2 fotky 
!Rozhovor!Básník a písničkář s vlastní kapelou. Autor překladů, které bývají označovány za kongeniální. Předseda českého Penklubu. Tím vším je Jiří Dědeček, s nímž jsem si povídala týden před jeho osmapadesátými narozeninami nejen o písničkách, ale i o stárnutí a smrti. Tykáme si, proto tato forma oslovení zůstala zachována i v rozhovoru.
Jiří, kdy jste s Burianem začali společně vystupovat?
Potkali jsme se ve škole na podzim 1971, ale společné vystupování přišlo daleko později. Na pódiu jsme se společně objevili až na jaře roku 1974.
Lze někam zařadit období tvého vystupování s Burianem? Nepatřili jste ani do undergroundu, ani do šedé zóny, oficiální scéně jste také byli vzdáleni… Měli jste pocit, že někam patříte?
Moc ne. Chtěli jsme pokračovat v tradici divadla, jaké dělal Jiří Suchý, to byl náš vzor a posléze i přítel. Ale nebyly k tomu podmínky. Režisér Jiří Menzel nám tenkrát řekl, že s tím, co děláme, jsme přišli do špatné doby. Přijít o deset let dřív, byli bychom na tom alespoň jako Vodňanský a Skoumal, přijít dřív o dvacet či třicet let, mohli jsme třeba konkurovat úspěchu divadla Semafor. Takže jsme v 70. a 80. letech plandali na okraji toho, čemu se říkalo folk, já jsem to vždycky charakterizoval jako šantán, respektive nátlakový šantán.
Co se týče publika, přesunuli jsme se během 70. let od divadla malých forem v Ateliéru Ypsilon opravdu až k folku a undergroundu. Ale nezapadali jsme nikam: ani mezi malá divadla, ani mezi písničkáře. Byli jsme zkrátka taková atypická sestava. Nikdy jsem si však nemyslel, že být někam zařazen je důležité. Chtěl jsem psát, posléze jezdit a bylo mi srdečně jedno, jestli zapadám do nějaké škatulky. A je mi to jedno dodneška.
Na tvých deskách je mnoho písniček, které na koncertech nehraješ. Poslední dva roky navíc hraješ jak sám, tak s kapelou Úterý. Podle čeho vybíráš, jaké písničky budeš během večera hrát?
Pokud hraju sám, přijedu na místo a vybírám si podle publika a technických podmínek. Když je technika dobrá, hraju i tišší věci, pokud hraju bez mikrofonu pro třicet lidí v literární kavárně, tak volím hlasitější, rozjuchanější repertoár. Mnohdy začínám písničkou Blues pro slušný lidi a říkám si, že po ní se uvidí. Už vím, že přijdou-li na koncert starší dámy, texty z mého nového alba je asi urazí, a tak najdu v repertoáru něco, co je potěší. To není autocenzura, jen dramaturgie. Často říkám, že mohu potěšit každého od mateřské školy až po chartisty. S kapelou pak máme k předvádění stabilní repertoár věcí, které jsme prozatím nazkoušeli, to jsou jednak písničky z CD Prší nám do campari, postupně však společný repertoár rozšiřujeme o staré či zbrusu nové kousky.
Rozdíl je však i mezi tvými básněmi a písňovými texty…
Na psaní potřebuji méně času a energie než na zhudebnění textu, ať je jakkoli jednoduché. Někdy je ale ten přetlak psaní tak silný, že to potřebuji rychle napsat a dál se tomu nevěnovat, jít a zapisovat dál. Ale pokud mám čas na rozmyšlenou a mohu si hrát, vznikne písnička, někdy i skoro souběžně.
Kdy jsi začal překládat Brassense?
V první polovině 80. let, dokonce jsem za něj dostal nějakou cenu od Obce překladatelů. První Brassensova písnička, kterou jsem začal hrát, byl Žalozpěv pro lehký holky. Ta byla taková jednoduchá, průrazná, dobře se mi zpívala.
