Jazz není jen hudbou pro umělce. I vás může zaujmout

Slovo jazz ve spojení s koncertem a příjemně stráveným večerem v dnešní době většinu lidí vyděsí. Proč se ale naše generace tak brání tomuto jedinečnému hudebnímu stylu, který je plný momentálních emocí a nálad?

Nesmrtelný Louis Armstrong, Zdroj: pbs.org

Kolébkou jazzu je americké město New Orleans, kde v 19. století pobývalo mnoho lidí tmavé pleti. Černošská kultura vyniká nevyčerpatelným temperamentem a touhou vyjádřit pocity.

Neworleanští afroameričané tak činili zpěvem worksongů, spirituálů a gospelů, které začali zahalovat bluesovým závojem. Pomalu se tak vyvinul nový hudební styl, který nad ostatními vynikal svou nespoutaností a originalitou.

Ačkoli se jazzu mnoho lidí brání, tento styl proniká snad do všech hudebních sfér. Jeho prvky se objevují poměrně často v populární hudbě, která tak získává nový rozměr. Posluchači takovéto hudby se často ptají, čím jsou tyto skladby jiné, proč jsou tak poutavé. Odpověď je jednoduchá – způsobují to ony zavrhované jazzové harmonie, jež písním dodávají šmrnc a jistou dávku neotřelosti.

Jazzovou hudbu ale nelze nijak přesně charakterizovat. Typické jsou synkopy, změny rytmu, složité kombinace harmonií, důraz na druhou a čtvrtou dobu a samozřejmě dostatečný prostor pro improvizaci.

Ve skladbách se objevuje také jeden, často kratší, hudební motiv, který se prolíná celou skladbou. Zničehonic se objeví a stejně rychle také zaniká a utápí se v dalších tónech. Takovýto motiv určuje charakter celé skladby a je zároveň jakýmsi poznávacím znamením.

Čtěte také: Když se na Hradě hraje Miles Davis poklausovsku

Každá jazzová skladba je totiž úplně jiná. Jak bylo již zmíněno, je to hudba, ve které jsou na prvním místě emoce, odráží se v ní nejen celý muzikantův život a jeho osudy, ale také momentální nálada. Improvizace bude znít zcela jiným způsobem od rozčileného muzikanta než od hudebníka, který září štěstím. Velké improvizace tak zní vždy úplně jinak a onen motiv je základním stavebním kamenem, který posluchače i muzikanty udržuje na té správné vlně.

Dokonce ani jedna určitá skladba nemůže být zahrána dvakrát úplně stejně. A právě v tom je ono jazzové kouzlo. Jednu skladbu nikdy neuslyšíte dvakrát, každá je okamžitým originálem, který ihned po doznění posledního tónu umírá.

Při poslechu jazzu je potřeba soustředění a odvaha oddat se tónům

Přesto, že jazzová hudba vyniká v mnoha ohledech, současná posluchačská základna je věrná mainstreamu a pokusů a inovací, jakými jazzové skladby bezpochyby jsou, se zkrátka bojí. Ozývají se hlasy, které tvrdí, že jazz je změtí nesourodých tónů, že se jedná o skladby bez rytmu a melodie. Jiní v něm zase vidí příliš velké umění, kterému mohou porozumět opět jen umělci.

Netřeba asi zdůrazňovat, jak moc je každý ze zmíněných bodů nesmyslný. Rytmus je vlastní každé skladbě, nemůže se jen tak zničehonic vytratit. S melodií je to obdobné. Pokud by však někdo z posluchačů ztratil nit, jsou tu ony základní motivy, ve kterých se člověk může opět najít.

Čtěte také: Miles Davis: Půlstoletí se zlatou trumpetou

V dnešním jazzovém světě existuje spousta možností, jak se muzikantsky vyjádřit. Vznikají skutečně složité skladby, které posluchač dokáže pochopit až po opakovaném poslechu. Pokud se ale jedinec nevzdá a skladbu si dokáže přeložit do svého jazyka, čeká na něj nepopsatelný zážitek a vzrušení z oné hudby.

[audio:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/2011/08/Mat%C4%9Bj-Benko-Quintet-Time-Against-Us.mp3|titles=Matej Benko Quintet – Time Against Us]

Na druhé straně ale jazz proplouvá do hudebních žánrů, které jsou průměrnému příznivci hudby bližší. Pojí se s popem, s funky, s hip-hopem, s rockem apod. Jeho možnosti jsou nevyčerpatelné a pravděpodobně neexistuje hudební styl, ve kterém by jazzové prvky nenašly své místo. Muzikanti se tak snaží protlačit jej do mainstreamové hudební kultury a poodhalit jeho tajemství.

A takovéto kombinace a hudební mišmaš mají poměrně úspěch. Posluchači se díky nim pomaličku seznamují s nejrůznějšími jazzovými chutěmi, ke kterým často najdou svou cestu a touží je zakusit znovu.

Čtěte také o pražském koncertu Louise Armstronga

Výjimku v přístupu k jazzu tvoří starší jazzová hudba v čele s muzikanty, jakými byli Louis Armstrong, Frank Sinatra nebo Miles Davis. Jejich hudba je tak nadčasová a všeříkající, že se musí zalíbit téměř každému. Skladby těchto velikánů se dočkaly mnoha významných ocenění a interpretací. Duch jazzu tak vstoupil do všedních životů i všech neumělců.

V dnešním světě tedy jazz své místo již má. Je to však místo malé s omezeným počtem návštěvníků (i když se jejich počet postupně zvyšuje). Člověk se mu musí otevřít a nechat ho vstoupit nejen do své hlavy, ale především do srdce. Jen potom je možné si jazzové tóny užít a najít v nich zalíbení a vášeň, které často přecházejí v závislost.