Podivín, kritik, otec tvůrčího filmu, cinefil, který svůj život zasvětil kinematografii. Tak by se dal charakterizovat jeden z nejslavnějších francouzských filmařů, stále žijící a produktivní francouzský tvůrce, Jean-Luc Godard. Právě kinematografie se stala základním námětem všech jeho snímků, v každém filmovém políčku cítíme poctu tomuto médiu. Ve své době byl tvůrčím inovátorem, který byl ochoten stát se nepopulárním, aby se mohl projevit. Točil filmy nesrozumitelné, které milují lidé dodnes.
Kolegové i blízcí přátelé: Jean-Luc Godard a François Truffaut, Zdroj: distributor filmu
Jean-Luc Godard se narodil 3.12. 1930 ve Švýcarsku, pocházel z bohaté rodiny, přesto velmi brzy odešel do Paříže, kde se seznámil s mnoha umělci, kteří později významně ovlivnili nejenom francouzský film, ale film obecně.
Godard stojí u zrodu francouzské nové vlny
Roku 1952 vstupuje pod záštitou Andrého Bazina jako filmový kritik do nově ustaveného periodika Cahiers du cinéma. Je zcela fascinován béčkovou americkou produkcí, americkým filmem noir, thrillery, westerny a režisérem Fritzem Langem. Jeho způsob psaní o filmu Godard sám zásadně prolíná do svého díla. Jean-Luc Godard vytvářel snímky perem, jelikož podle jeho slov nemohli filmaři v 50.letech natáčet filmy kamerou. Tvrdí, že starý francouzský film stále vychází z literatury a divadla, a tak je třeba představit zcela nový pohled.
Na konci 50.let tak spolu s několika dalšími mladými filmaři (převážně kamarády z Cahiers du cinéma), jako byli například François Truffaut, či Jacques Rivette, které spojuje vášeň pro film (cinefílie), představují programová prohlášení týkající se nového poslání filmu. V této době se rodí francouzská nová vlna, jíž je Godard předním představitelem. Uvažuje o režii jako o morální záležitosti s tím, že vše zobrazené ve filmu je záležitostí etiky. Godard ve francouzské nové vlně vyjadřuje popření toho, že co vidíme na plátně, neexistuje. Zkrátka vše, co ve filmu vidíme, je pouhou fikcí.
Je prvním tvůrcem filmu v Evropě, který přišel s myšlenkou, že obyčejní Evropané se mohou vyrovnat americkým filmovým hvězdám. Tuto myšlenku dokázal zrealizovat, což dokládá zejména proslavení Jeana-Paula Belmonda či Anny Kariny.
Godard byl jako chameleon, a to jak v profesním, tak osobním životě. Nikdo nedokázal předvídat jeho chování, reakce. Choval se velmi spontánně, měl pověst obskurního podivína, rebela. Scénáře filmů psal na poslední chvíli, herci tak často improvizovali. Godard točil filmy mnoha stylů a jednotlivé rysy rád prolínal (můžeme zahlédnout grotesku, thriller, krimi, detektivku, dokumenty, aj.). Vytvářel filmy zcela nové, a to po formální i obsahové stránce, přesto se však opíral o to, co dobře znal.
Jean-Paul Belmondo a tvůrčí krize
Prvním celovečerním filmem se stalo U konce s dechem (1959), které je jedním ze zakládajících snímků francouzské nové vlny. Tento originální kriminální thriller a mix mnoha žánrů umožnil mladému začínajícímu herci Jeanu-Paulu Belmondovi jednou provždy vstoupit mezi skutečné filmové hvězdy. Na první pohled kýčovitě vypadající počin překvapuje skvělou formální vytříbeností a bezprostředním vyprávěním. Film má velmi dynamické tempo, jehož Godard dosáhl vlastním objevem rychlého střihu (střih po ose).
Godardovy ženy se staly skutečnými ikonami té doby. Tyto ženy hluboce miloval, dodávaly mu energii a sílu, ale nedokázal jim obětovat tolik, co filmu. Jeho nejznámější žena Anna Karina, která ztvárnila 7 rolí v jeho filmech, dodává, že si více rozuměli po profesní než po osobní stránce.
Po tomto filmu začíná Godard natáčet tempem alespoň dva filmy ročně, mnoho dodnes velmi úspěšných děl jako jsou Žít svůj život, cenzurou tři roky zakázaný politický film Vojáček (1963). Film Pohrdání (1963) s Brigitte Bardot v hlavní roli odráží Godardovu tvůrčí krizi. Diváky se snaží za každou cenu přesvědčit, že vše co vidí, je pouhá fikce, a proto nevystříhá klapky, směřuje na nás kameru atd.
Dalšími významnými filmy jsou existenciálně laděný Bláznivý Petříček (1965), mysteriózní sci-fi thriller Alphaville (1965) v hlavní roli s Eddiem Constantinem či anarchistický Week-end (1967).
Jean-Luc Godard se v průběhu svého profesního života přesouval od přímočařejšího k stále více fragmentárnějšímu vyprávění, až ke kolážovité struktuře narace. Často vedle sebe kladl hrané scény a dokumentární materiál (reklamy, davy lidí). Snažil se míchat konvence ustálené v populární kultuře s odkazy na filozofii či umění. Sám tvrdil, že námětem jeho filmů je samotná kinematografie. Jeho kamera se vždy pohybuje autonomně, zdá se, jako by zkoumala prostředí. Komponuje záběry tak, aby působily nesmírně ploše. Záměrně útočí na naše smysly a vědomí.
Godard jako vyhraněný radikál
Od roku 1968, kdy v Paříži proběhly májové studentské nepokoje, se Godard začíná věnovat kritičtějšímu politickému modernismu. Toto období je charakteristické experimentováním v jeho tvorbě. Vytváří ciné-tracks, což jsou kombinace filmového materiálu s politicky angažovanými fotkami. Godardovy politické názory se stále více radikalizují, postupně přechází dokonce na maoistickou víru. Nic z toho období již nikdy neosloví publikum jako filmy francouzské nové vlny.
Jeho posledním počinem se stal Socialismus (2010), který se formálně ani obsahově nevymyká politicky laděným Godardovým snímkům, přesto však v současné době jeho režisérský rukopis nedokáže natolik zaujmout jako jeho předešlé počiny z 60. let.
