5 fotek 
!Exkluzivně!Neposedný český spisovatel – to je Jaroslav Rudiš. Každým týdnem je někde jinde. Potkali jsme se v Praze před EKG, který s Igorem Malijevským v divadle Archa připravují už čtyři roky. Povídali jsme si hlavně o punkáčích a Helsinkách. Protože o nich je poslední Rudišova kniha.
Německo je druhým domovem Jaroslava Rudiše, Zdroj: rudis.cz
Jste stále na cestách, kam se vracíte domů?
K Igoru Malijevskému (smích, Igor Malijevský sedí naproti, pozn. red.), u něj trávím hodně času, hlavně když se připravujeme na náš literární kabaret EKG. Nejčastěji si k tomu něco vaříme. Je pravda, že jsem hodně na cestách, žiju vlastně v autě a ve vlaku. Nic jiného mi ale nezbývá, psaní mě živí a já pracuju a píšu jak v Čechách, tak v Německu. Doma jsem ale v Českém ráji, v Lomnici nad Popelkou, kde jsem se narodil a vyrostl, cítím se tam dobře a vždy si tam odpočinu.
Co vás přivedlo do Německa?
V Berlíně jsem studoval, ale do Německa jsem jezdil už před revolucí. Vyrostl jsem kousek od hranic, takže jsem k Německu vždycky měl blízko. Uměl jsem i brzo německy. V Berlíně za studií jsem měl hodně času na flákání, z mého chození po městě a jezdění metrem se zrodilo Nebe pod Berlínem. Nikdy jsem nechtěl být spisovatelem, stalo se to tak nějak náhodou. Ale pak mě to začalo hrozně bavit. I teď mám ale trochu problém s tím říct, že jsem spisovatel. Kdo ví, třeba za pět let už psát nebudu.
Co byste tak za těch pět let mohl dělat?
Nevím. Možná si otevřu bar Helsinky. Před pěti lety taky bylo všechno jinak. První knížka mi vyšla v roce 2002, takže píšu už asi deset let, Mein Gott! Zkoušel jsem psát už před tím, ale nešlo mi to. Zkoušel jsem dělat i muziku, ale to mi nešlo už vůbec. Přesto občas vystupujeme s kapelou U-Bahn. V létě nás čeká pár koncertů a čtení z Konce punku v Helsinkách.
Přečtěte si, jak Jaroslav Rudiš demonstroval za čtyřlístkovou Fifinku
Je rozdíl mezi tím, jak lidé berou vaši literaturu v Německu a u nás?
Knížek u nás prodám pořád mnohem víc. V Německu je to těžší, protože tam je daleko větší konkurence a česká literatura zrovna není ve středu zájmu čtenářů, ono ani o Česko se moc lidí nezajímá, jsme v jejich očích taková fajn země, kam se jezdí na výlet, ale kde se toho moc neděje. Dokonce o Češích nekolují ani žádné vtipy nebo předsudky. Těch máme my vůči Němcům myslím pořád dost.
V němčině mi zatím vyšly dvě knížky, teď se k vydání chystá komiks Alois Nebel a román Potichu. Nějaké reakce z Německa samozřejmě mám, vyšlo docela dost recenzí. Zajímavé mi přijde, že zatímco v Česku jsem pro některé kritiky, kdo ví proč, popový autor, tohle v Německu nezmiňuje nikdo, pořád u mě někdo hledá Hrabala a Kunderu, kteří v mých textech určitě nějakým způsobem zasunutí jsou. Ale víc reakcí na knížky od čtenářů mám asi z Čech. Není to však jednoznačné, nedávno mi z Německa přišel mail od paní, že přečetla Grandhotel a cítila se těmi mraky a smutkem hodně zasažená.
Na Helsinky mám jinak překvapivě spoustu reakcí od chlapů kolem čtyřicítky. Možná prožívají taky určitou melancholii, protože když vám táhne na čtyřicet, tak už víte, že život nejde úplně vyhrát. Když vám je třicet, tak máte pocit, že všechno bude hladký, budete mít skvělou holku, dobrou práci, nebudou vás nikdy bolet záda. Ale pak dostanete pár facek a zjistíte, že ten opravdový život je úplně jiný a začnete si najednou vážit toho, že jsou chvíle, kdy jste v pohodě, jak říká bývalý pankáč Ole, můj čtyřicetiletý hrdina z Konce punku v Helsinkách. U Potichu jsem naopak měl reakce spíš od žen.
Kniha by se měla hezky číst. Někdy se říká, že je chyba, když je knížka čtivá, ale čtivost je důležitá. Zapomíná se na to, že by literatura měla být zábavná.
Vaše romány jsou spjaty s různými městy (Jeseník, Liberec, Berlín, Praha, Helsinky). Co vás s nimi spojuje? Byl jste někdy v Helsinkách?
V Helsinkách jsem byl dvakrát a v červnu tam jedu zase, na pět dní na literární festival číst z Konce punku, který by příští rok měl vyjít finsky. Já jim tedy říkal, že můj příběh s Helsinkami a Finskem nemá moc společného, ale asi se jim líbí ten název nebo příběh nebo nevím… Helsinky jsou v mé knížce malý zakouřený bar, do opravdových Helsinek se tam směřuje, ale vlastně nedojede. Rád píšu o tom, co znám, co jsem si osahal. V Lisabonu, kde se odehrává kousek Potichu, jsem byl, i v Berlíně a i v Lipsku, které je tou metropolí z Helsinek. Do Jeseníku jsem jezdil dlouhou dobu, protože jsem chodil s jednou jesenickou holkou. Mám rád ten kraj kolem, ten jeho neklid, hory, lesy, ty duchy minulosti, o které všude zakopáváte, nakonec, je tam zasazený i Alois Nebel. V Liberci jsem studoval němčinu a dějepis, žil jsem tam sedm let, fascinovala mě ta česko-německá minulost, to se pak promítlo do Grandhotelu. Člověk by možná měl psát o tom, co zná. To ale neznamená, že si nevymýšlím. Vycházím z reálných základů, občas ukradnu nějaký dialog nebo jednu dvě věty, ale jinak si hodně vymýšlím a domýšlím.
