5 fotek 
V Praze byl 8. března zahájen festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který současně probíhá i v jiných městech České republiky, případně se tam bude přesouvat. Festival přináší bohatou nabídku dokumentů i pestrý program okolo.
Z festivalového spotu Jeden svět 2011, Zdroj: jedensvet.cz
Sobotní pozdní odpoledne 12. března se v komorním kině Evald na Národní v Praze promítaly tři krátké snímky, které pořadatelé vhodně vtěsnali do jednoho společného bloku: švédský film Micky se koupe, britské Nechte mě žít a polský To je život.
Ústředními postavami těchto tří dokumentů z kategorie Věku navzdory jsou starší dámy, které už svůj život v podstatě prožily. Jejich smyslem je probudit v mladším divákovi více úcty ke starším, neodvratitelné pocity opovržení nad maloměšťáctvím a nad nezájmem rodinných příslušníků hlavních hrdinek, pocity lítosti a následně po odchodu z kina dát podnět k přemýšlení o tom, zda dostatečně často navštěvuje svoje babičky a dědečky.
Micky se koupe (režie: Frida Kempff)
Dánka Micky má na stoletou dámu v letech poměrně zvláštního koníčka. Ať svítí a hřeje slunce nebo je zataženo a mrzne, jde se vykoupat do moře. Nerozumějte tomu špatně, není to žádná kaskadérka. V zimě se tam jen tak lehce ošplouchne, pro osvěžení. Pohled na tuhle paní ťapkající po sněhu v županu směrem k molu je ale dostatečně cenný – přinejmenším kvůli tomu vkrádajícímu se úsměvu na vaše rty, který způsobuje. A pak taky to vyprávění. Zatímco se Micky koupe, vypráví nám o svém manželství s Židem, které bylo uzavřeno krátce před druhou světovou válkou…
Micky na snímku se zrovna nekoupe, Zdroj: jedensvet.cz
Nechte mě žít (režie: Georgina Hurcombe)
Devadesátiletá Oli žije samotářsky se svým psem, poníkem a kočkami v nepořádkem naplněném domě. Bývalá učitelka matematiky je tak ale spokojená. Společnost jí nechybí. Návštěvy snese, ale nesmějí zůstat příliš dlouho. V hrnci má červy, poník se volně prochází po domě, zásadně nic nevyhazuje, a proto když se jedna místnost naplní krámy, žije v druhé.
Ale na druhou stranu musí mít vždy perfektně upravené nehty a nebojí se kritizovat vzhled ostatních. Tahle devadesátiletá dáma si v životě něco prožila, ale na druhou stranu kdo ne. Život je sice krátký, ale dostatečně dlouhý na to, aby se v něm každému stalo něco, co stojí za vyprávění a co zabolelo. Krom jejího obdivuhodného temperamentu a obdivu nehodného nepořádku, který kolem sebe dokáže nashromáždit, je to jen laskavý snímek o jedné staré paní.
To je život (režie: Daniel Zieliński)
Melancholický černobílý snímek zobrazuje typický problém mladými zapomenuté staré generace. A vždy se najde někdo, kdo to odnese, kdo se musí starat! Umírající, už nesoběstačná matka a její syn. On je v důchodu, a proto si to může dovolit – tedy časově. Alespoň to je výmluva zbytku rodiny, která o babičku už nejeví velký zájem. Čehož je důkazem i počet talířů. Jak je to myšleno? Dojemně sedící rodinka okolo světnice v domku staré paní, dlabající, nevšímavá… Zatímco babička si evidentně užívá doposud nezažité celorodinné přítomnosti (moc už toho nenamluví, ale oči jí svítí vzrušením), snacha řeší nedostatek talířů k najedení. A po jídle probíhá zahradní opalovačka a láskyplná péče a hra s domácími mazlíčky, zatímco babička sedí ve světnici sama. Divák se na to dívá s opovržením, nevěřícně kroutí hlavou, má respekt k jedinému pečovateli – synovi.
To je pohled nezúčastněného diváka. Ale když se tenhle divák zahledí do očí staré paní a následně do očí synových, což nám režie v jeden moment nabídne k plnému nasycení se, čte. A pak tu diváckou lítost rodící se na druhém břehu nezúčastněného úplně zastíní zcela skutečný fakt, že ti dva spolu v životě mnohé prožili, že ona ho vychovala, že tu je pouto, kterému náhodný pozorovatel neporozumí. A tak na diváka padne smutek o to větší…
Babička z To je život, Zdroj: youtube.com
Je to tak – Jeden svět ve vás prostě vyvolává emoce. Některé snímky více, některé méně. Ale tak či tak plní svůj účel: zamyslet se! Nad věcmi, které by měly být samozřejmé, ale jejichž existence je často ve skutečném světě pouze předstíraná nerealita.
Všechny tři snímky se budou znovu v jednom bloku promítat 16. března v 18 hodin ve Francouzském institutu. Více informací najdete na oficiálních stránkách festivalu.
