4 fotky 
Když jsem odcházela z kanceláře ředitele divadelní, literární a audiovizuální agentury Dilia, bála jsem se, že mi každou chvíli praskne hlava. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem vstřebala tolik informací za tak krátkou dobu. Jiří Srstka je na autorské právo přeborník. A já na něm vyzvídala, jak je to s právy a elektronickými knihami.
Ředitel agentury Dilia, Jiří Srstka, Zdroj: Archiv Jiřího Srstky
Jaký je problém s elektronickými knihami a autorským právem?
Žádný. Problémy vyvolávají lidé, kteří autorskému právu nerozumí nebo ho špatně čtou. Protože způsob užití, kdy je dílo umístěno na internetu a připraveno ke stažení za úplatu nebo bez, české autorské právo zná. Jde o užití podle § 18, odst. 2 autorského zákona. Kdo poskytuje dílo ke stáhnutí, musí mít oprávnění, které získá od autora, nakladatele nebo od jiného nositele práv, například dědice. Na první pohled v tom není žádná složitost. Kdo dílo poskytuje je uživatel, kdo dílo stahuje a používá, je konzument.
V jakém momentě dochází k problému?
Autorské právo nakladatelé moc neznají. Proto se často domnívají, že poskytovatel díla na internetu je v pozici distributora. To je omyl. Přes distributora putuje tištěná kniha do knihkupectví, zůstává však ve vlastnictví nakladatele. Teprve, když se prodá, vlastnictví přejde od nakladatele přímo ke čtenáři.
Jak je to v případě elektronických knih?
U nich dochází k něčemu jinému. Protože jsou nehmotné, žádné vlastnictví nepřechází. Podle autorského zákona je uživatelem provozovatel internetové služby. V momentě, kdy sám nakladatel provozuje internetový portál a má potřebná oprávnění, může dílo veřejnosti poskytnout. Pokud stránky neprovozuje sám, tak ta oprávnění musí mít logicky ten, kdo internetovou službu provozuje. V tom je ta složitost, nakladatelé si to pletou.
A když internetový portál nakladateli tištěné knihy nepatří?
Tak provozovatel portálu musí práva od nakladatele získat. Ale v tomto případě musí nakladatel od autora nabýt právo na internetové užití jeho díla a právo poskytnout podlicenci jiné osobě. Tuto podlicenci pak nakladatel poskytne provozovateli internetového portálu. A v tom je další problém, někteří nakladatelé si myslí, že když mají práva na rozmnožování a rozšiřování, mají tím pádem právo na internetové užití a právo na poskytnutí podlicence. Odpověď zní ne.
Agentura Dilia sídlí v Praze na Vysočanech
Kdybych napsala nějaký text a chtěla bych ho vydat elektronicky, jak bych měla postupovat?
Nebudete-li chtít jít ke klasickému nakladateli, tak se obrátíte na nějaký portál poskytující elektronické knihy ke stažení. Pokud jste ještě nikomu žádná práva neposkytla a přesvědčíte například Ráj knih, že to vydá, tak jim dáte oprávnění a je to.
A jak to je v případě, když by mi dřív vyšla kniha u obyčejného nakladatele?
To záleží na obsahu smlouvy. Když si nakladatel kromě klasického rozmnožování a rozšiřování vezme od autora právo na internetové užití a právo poskytnout podlicenci další osobě, tak o zveřejnění knihy v elektronické podobě rozhoduje nakladatel. V tom je zakopaný pes. Je důležité, co stojí ve smlouvě. Bohužel, ty jsou většinou na velice špatné úrovni, protože nakladatelé nikdy moc neinvestovali do právníků, kteří by jim pomohli. Pravda ale je, že právníků, kteří se zabývají autorským právem, je málo. A nechávají si za své služby dobře zaplatit. Takže nakladatelé na to většinou rezignovali a podle toho smlouvy vypadají. Jsou zmatečné a těžko se v konkrétních případech vykládají.
Jak by to bylo s odměnou?
To je snad ještě složitější. Nakladatelé by rádi od provozovatelů stránek dostali stejně peněz, jako kdyby knihu prodali v tištěné podobě a z těchto výnosů by chtěli platit tantiémy ve stejné výši jako u knižní produkce. U tištěných knih ale vynakládají investici, která zahrnuje náklady nakladatele nutné k tomu, aby knihu dovedl do tištěné podoby. Taková investice u elektronických knih není. Tam se platí maximálně za transformaci textu do vhodného formátu. To znamená, že autor by měl za vydání elektronické knihy dostat daleko víc. Tedy asi polovina z výnosů by měla být autorova, mám na mysli autora originálního.
