2 fotky 
Jaroslava Svěceného jistě není nutné dlouze představovat. Jaké bylo pro houslového virtuosa vystoupení na akci, jako byl Sázavafest 2010? Co říká o mladé generaci a proč si myslí, že by pravého Vivaldiho tato hudba nepobuřovala?
Jaroslav Svěcený si letos zahrál i v rámci Sázavafestu, Zdroj: oficiální stránky umělce
Jak se vám líbilo na Sázava festu?
Pro mě byl tento večer naprosto mimořádný, protože jsem byl na takovéto akci poprvé. Jsem sice zvyklý hrát v zahraničí na velkých festivalech klasické muziky, ale tady těch lidí bylo zaprvé obrovské množství a druhá věc je vidět, že přijelo obrovsky tolerantní publikum, které je schopno vnímat vícero žánrů, což je pro tento projekt zásadní. Ti lidi byli naprosto skvělí. Je to pro mě obrovský zážitek. Musím uznat, že mě to docela dost vzalo a ke konci i dojalo. To člověk jen tak nevidí. Přece jen jsem nevěděl, co mě čeká.
Jste zvyklý spíše na klasické publikum…
No, dělám na klasických festivalech, v drtivé většině ve velkých koncertních sálech. Samozřejmě, v Praze mám na starosti festival Tóny Chodovské tvrze, dávám příležitost multižánrovým projektům,… ale tohle je úplně venku! Opravdu fesťák! Já jsem tohle jako interpret opravdu nikdy nezažil. A byl to pro mě obrovský zážitek. Navíc musím přiznat, že když se objevím na takovýchto jinožánrových koncertech, tak se pak i na mých koncertech klasické hudby objevují další posluchači. Je to úžasný moment, navazovat kontakt s dalšími lidmi, kteří si pak zajdou na můj recitál, poslechnout si klasiku. Je to skvělé a mám radost, že je to často mladá generace, která už dnes nechodí na kulturu s klapkami na očích, ale je tolerantní, dokáže navazovat kontakt a poslouchá vícero žánrů.
Opravdu? Já spíš myslela, že je ta mladší generace slepá.
Jak vidíte, právě tady té mladé generace byla spousta. Taky každým rokem na začátku léta vedu houslové kurzy v Klášterci nad Ohří. Víte, je to úžasné, když tito mladí lidé, co chodí na facebook a poslouchají úplně jinou muziku, jsou najednou ochotni cvičit několik hodin denně na housle a potom na pódiu představovat klasickou hudbu. O mladé generaci se pořád říká, že není kulturní. Troufám si tvrdit, že to není pravda. Jsou ti, kteří kulturu budou mít rádi a ti, kteří ne, to je přece jasné. Stále se ale přesvědčuji o tom, že ta generace, která teď vyrůstá, ta si cestu nachází sama. Má samostatnější myšlení a dokáže si zjišťovat.
Na závěr představení na Sázava festu jste si pozvali spoustu hostů a přiřadili dokonce i rap. Proč to?
Ten projekt je jasný. Vyšel na CD, na DVD. Závěrečná skladba je o tom, že jsme se všichni chtěli sejít na pódiu. Těch žánrů se objevilo šest. Chtěli jsme dokázat, že si rozumíme, nikdo nepreferuje jen ten jeden, že ten je můj a nevýznamnější. Není to o tom, že by se někdo povyšoval nad druhého. Je úžasné, že se ti lidé přátelí a jsou ochotní sejít se na pódiu a zahrát si společně. Toho já si cením nejvíc. Já se na pódiu díky Vivaldiannu sešel s Radimem Hladíkem, což je rocker. Je to geniální muzikant. Má rád klasickou hudbu, já zas rád poslouchám rockovou muziku, když je kvalitní. S Blue Effectem jsem si zahrál i na svém festivalu na Chodovské tvrzi. Myslím, že o tom to je. Jsou to setkání, která kdybychom nepropojovali, tak se nikdy na pódiu neuskuteční. Každý si pojede v té své škatulce a nebude se dít nic.
Vás se na pódiu sešlo opravdu hodně, kolik vás bylo na pódiu v rámci projektu nejvíc?
Nejvíc nás bylo, když jsme natáčeli v divadle Hybernia DVD. Byl tam velký orchestr. Tam nás bylo… nedokážu to přesně spočítat, ale určitě aspoň čtyřicet čtyřicet pět.
Víte asi kolik nástrojů se na projektu podílí?
