Jaroslav Havlíček byl představitelem české meziválečné psychologické prózy. Ve svých dílech se zajímal o vnitřní prožitky lidí, popisoval v nich nejen společenské prostředí na počátku 20. století.
Petrolejové lampy v divadelním provedení. Zdroj: www.klicperovodivadlo.cz
Jaroslav Havlíček se narodil roku 1896 v Jilemnici v rodině místního učitele. Rodným městem se inspiroval ve svých prózách, kde jej nazývá Olšany. Absolvoval reálku v Jičíně, chtěl se stát malířem, ale rodiče ho poslali na Obchodní akademii do Chrudimi.
Poté začal studovat v Praze ČVUT, ale svá studia přerušil v době 1. světové války, kdy musel odejít bojovat na ruskou frontu. Po návratu z války se stal úředníkem devizového oddělení Živnobanky (deviza = bezhotovostní forma pohledávky na cizí měnu) a podařilo se mu dokončit si vysokoškolské vzdělání. Roku 1921 se oženil s Marií Krausovou, dcerou jilemnického mydláře.
Literární počátky
Od poloviny 20. let se kromě své úřednické práce, ve které nenacházel uspokojení, začal věnovat i literární tvorbě. Zpočátku publikoval pouze časopisecky, například v časopisech Cesta, Sever a východ a také v Lumíru. Náměty čerpal z mládí prožitého v podkrkonošské Jilemnici. Nejprve psal poezii a od roku 1928 povídky. Mezi jeho první díla patří prózy Neopatrné panny, které vyšly roku 1943.
Jaroslav Havlíček byl významným představitelem tzv. psychologické prózy. V díle se objevují i prvky naturalismu. Hrdiny jeho děl jsou často psychicky nemocní jedinci. Je zde patrná inspirace dílem naturalistického spisovatele Karla Matěje Čapka-Choda.
Románová tvorba
Plánoval sepsat tzv. jilemnickou trilogii, ze zamýšleného souboru však dokončil pouze román Petrolejové lampy. Tento román vyšel poprvé roku 1935 pod názvem Vyprahlé touhy. Přepracované vydání pak vyšlo až po Havlíčkové smrti v roce 1944, tentokrát již s názvem Petrolejové lampy. Jaroslav Havlíček zde kritizoval rozpad a degeneraci měšťanského světa.
Román se odehrává za svitu petrolejových lamp. Zdroj: sxc.hu
Tento psychologický román vypráví tragický příběh z prostředí českého maloměsta na přelomu 19. a 20. století. Je rozdělen do tří částí. První nese název „Lampy svítí a prostírá se“, druhá „Sytý u stolu“ a část třetí je pojmenována „Lampy zhasínají“. Hlavní hrdinkou je Štěpka Kiliánová, dcera maloměstského stavitele Kiliána.
Štěpka není příliš pohledná, má nouzi o nápadníky, ale nakonec uzavře sňatek se svým bratrancem Pavlem Malinou, důstojníkem u rakousko-uherské armády, který je nemocný syfilidou a jeho zdravotní stav se postupně zhoršuje. Štěpčino vysněné manželství není naplněné a pomalu, ale jistě spěje k nešťastnému konci. Havlíček zde vyobrazil přelom století, tedy dobu nástupu moderního světa a období společenských změn. Románem se inspiroval režisér Juraj Herz a v roce 1971 natočil stejnojmenný film.
Nástup moderního světa
Havlíčkův román Neviditelný z roku 1937 popisuje šílenství postihující rodinu Hajnů. Děj se odehrává v poválečném období v malém městě Jesenice. Román líčí úpadek jedné aristokratické rodiny, která odmítá připustit, že pokračovatelem rodu je duševně nemocný syn.
Havlíček vynikl psychologickou kresbou postav.
Roku 1939 byl vydán román Ta třetí. Hlavními tématy díla jsou slabošství, sobectví a zbabělost hlavního hrdiny, který se rozhoduje mezi dvěma zcela odlišnými ženami. Čtyřicetiletý Jiří Mánek žije staromládeneckým životem se svou matkou, avšak jeho stereotypní život naruší seznámení s temperamentní mladou dívkou Adélou Haimerovou. Na pohřbu tety Viktorky se setká se svojí stejně starou sestřenicí Mildou.
Adéla se však jeho rodině vysmívala, považovala je za nudné. Po pohřbu Jiří pomalu změnil na Adélu názor, začal pochybovat o tom, zda by s takovou mladou a lehkovážnou dívku chtěl prožít zbytek života. Rozhodl se, že se raději zasnoubí s Mildou. Přesto ale stále touží po Adéle. Zdánlivě bezvýchodnou situaci se rozhodne řešit sebevraždou. Zvolí tedy „tu třetí“ – Smrt.
Velké romány
Román Helimadoe (1940) vypráví lyrický příběh pěti dcer svérázného venkovského lékaře Hanzelína. Název díla je složený z počátečních slabik jmen jeho dívek: Heleny, Lidmily, Marie, Dory a Emy. Příběh retrospektivně vypráví Emil. Vzpomíná období strávené v malé šumavské vesničce Staré Hrady, kde se u doktora Hanzelína léčil s onemocněním plic.
Popisuje prostředí maloměsta na počátku 20. století. Mladý Emil se tehdy zamiloval do Dory, jedné z doktorových dcer, a tajně ji učil francouzsky. Ta však později utekla s kouzelníkem a Emila už ve vesničce bez Dory nic nedrželo. Emil se pak do míst svého dospívání už nikdy nevrátil, nechtěl přijít o krásné vzpomínky, které si uchoval z dětství. I toto dílo inspirovalo filmové tvůrce a roku 1993 vznikl stejnojmenný film v režii Jaromila Jireše.
Jaroslav Havlíček zemřel 7. dubna roku 1943 na zánět mozkových blan. Značná část jeho děl byla postupně vydávána až po jeho smrti. Je pohřben v rodném městě Jilemnice.
Štěpka ji však už neposlouchala. Šla, šermovala deštníkem. V duchu si opakovala, co byla právě řekla.
Šla, šla, v lese narazila na mříčenského učitele Pavlíka. Hrozně uctivě ji pozdravil, Štěpka se po chvilce obrátila, a hle, on pořád ještě stál uprostřed silnice. Udělala na něho asi náramný dojem. Ech co, takový učitel, ještě k tomu hubený jako tříska, kdyby aspoň učil ve městě! Najednou ji napadlo: že to je ten plachý, obdiv z nízka! Už se to začíná vyplňovat! Ve věštbě jsou ovšem také mnohé mezery. Ani slova o tom, jak bude její pravý nápadník vypadat, o celém jejím manželství jen velmi chatrná zmínka. Babka jí ovšem slíbila, že příště promluví karty srozumitelněji. Srozumitelněji, toť se ví, Hanousková má chuť na další zlatku. Přesto ji Štěpka poslechne. Přijde, jak jen se jí to bude trochu hodit. Nepřišla. Zima nebyla vhodná k takovým návštěvám.
