo nepůjdete – to je mi jedno, ale Růžu a ty děcka vemu vodsaď pryč!”
Zdroj: MACURA, Vladimír a kol.: Slovník světových literárních děl 2/ M-Ž. Praha: Odeon 1989
