2 fotky 
!Exkluzivně!Nosí černé výrazné brýle a patku. Jaroslav Rudiš, osobitý český autor, jemuž ke konci minulého roku vyšel další román, Konec punku v Helsinkách. Punkáčem prý nikdy nebyl, zato ho ale fascinují trosky a nesnáší nové fasády. A budoucnost vidí zabetonovanou.
„Žiju v autě a ve vlaku,“ říká Jaroslav Rudiš, který pendluje mezi Německem a republikou, Zdroj: archiv autora
Proč jsou Helsinky zrovna o punkáčích?
Za chvíli mi bude čtyřicet a tak jsem si říkal, co se asi stalo s těmi bývalými punkáči z 80. let, kterým je tolik, kolik mně? Kde jsou ty lidi, kteří tenkrát riskovali krk, jaký vedou životy, kam se poděla jejich energie, vztek a frustrace? A zjistil jsem, že spousta z nich je teď zas na kraji společnosti, pořád v jakési v opozici. Že vlastně ten převrat trochu prohráli. Nebo vyhráli. Záleží ale na úhlu pohledu.
Byl jste někdy punkáč?
Zajímalo mě to, punk jsem poslouchal, ale punkáčem jsem nikdy nebyl. Možná jsem vždycky chtěl být, proto o tom píšu. Spíš jsem byl vždycky depešák, takže bych od punkáčů tenkrát dostal do kotrby.
A jste v něčem punk?
Asi ne. Punk je teď hodně taky móda, póza. Být punk v 80. letech bylo o držku. Kdykoli vás mohli sebrat. Dřív punkáči riskovali, teď ta děcka neriskují nic, pokud to tedy neberou vážně, což se taky děje, ale tak nějak málo. Pořád je ale proti čemu protestovat. Proti betonu, blbosti a aroganci politiků. Pořád je proč se vztekat. Punk je vlastně pnutí toho vzteku! Pořád by se měl někdo bouřit, protože vztek posouvá. Mám pocit, že mladá generace se ale moc nebouří, že by chtěli mít životy, které vedou jejich rodiče.
Helsinky je zaplivanej bar někde v Lipsku, v nějakým velkým německým městě, které se rozpadá. Buduje se a zároveň mizí. Modernizuje se a tím se kradou staré příběhy, které mizí za novými fasády. Hlavní hrdina Ole je chlap, kterej to trochu vzdal. Ole je hrozně skromnej, vlastně nic nemá. Chviličku byl malinko slavnej se svou kapelou, byl to punkáč. Teď má jen ten bar a zjistil, že mu to stačí. Že už žádný vztah nechce, nechce do nich investovat energii. Zjistil, že nejradši je v dobrovolné samotě. Olemu, který je v té samotě spokojený, najednou hrozí, že mu bar zavřou. A on musí začít bojovat. Být zase trochu ten punkáč.
Měl jste nějaký předobraz k Olemu?
Přímo ne, hodně jsem ale k Helsinkám rešeršoval. Třeba v Lipsku byla punková scéna docela silná. Poslouchal jsem i lipský punkový kapely z 80. let. Inspirovala mě například kapela Wutanfall – Nával vzteku. Odehráli jenom čtyři koncerty, ale způsobili takovou malou punkovou revoluci. Jejich píseň Lipsko v troskách mě hodně inspirovala.
Lipsko je pořád trochu v rozkladu, v napětí, kolem města byly veliké hnědouhelné doly, které Lipsko málem sežraly. Pořád se to tam zvláštně chvěje, nové naráží na staré, jsou tam ulice plné vybydlených baráků i luxusní domy, staré škodovky i auta, co připomínají spíš malé tanky. Pod městem staví už asi deset let železniční tunel, který nejsou schopni dokončit, protože jim tam pořád teče podzemní voda a všechno je plesnivé. Najdeš tam i velký nedostavěný přístav z doby třetí říše, kam nikdy nepřijela žádná loď, protože kanál, co měl Lipsko spojit s mořem, nestihli nacisti dostavět a končí v polích. Tam se odehrává i kousek Helsinek. Tohle tajemné rozbité místo ale bohužel zmizí, teď tam snad mají vyrůst lofty. Ale to napětí a přetahování je napínavé sledovat.