Nechal ses jím ovlivnit?
Jiří Dědeček, Foto: René Bláha, archiv kapely Úterý
Do určité míry ano. Jeho vliv na moje psaní a hraní ale nemohl být moc silný, protože právě tím mi jeho tvorba byla už tak hodně blízká. Psali jsme podobným způsobem o podobných věcech, používali jsme pravidelný rytmus, rým, klasické sloky, pointu jsme měli na konci, k tomu jednoduchý doprovod. On psal francouzsky, já česky. I když Brassens o dvacet let dřív. Tehdy jsem pochopil, že ani jednoduchý doprovod nemusí být harmonicky primitivní, a od svých dvou až tří akordů jsem přešel k akordům pěti, někdy dokonce sedmi!… Brassensův vliv spočíval hlavně v tom, že mě utvrdil v názoru, že to, co dělám, dělám správně. Občas jsem totiž slýchal, že ten můj dřevní folk nemá šanci. Když jsem kamarádům, kteří byli sdružení okolo Honzy Buriana, přinesl někdy ve třiasedmdesátém Vysočany Libeň, usmívali se a říkali: Tohle přeci nebudeš hrát… Ale já tvrdohlavě trval na svém a byla to jedna z prvních písniček, které jsem hrál a mám ji v repertoáru dodnes. Brassens pro mě tedy byl potvrzením mé cesty. A občas mi taky pomohl tím, že jsem nemusel psát to, co on už napsal.
Jak to bylo s Brelem?
Toho jsem překládal až na objednávku Belgičanů, chtěli pár jeho textů k biografické výstavě, která se v Praze konala v roce 2002. Brel pro mě byl skutečný objev, úplně nová zkušenost, a hrozně mě bavil. U něj už se dá mluvit o tom, že mě ovlivnil a inspiroval, a to v přístupu k interpretaci i v psaní písniček. Oproti Brassensovi, který se dlouhá léta schovával za masku bručouna, nemluvy a chlápka, který už stejně všechno řekl, Brel nedrží masku. On nese svou kůži na trh cele, včetně obrovského patosu, s nímž své písničky podává a prodává.
Tady se v 70. a 80. letech pěstoval jenom falešný patos, jiný jsme neznali. Já jsem se tedy za ten Brelův patos nejprve trošku schovával, to já ne, to on, já to jenom přeložil, ale později jsem začal psát své vlastní patetické písničky. A to jsou ty, které zřejmě moc nezpívám. Nebo aspoň ne tak často, vyžadují atmosféru.
Pochybuješ o tom, co děláš?
Pořád, jinak by to nikam nevedlo. Pochybnost je základem tvorby.
Jiří Dědeček a kapela Úterý čekají na baru kavárny Potrvá, Foto: Eliška Odstrčilová, archiv skupiny Úterý
Během Večírku rozpadlých dvojic v divadle Archa jsi říkal, že jak se blíží šedesátka, tak si uvědomuješ, kdo jsi a nejsi. Máš pocit, že stárneš?
Ten pocit je podloženej! Baví mě stárnout a nepovažuji to za tragické, nechtěl bych být na světě věčně a zdá se mi, že i těch osmapadesát let, co jsem dostal, už je úžasná doba. Je to bezvadný, líbí se mi tolik toho do sebe nasát, pamatovat si, a jestli to můžu říct, tak i tolik vědět. Mladý člověk tolik neví a ani vědět nemůže, protože neměl ten čas. Já ho dostal a je to opravdu báječný! Stárnutí je někdy sice únavné, na druhou stranu si člověk opravdu uvědomuje, kdo je a kdo není. A kdo nikdy nebude a kdo by nikdy být nechtěl. Ale všechno mu to asi dojde až na smrtelný posteli.
„(…)Nekladem si přemrštěný cíle, / nechcem dělat díru do světa, / chceme jen, až přijde naše chvíle, /se ctí dohrát roli Hamleta.“ Tolik závěr písně Pochod adolescentů. Uvažuješ nad tím, jak svého Hamleta dohrát?