A proč neučíte, když jste vystudovaný učitel?
Sám se pořád učím… Nevěděl jsem tenkrát na gymplu, kam jít. Na DAMU nebo FAMU jsem si netroufal, i když mě to zajímalo. Jsem ale rád, že jsem šel na peďák v Liberci. Že jsem tam pracoval v hotelu a potkal všechny ty lidi, protože bez toho by nevzniknul Grandhotel.
Vy jste pracoval přímo na Ještědu?
Ne, ve Zlatém Lvu. V tomhle Grandhotelu jsem pracoval jako portýr. Jinak by ten příběh nebyl, znal jsem to prostředí. Jsem rád, že jsem normálně makal, bylo to skvělý. Někdy jsem si pak říkal, asi by se mi hodilo mít nějakou tu fajn školu, FAMU třeba, ale na druhou stranu sere pes, nelituju ani trochu, nikdy bych neměl ty historky.
Punkáčem ale Jaroslav Rudiš prý nikdy nebyl, Zdroj: archiv autora
Spousta věcí jde dělat bez školy a někdy jsou nejlepší ti, co dřív dělali úplně něco jiného.
Taky myslím. Umělecké školy z vás vypravěče příběhů určitě neudělají. Třeba Jaromír Švejdík, spoluautor Aloise Nebela, je génius. Jeden z nejlepších textařů, hudebníků a výtvarníků u nás. Žádnou školu nemá, začal kreslit v kotelně v Jeseníku.
Když se filmově zpracovával Grandhotel, jaké to bylo převádět knížku na plátno?
Kniha i film se rodily navzájem. Původně jsem začal psát knihu, pak jsem psal scénář. Jsem rád, že jsem napsal i knížku i film, protože jsou dost rozdílné. Téma je podobné, samota, posedlost počasím a nemožnost pohybu, nemožnost se odstřihnout od kořenů, od místa, kde jste vyrostl. Byla to moje první zkušenost s filmem, bylo to napínavé, protože jsem scénáře psát vůbec neuměl a učím se to pořád. Grandhotel byla pro mě taková FAMU, takže beru zpět, co jsem řekl nahoře: Umělecké školy přece jenom k něčemu asi jsou. Film mě baví a chtěl bych se mu dál věnovat. Baví mě psát scénáře a pracovat v různých týmech. Někdo přinese nápad, já přinesu nápad, vzájemně se to propojí a příběh rychle roste. Nebo naopak rychle zjistíte, že jdete špatným směrem.
Nebaví vás to i proto, že když píšete sám, jste prostě o samotě?
Psaní knih je hodně samotářské. Někdy to i trochu bolí, ale to asi musí. Knížku si z velké části musím vymyslet v hlavě a pak teprve začnu psát. Předem vím, jak to třeba skončí, bez toho psát vlastně nezačínám. Helsinky měly být původně novela o mladičké punkerce z Jeseníku, do toho jsem si ale psal mikropovídky, které vypráví postarší barman, bývalý punker, který právě zjistil, že nemá cenu pořád bojovat s nějakými holkami ve vztazích, a odchází do dobrovolné samoty. Je v ní ale spokojený, nestěžuje si, má svůj bar a spoustu vzpomínek, které najednou ožívají. Ale žádná sebelítost, to ho štve, no, ona to je dost protivná vlastnost. A najednou mě napadlo tyhle dva příběhy propojit, najít místo, kde by se ti dva – Nancy a Ole – mohli potkat. Poslal jsem je do Plzně na mírový festival Olofa Palmeho v roce 1987, kde hráli pankáči Die Toten Hosen. Skončilo to jedním velkým výpraskem. Tihle dva spolu prožili jen tři dny, ale úplně to změnilo jejich životy.
A když jsem psal o starším pankáči a jeho životě teď a mladší pankerce v minulosti, tak mě napadlo dát tam i nějaký punk úplně současný, porozhlédnout se, co je vzdor dneska, a tak tam ve třetí linii románu ta úplně mladinká dívenka Eva vyhlásila válku developerům, hezkým, zdravým, ale podle ní egocentrickým biolidem a autům, která podpaluje. Je to ostrá holka, která se s ničím nemaže.
Nestává se vám, že se postavy vzbouří proti vašemu vymyšlenému konci?
Vždycky vás někam vedou, když ožijí. A na to čekám, že ožijí, jinak by to byly špatné postavy. Pro mě je ještě důležité téma dějin, jak se obtiskly do lidí a do měst. A město, to je asi další moje velké téma, které mi do všeho prosakuje, aniž bych si to ale dopředu nějak vybral. Helsinky jsem skoro celé napsal na venkově, pořád jsem si ale u nás v Lomnici představoval ty rozpadající, měnící se rozechvělá středoevropská města. Město je můj spoluhráč, další postava.
Jaroslav Rudiš (1972) je český spisovatel, který se narodil v Lomnici nad Popelkou. Po jeho prvním úspěšném románu Nebe pod Berlínem následovaly další, neméně úspěšné: Grandhotel, Potichu a zatím poslední Konec punku v Helsinkách. S Jaromírem 99 vytvořil komiksovou trilogii Alois Nebel (na podzim přijde do kin), podílí se také na tvorbě rozhlasových a divadelních her. Za svou tvorbu získal Cenu Jiřího Ortena a Magnesii Literu.