V Česku jsem popový autor, v Německu u mě hledají Kunderu a Hrabala, říká Jaroslav Rudiš v prvním díle rozhovoru
Nebojíte se budoucnosti? Často píšete, že je všechno v troskách, v Potichu zase hledáte klid a ticho…
Mám rád víc ty trosky, než nové naleštěné fasády, které ničí vzpomínky a pohlcují minulost, anulují ji… Ale hledání ticha je velké téma. Je to spíš hledání harmonie, což je ovšem taky docela iluze. Když něčeho máte moc, třeba i ticha a klidu, tak vám zase něco chybí, třeba chaos a trochu neklidu. Člověk v životě hledá rovnováhu. Ale já kdybych byl asi úplně spokojený, tak bych nedokázal psát, nepotřeboval bych to. Na psaní musím být trochu vykolejený. Ujeté, já vím.
Uvidíme, co přinese budoucnost. Vidím ji ale tak nějak zabetonovanou. Krade se nám krajina, mizí nám minulost, je trochu psycho sledovat, jak přibývají ty šedivé velké haly kolem měst, které zasahují do krajiny. Je to jako kdyby tam někdo sekal bomby. Jsem zvědavý, co se stane, až ty haly budou opuštěné. Budou to místa hororů. Opuštěné obchoďáky… Bude to napínavý.
Punk už dnes není to, co býval. Dnes je to spíš móda, Zdroj: sxc.hu
Už víte, o čem bude další román?
Chtěl bych si teď dát pauzu. Helsinky vyšly po třech letech a snad nejsou úplně špatné, takže letos, ani za rok žádnou knížku neplánuju, nechám Helsinky tak nějak doznívat. Ono se toho děje i tak dost. S kamarádem Petrem Pýchou jsme právě dodělali rozhlasovou hru pro Český rozhlas 3, jmenuje se Lidojedi. V Německu jsem s Martinem Beckerem napsal scénář k rozhlasovému westernu Kovbojové z paneláku, premiéru má už na konci května. Na podzim bude premiéra filmu Alois Nebel, s Jaromírem Švejdíkem bychom chtěli udělat ještě nový komiks, opět z Jesenicka. Nechci ale moc prozrazovat. Ještě s jiným kamarádem píšeme v Berlíně filmový scénář v němčině. Cítím, že mě psaní nyní táhne do Německa, nejen kvůli příběhům, ale i kvůli tomu, že v Česku je těžké se psaním uživit.
Příští knížka ale jinak asi budou povídky. Hledám jen téma, které by je spojovalo.
Žije se tedy v Německu spisovatelům lépe?
Německo je jedna z nejbohatších zemí světa, takže i kultura tam samozřejmě má větší podporu. V Německu je velká tradice autorských čtení, na které lidé chodí. Spisovatelé jsou živi z toho, že vyjedou s knížkou na turné. Existuje také spousta německých stipendií a literárních cen. Němci si myslím dobře uvědomují, že literatura je součást kultury a že kultura tvoří image země, že jdou vyvážet i nápady a ne jen auta a technologie. Kvůli autům se nakonec do Lipska nebo Berlína nejezdí, kvůli současnému umění ale ano. U nás si to politici úplně neuvědomují. Umělec by si ale neměl stěžovat. Umění je volba, když chcete psát, tak prostě píšete. Řadu let jsem ke psaní musel dělat ještě něco jiného a není vyloučeno, že zas nebudu muset. Ale není na tom nic špatného, aspoň se člověk dotkne reálného života a potká nějaké historky.
A co říkáte našemu DPH?
To s tím souvisí. Knížky a vůbec kultura by měla být spíš dotovaná stejně jako třeba sport, stát by to měl umět dovolit, dokonce by na to měl možná být nějak hrdý. Nesouhlasím s tím, ale nebojím se, že by lidé přestali číst. Spíš to budou mít těžké nakladatelé, zejména ti malí. I pro začínající autory to bude těžké, protože nakladatelé si nelajsnou jen tak něco vydat. Mrzí mě to, už teď jsou knížky v Česku poměrně drahé.
Jaroslav Rudiš (1972) je český spisovatel, který se narodil v Lomnici nad Popelkou. Po jeho prvním úspěšném románu Nebe pod Berlínem následovaly další, neméně úspěšné: Grandhotel, Potichu a zatím poslední Konec punku v Helsinkách. S Jaromírem 99 vytvořil komiksovou trilogii Alois Nebel (na podzim přijde do kin), podílí se také na tvorbě rozhlasových a divadelních her. Za svou tvorbu získal Cenu Jiřího Ortena a Magnesii Literu.