Jsou tam nástroje od etnických, přes klasické až po elektronické instrumenty, těžko se to počítá. Asi to teď dohromady nedám… Jsou tam nástroje z Jižní Ameriky, z Afriky vedle elektrické kytary, mých houslí, kláves, smyčcového kvarteta… spousta nástrojů… je to opravdu velký projekt. V mém případě asi největší, co se týče obsazení a osob, co jsem kdy dělal.
A jaký je váš nejoblíbenější nástroj? Jde to vůbec posoudit? Nebo jsou to klasicky housle?
Samozřejmě, housle jsou pro mě no.1 a celý život budou. Jsem ale naprosto nadšený z nástroje, zvaného didgeridoo. Má dvanáct tisíc let tradici, pochází z Austrálie a má naprosto famózní zvuk. Naprosto mě nadchnul. Jsem šťastný, že jsem slyšel, jak na to hrají čeští hráči, kteří patří ke světové špičce, což jsem před tím nevěděl. Díky Vivaldiannu jsem tento nástroj objevil. Znal jsem jen z ukázek v televizi nebo z filmů, ale naživo jsem si s ním zahrál až ve Vivaldiannu. Poznání toho nástroje mě nabilo a obohatilo.
Je to nástroj, který zjevně objevil Michal Dvořák na expedici Pandurango. Abychom nezapomněli ani na druhého otce projektu. Jak je to vůbec dlouho, co jste se dali dohromady?
Samozřejmě. S Michalem Dvořákem jsme se sešli už před nějakou dobou. To už je nějakých pár let zpátky! Vlastně díky tomu, že mě kluci ze skupiny Lucie pozvali na koncert Lucie v opeře, kde jsem byl jejich hostem. Díky tomu jsme se seznámili. To už je sedm osm let zpátky.
Tehdy vznikla ta myšlenka?
Ano. My to původně nechtěli vůbec vydávat na CD. Dělali jsme to pro radost. Když to pár lidí slyšelo, říkali: Tohle musíte vydat. Tak čtyři roky se to jenom vyvíjelo a pak propracovávalo ve studiu. Nebyl to žádný rychlokvašný moment. No, a jak už to tak někdy bývá, co si děláte pro radost, stane se opravdu hodně zajímavým. Dostali jsme platinovou desku, prodaných je asi 25 000 CD, prodává se řada tísíce DVD. Ten projekt zřejmě oslovil posluchače a my se s ním teď chystáme od září na do listopadu na turné po Česku a Slovensku.
Chystáte i nějaké zahraniční koncerty?
Určitě. Příští rok se chystáme do Německa nebo do Spojených arabských emirátů.
Co myslíte že by na to řekl Vivaldi? Myslíte, že by se neobracel v hrobě?
Myslím, že Vivaldi byl natolik moderní skladatel, že můžu tvrdit, že v žádném případě. Kdyby žil dneska, nestačili bychom se divit, co by té muzice ještě nabídl.
Ale stejně, bylo to baroko a Vivaldi byl dokonce kněz…
No, on byl sice kněz, ale dost pokrokový kněz. Měl taky ty svoje schovanky, které učil ve hře na housle, a myslím, že to byl člověk velice činorodý, když to řeknu velmi decentně. (smích) V každém případě ale velmi moderně přemýšlel. Kdyby jeho muzika nebyla nadčasově napsaná, tak by nás dnes už neoslovovala. Přesto oslovuje i lidi, kteří klasiku v životě neposlouchali.
Takže si dokážete představit Vivaldiho někde v publiku?
Já si ho dneska umím představit nejenom v publiku! Ale mrzí mě, že nežije. Ten by posunul hudbu zas o několik pater výš. Ten pán byl opravdu génius, jak říkal pan Werich, „ještě v dobách kdy to slovo nebylo příliš obnošené“.
Byly nějaké negativní reakce na Vivaldianno?
Myslím, že byly spíše z počátku. To proto, že lidi nevěděli, o co půjde. Žádný projekt se ale nezavděčí všem. Hudba se dělá proto, aby si každý vybral tu svoji. Spíš je důležitá tolerance. Když se něco nelíbí jednomu, neznamená to, že se to nelíbí druhému. Tenkrát si mysleli, že to bude nějaká rychlokvašná komerční úprava, kterou jsme si narychlo vymysleli. Teprve dnes doopravdy vidí, o čem to je. Kdyby to nebylo dobré, tak na to chodit nebudou. Nejsou hloupí. Jsou ohromně chytří a mají dnes obrovský výběr. A někdy mají ty negativní reakce ti, co je to nenapadlo. Na tom projektu se muselo tvrdě pracovat. Teprve pak byla ta práce vidět. Není to rychle připravené a rychle udělané. Já v životě nedělal věc, která by byla jen tak narychlo. Potom to nemá smysl a tím publikum oslovovat nechci.