Co je všechno potřeba v případě transformace?
Když text odevzdáte ve Wordu, tak je provozovatel serveru schopen poměrně rychle a snadno knihu přetransformovat do vhodného formátu. Když má provozovatel text převést z PDF, tak musí uhradit poměrně vysokou investici. Text se vlastně musí úplně přepsat. Formáty jsou pro stahování textů do čteček důležité. Je potřeba text do čtečky nahrát v nejvhodnějším formátu, aby se vám dobře četl. To je ale na poskytovateli internetovém portálu, ten text formátuje.
Jak se čtou elektronické knihy, Foto: Michal Žák, Topzine.cz
Jaký je rozdíl v tom, jak to funguje u nás a v zahraničí?
V zahraničí to funguje úplně jinak. Například americká nakladatelství smlouvami od autora vykoupí všechno, co mohou. Vezmou si právo na užití v elektronické podobě, právo na filmovou adaptaci, rozhlasové hry i na zpracování díla do divadelní podoby pochopitelně s právem poskytnout podlicence. Tento americký způsob se uplatňuje i v Anglii. Ale pak je to všude jiné, ve Francii, severských zemích… Nedá se to paušalizovat.
Jak se čeští spisovatelé staví k elektronicky vydaným knihám?
Jsou tři množiny. První bych nazval kunderovskou. Milan Kundera by v žádném případě knihu v elektronické podobě ven nepustil. Kniha je podle něj artefakt, musí vyjít v tištěné verzi, má tvářnost, vhodná sazba je jednou pro vždy dána atd. Druhá je množina řekl bych vieweghovská. Ta říká: ale jo, my naše knihy rádi do elektronické podoby pustíme, ale musíme za to dostat stejné peníze, jako kdyby vyšly normálně. A třetí množině je to jedno. Těm jde hlavně o to, aby lidé jejich knihy četli.
Nepostihne trh s elektronickými knihami stejný osud jako hudební průmysl?
Kvůli tomu mají nakladatelé, autoři a v neposlední řadě DILIA velké starosti. Jsme v podobné situaci, jako před lety hudební nakladatelé, kteří najednou měli poskytovat hudební díla na internetu za zlomkovou cenu. Tehdy se tomu urputně bránili a dodnes se z toho hudební trh nevzpamatoval. Knižní nakladatelé by se z toho měli poučit a rychle přejít na internetové užití. Už teď totiž najdete na internetu mnoho nelegálně umístěných slovesných děl. Pokud se internetové užití slovesných děl v České republice uchytí, bude to mít ale dopad na počty nakladatelů. V záporném slova smyslu.
A co vy a elektronické knihy?
Osobně nejsem jejich příznivcem. Na vědeckou literaturu a skripta jsou užitné, ale co se týká krásné literatury, pro ni elektronická podoba vhodná moc není. Domnívám se, že u e-knih převažují negativní vlastnosti. Jedna za všechny je třeba ta, že e-knihy se vřadí do obrovského množství informací, jež se na člověka hrnou z internetu a které již těžko dokáže vnímat. Informace přestávají hodnotově fungovat, protože je nikdo nestihá vstřebávat anebo je vnímá povrchně. Také se ztrácí cena informací ve smyslu pekuniárním. Všichni si myslí, že co je na internetu, je zadarmo. Proto přívrženci internetu nemají rádi takové organizace, jako jsme my. Ale čtečky jsou čím dál levnější, vtrhly sem i iPady, takže vše nasvědčuje tomu, že se obchod s e-knihami rozjede.
Co si myslíte o myšlence, že se o elektronické knihy zatím zajímají jen počítačoví nadšenci?
To ne. Počítačoví nadšenci si knihy hledají jinde než na oficiálních serverech. A pokud je stáhnou a pak budou poskytovat dál, tak se vystavují dost nepříjemným postihům. Spíš je to generační záležitost. Záleží na tom, jestli ta která generace s počítačem roste. Já jsem s ním nevyrostl, takže ho pořád vnímám jako cizí element.
Jiří Srstka je dvaapadesátiletý vystudovaný právník, který se specializuje na autorské právo. Jeho otcem je Zdeněk Srstka, herec a kaskadér, který je dnes spojovaný především s pořadem Chcete mě?, jejž moderoval.
V letech 1994-2002 působil Jiří Srstka v Národním divadle v Praze jako ředitel. Nyní je ředitelem divadelní, literární, audiovizuální agentury Dilia, která svým klientům zajišťuje ochranu autorských práv. O autorském právu přednáší na vysokých školách, je také autorem publikace Autorské právo v divadle.