Nad tím přeci každý myslící člověk uvažuje mockrát. Ta píseň, v níž se skrývám za množné číslo, byla finálovou písničkou jednoho z našich muzikálových představení v divadle Ateliér, kterou jsme zpívali s Magdou Křížkovou a Honzou Burianem. Ale tehdy nám bylo pětadvacet, možná ještě méně. A z úst takhle mladých lidí zněla jinak, než by zněla dnes. Zrovna tahle písnička nepatří k nejlepším a v repertoáru už ji nemám, Burian, pokud vím, také ne. Je psána v mládí a pro mladé, snad proto se s ní i dnes někteří mladí lidé ztotožňují.
Jednou už jsem ti myslím říkal, že jak a kde umřu, může být moje rozhodnutí, které mi nedokáží vnutit ani doktoři, ani faráři. Odejít s pistolí do lesa a zastřelit se, jako to udělal jeden můj vzácný přítel, například, to je čin hodný starých Římanů. Pokud je člověk dostatečně statečný a důsledný, je to způsob důstojného odchodu ze světa, kterým neobtěžuje své drahé. Jen je potřeba, aby to drazí pochopili a cítili to stejně.
Radek Malý v recenzi na tvou sbírku Věci po mrtvých mimo jiné napsal, že „básník a pravděpodobně bezvěrec Jiří Dědeček nahlíží i na smrt jako na fakt.“ Jaký je vztah mezi básníkem Dědečkem a vírou?
Ve smyslu, v němž se to dnes v Čechách chápe, jsem asi bezvěrec, protože dosti vehementně odmítám všechny náboženské ideologie a spolky, kterými jsme nenápadně zaplavováni, v čele s katolickou církví. Pokud by mne nějaká víra či druh náboženství mohly zaujmout, pak to bude zřejmě náboženství Dálného východu. Ne, že bych se držel módních dobových proudů, ale jak jsem při svých cestách po Tchajwanu či Japonsku a okolí povrchně poznal šintoismus či taoismus, mám pocit, že právě v nějakém takovém směru bych se dokázal najít. Nejsou to směry uzurpující, ale jsou stvořeny pro inteligentní lidi, jimž není potřeba vnucovat dogmata a podávat jim návod k použití života formou desatera.
Myslím, že se mnou mají moji katoličtí přátelé takový malý problém, týká se především písně o Pepovi, který snědl svaté ostatky, a pak z něj vyšla svatá stolice. Je to samozřejmě provokace, ale i legrace. Provokace, která v této zemi není žádným hrdinství, samozřejmě (nedávno mi to vytkli ostravští katolíci). Ale já kvůli hrdinství nikdy neprovokoval, vždycky jsem si spíš dělal srandu: z bolševiků konkrétně a z blbců obecně… A společnost, která je ochotna přijmout dogmata o neomylnosti jednoho jediného člověka nebo otěhotnění skrze Ducha svatého, je pro mě komická, proto si z ní rád dělám legraci. Což ovšem nic nemění na tom, že Ježíšův příběh považuji za nádherný, jímavý a nesmírně silný.
Jiří Dědeček (*1953) je básník, písničkář, překladatel. Vystudoval knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a FAMU, obor scénáristika, dramaturgie. V letech 1974-1985 tvořil autorské duo spolu s Janem Burianem, poté začal vystupovat sám, roku 2009 založil kapelu Úterý. Od roku 2006 je předsedou Českého centra Mezinárodního PEN Klubu, externě vyučuje Tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Se svou ženou, spisovatelkou Terezou Brdečkovou, má 2 dcery.
Je autorem či spoluautorem více jak padesátky knih a desek, souborné vydání několika jeho sbírek a do té doby nevydaných písňových textů nese název Blues pro slušný lidi. Napsal román Snídaně se psem (2009), v loňském roce spolu s kapelou Úterý natočil CD Prší nám do campari. V nakladatelství Galén jsou k vydání připraveny jeho juvenilie.