Jaroslav Svěcený se narodil v roce 1960 a na svém kontě má už přes čtyři desítky nahraných alb světového houslového repertoáru. Po studiu na konzervatoři a AMU se stal nejen sólistou ale i znalcem historických houslí a stavby houslí. Patří mezi velké popularizátory klasické hudby. Je také nositelem prestižní ceny Masarykovy akademie umění.
Víte, jaké názory měli kolegové z klasické branže?
Já se přiznám, že jsem se jich na to nikdy neptal. Nikdy mě to moc nezajímalo. Pro mě byla důležitá reakce publika. Když vidím, jak se nahrávky kupují a jak máme narvané koncerty, tak myslím, že je to dobré. Věřím, že lidé, kteří se zabývají celý život jen klasickou hudbou, žijí v jakémsi vakuu. Způsob propojování žánrů se jim nemusí líbit. Já ale myslím, že to naopak perspektivně vede k něčemu novém. Na hudbu se nedá dívat jen zpátky. Navíc, klasická hudba, když vznikala, byla to tehdejší hudba populární. Když se tehdy poslouchal Mozart, pískali si jeho melodie zedníci na lešení. V tom je ta hudba nadčasová. Má co říct i dneska. Věřím, že ať si každý dělá to své. Nikdy bych se taky nesnížil k tomu, že bych se hanlivě vyjadřoval, o někom kdo pořád hraje ten stejný repertoár. Když hraje skvěle, ať hraje. Každý jdeme nějakou cestou, oslovujeme nějaké publikum. Nikdo nemůže oslovit všechny. Taková hudba neexistuje.
Chystáte další projekt? Např. Dvořákáno?
Mohu prozradit, že po tomhle projektu vznikne další. Teď se ale kromě Vivaldianna soustředím na to, že budu mít 8. prosince padesáté narozeniny a připravuji dvě nové cd z oblasti čistě klasické hudby. A protože mám šestnáctiletou dceru, mladou houslistku, která opravdu válí, budu dělat řadu koncertů s ní. Byl bych strašně rád, kdyby i ona začala koncertovat. Navíc teď točí své první album. My jsme taková muzikantská family. Moje je zas absolventka AMU, hraje na klavír.
Koncertování musí být náročné, zapotíte se asi hodně na pódiu. A co třeba takový sport?
Mám ho rád, ale měl bych se mu asi věnovat víc. Rád jezdím na kole. Nehraju volejbal, to není na ruce zrovna ideální, ale zahraju si třeba badminton nebo fotbal. Bohužel, nevěnuju se tomu intenzivně. To se opravdu nedá zvládnout. Nedávno jsem koncertoval třeba v Indonésii, Thajsku nebo Indii, cestování je to hodně náročné a když přijedu domů, už nemám moc fyzických sil, abych denně chodil do posilovny. Ale snažím se!
Cestování vás baví?
To mě baví strašně! Člověk tím získá nejen nové možnosti, ale taky úplně jiný pohled na svět. Pak si dokáže i na zemi, ve které žije, udělat trochu jiný obrázek, a hlavně z nadhledu. Najednou zjistí, že nemusí řešit úplné nesmysly, které někteří pořád řeší, to jsou naprosto nedůležité a nepodstatné věci pro život. Spousta lidí zapomněla na jednu věc, že jsme tady všichni jenom na návštěvě. Možná na to časem, přijdou. Ale ten, kdo maká, tomu ten život strašně rychle utíká. Ve třiceti si to ještě neuvědomí, ve čtyřiceti o tom už trošku přemýšlí. A já jenom lusknu prstem a zjistím, že je rok v čudu, že jsem byl pořád na cestách. Ale cestování je strašně důležité, aby se na to vše člověk díval z trošku světového pohledu.
Tak já vám tedy přeju, abyste jen tak neluskal prstem a čas vám neutíkal, ale spíš abyste luskl prstem a přišel úspěch ve všem.
To se budu snažit, co se do mě vejde! Určitě se přijďte podívat na koncert!
