Jméno růže. Vraždy na scéně Městského divadla Brno!

Na muzikálové scéně Městského divadla Brno se v únoru poprvé rozehrál vzrušující příběh plný vražd, smilstev, záhad a mystérií, filosofických a náboženských úvah i kulturních a historických přesahů. Brněnské divadlo uvedlo světoznámý příběh Umberta Eca, Jméno růže.

Mniši se modlí za již druhou oběť neznámého vraha Foto: Jef a Tino Kratochvilové

Příběh dvou mnichů, Viléma z Baskervillu a jeho mladého písaře Adsona z Melku, kteří se během sedmi dní pokouší v nejmenovaném klášteře v severní Itálii v roce 1327 vyřešit záhadná úmrtí benediktinských mnichů, se stal nejprodávanějším titulem druhé poloviny 20. století. Román byl přeložen do 42 jazyků a prodalo se jej odhadem přes 16 milionů výtisků. Již po šesti letech od prvního vydání knihy, tedy v roce 1986, byl také převeden na filmové plátno, a to v hlavní roli se Seanem Connerym.

Co je však tak pozoruhodného na příběhu italského filosofa a sémiologa Umberta Eca? Je to především způsob a styl jeho psaní, který umožňuje vnímat dílo z několika různých rovin a pohledů. Jméno růže totiž není pouhou „středověkou detektivkou“, která čtenáři přináší napětí a posléze uspokojení z dopadení vraha a vyřešení záhady. Eco se zde také zabývá symbolikou a numerologií, řeší základní filosofické a náboženské otázky a rozpory mezi nimi, využívá citátů a rozborů autentických děl i historických událostí.

Záhadná úmrtí mnichů spojuje tajemství klášterní knihovny

V knize jsou mimo jiné také popisovány značně složité a komplikované prostory, jako tajné chodby či spletitý labyrint knihovny, ukrývající moudrost tehdejšího křesťanského světa.

I proto při zjištění, že se Městské divadlo Brno rozhodlo uvést dramatizaci tohoto příběhu, byly mé pocity značně rozporuplné: na jedné straně nadšení a radost, že uvidím svůj oblíbený titul ve zdramatizované podobě, na straně druhé však obavy a pochybnosti, zda vůbec lze takto složitý a plný příběh převést do divadelní roviny, aniž by utrpěl rozsáhlé škody.

Dramatizace C. J. Frankla

MDB se rozhodlo využít dramatizaci německého herce, režiséra a dramaturga Clause J. Frankla, která byla poprvé uvedena v německém Wunsiedelu v červnu 2010. Franklova adaptace redukuje počet postav na nezbytné minimum, omezuje dialogy a zaměřuje se především na hlavní dějovou linii a vizuálně vděčné momenty. I přes tato nutná omezení však zůstává Frankl věrný knižní předloze.

Režisér Petr Kracik, ředitel pražského Divadla pod Palmovkou, který znovu hostuje v Městském divadle po čtyřech letech, se navíc zaměřil na pochopení a vykreslení vztahů mezi jednotlivými postavami.

Viktor Skála a Vojtěch Blahuta pomalu odkrývají roušku tajemství

Již po zhasnutí světel v sále se divák ocitá rovnýma nohama uprostřed středověkého kláštera. Dojem „třetího rozměru“ vyvolá zástup mnichů s rozžatými svícemi, který prochází po schodech kolem diváků a zpívá náboženské chorály.

Scénograf Jaroslav Milfajt vsadil na jednoduchost a strohost, díky čemuž se mu podařilo vytvořit tísnivou atmosféru temného a chladného středověku. Celkový dojem pomáhá dotvořit jen oheň, ať už v podobě svící či pochodní, a chorální zpěvy, dunící celým prostorem divadla. Stejně tak i kostýmy neposkytují uznalost či údiv. Právě střídmost a umírněnost napomáhá nést celý příběh ve vážné a nezlehčující rovině, kterou si rozhodně zaslouží.

Vcítit se a prožít tuto ponurou a přece vzrušující atmosféru však značně kazí fakt, že herci nedokážou „umluvit“ prostor. Kvůli umístění hry Sugar!, která měla premiéru na začátku února, do prostoru Činoherního divadla totiž bylo MDB nuceno přivést činoherní herce na scénu muzikálovou. A to, že s tímto prostorem nejsou dostatečně sžití, je opravdu znát.

Protože herci nezvládali prostor muzikálové scény, museli být vybaveni mikroporty

Hercům jde občas hůře rozumět, zejména pak Viktor Skála, představitel hlavní role Viléma z Baskervillu, má problémy především při zvyšování hlasitosti. Ve chvílích, kdy by měl divákovi v dramatické chvíli běžet mráz po zádech a měl by zadržovat dech úzkostí, tak musí přemýšlet, co to vlastně ten Vilém křičel a celé kouzlo okamžiku nenávratně mizí.

Nevyváženost hry

Hra je klasicky rozdělena přestávkou na dvě poloviny. Zatímco v první půli převažuje narativní linie, která občas bohužel sklouzává k nezáživnosti a suchopárnosti, druhá část konečně umožňuje divákovi vcítit se do postav a prožívat s nimi jejich bezmoc, hrůzu, smutek a zlost z nespravedlnosti a bezpráví.

Hana Kovaříková v roli dívky seznamuje mladého Adsona s pozemskou láskou

Postavy jsou konečně vytrženy z latinských citátů a modliteb, jenž působí jako nepropustná stěna mezi nimi a divákem, který teď může sympatizovat s mladým Adsonem (Vojtěch Blahuta) a jeho prvním setkáním s tělesnou láskou, s vášní, s jakou Vilém bojuje za pravdu a poznání, či s nenávistí obou vůči Svaté inkvizici.

Zklamaný čtenář

Znalci knižní předlohy, jak už to ostatně u inscenování literárních předloh bývá, budou samozřejmě zklamaní. Nenajdou ve hře Ecovu symboliku, numerologii či výklad bylin. Labyrint knihovny nebude podle plánku v knize. A na filosofické úvahy a zahloubání se nad náboženskými tezemi nezbude čas.

To však Městské divadlo ani neslibuje. Poskytuje divákovi možnost přenést se na okamžik mezi zdi středověkého kláštera, proniknout do vztahů benediktinských a františkánských mnichů, prožít napětí při odhalování tajemných zločinů a zakoušet hrůzu ze zásahů Svaté inkvizice. A to mimo jiné i díky výborným hereckým výkonům Zdeňka Junáka (opat Abbo), Ladislava Koláře (Jorge z Burgosu) a Stano Slováka (Salvátor).

JMÉNO RŮŽE

Městské divadlo Brno

Režie: Petr Kracik

Hrají: Viktor Skála, Vojtěch Blahuta, Zdeněk Junák, Ladislav Kolář, Rastislav Gajdoš, Erik Pardus/Stano Slovák, Lukáš Vlček, Jakub Uličník, Jaroslav Matějka, Michal Nevěčný, Miloslav Čížek, Igor Ondříček, Jiří Mach, Martin Havelka, Radek Láska, Andrea Březinová/Hana Kovaříková

Hodnocení: 3 ***