Psychologický román Petrolejové lampy (1944) je zasazen do maloměstského prostředí a odehrává se na přelomu 19. a 20. století v Jilemnici, kde se narodil i autor Jaroslav Havlíček, mistr komorní psychologické prózy.
Petrolejová lampa představuje symbol domova, Zdroj: sxc.hu
Havlíček do tohoto románu vybral postavy, které trpí komplexem méněcennosti, jsou psychicky zatížené, ale také dravce toužící po majetku, seberealizaci a moci ovládat jiné. Základem jsou příbuzenské a společenské vztahy lidí v maloměstském prostředí.
Jaroslav Havlíček (1896–1943) byl mistrem psychologické prózy, která vrcholila v období 2. světové války. Byl skvělým vypravěčem a při líčení tragických osudů využíval naturalistických popisů. Přesto vyprávěl střízlivě, bez patosu, až chladnokrevně.
Štěpka se narodila jako obtloustlá holčička do bohaté rodiny stavitele Kiliána a jeho ženy Anny, která se do města přivdala z Vejrychovska, což byl statek nedaleko za městem. Štěpka na Vejrychovsko často chodila za svými dvěma bratranci Pavlem a Jenem a učila se od nich věci ohledně hospodaření.
Holka hubatá
Chlapci z ní občas měli legraci, ale většinou jí vše vysvětlili a dokonce si s ní i rádi hráli. Štěpka ve městě neměla mnoho přátel, nesnášela návštěvy s matkou u jejích přítelkyň, protože se musela ustrojit a chovat se způsobně.
Štěpka často jezdila na venkov
Jednoho dne však Pavel musel odjet na přání strýce Maliny do Jičína na studia a všechno se změnilo. Pavel studium nedokončil a dal se k vojákům. Z Pavla se stal hrozný floutek. Z vojny si navíc přivezl syfilis, o čemž nikdo nevěděl.
Vzdušné zámky
Neměl nic a tak si řekl, že si vezme Štěpku. Štěpka byla nadšena představou rodiny a lásky a okamžitě souhlasila, dokonce se jí povedlo přemluvit rodiče, kteří protestovali, protože věděli, co s Pavlem udělala vojna – stal se z něj pijan a hazardér. Když Štěpka zjistila, jaký Pavel je, zhroutil se jí svět.
Hejtman Malina už nesedá u okna se sklenkou krvavého vína v ruce, neutápí se v blaženém opilství, neprožívá znovu svou dávnou, bujarou mladost, nehoní se za prchlými, vábnými vidinami, pod židlí baterii lahví, v tváři idiotský úsměšek. Opíraje se o hůl, plouží se od rohu k rohu, přidržuje se nábytku, zase se zastavuje, údy se mu třesou, krk je napjat úsilím, oči vytřeštěné šílenou představou. Vyschlá sanice mu poskakuje bezhlasou hrůzou. To smrt strýce Kiliána ho vyšinula z klidu.
(HAVLÍČEK, Jaroslav: Petrolejové lampy. Praha: Odeon, 1983.)
Pavel své nemoci nakonec podlehl a Štěpka se najednou cítila nenaplněná a sama, protože ještě před Pavlovou smrtí přišla o oba rodiče. Nakonec se z toho dostala a znova se začala radovat ze života. Starala se o statek a hospodářství spolu s Jenem.
Vypravěč a prostředí
Děj vypráví nadosobní vypravěč. Autor v knize klade důraz na popis, a proto je Havlíček občas nazývám českým Balzacem. Krom popisu také rozpracovává psychologii hlavních postav.
Jako místo pro odvíjení děje vybral Havlíček Jilemnici na severu Čech. Toto městečko si určil nejen proto, že se v něm narodil, ale hlavně proto, že potřeboval děj zasadit do maloměstského prostředí, aby mohl vykreslit tamější myšlení obyvatel.
Bojovnice Štěpka
Havlíček ve svých románech rád zobrazoval protichůdné charaktery postav. V tomto díle to byla Štěpka a Pavel. Štěpka coby žádná krasavice, ale ani úplná šereda musela být silná žena, protože se skoro stále dokázala radovat ze života i přes všechny hrůzy, které zažila.
Štěpka a Pavel byli zvláštním párem
Dokázala se s posměšky okolí i s ranami osudu vždy nějak vyrovnat a nedělala si z ničeho vrásky. Od malička měla dobrou vyřídilku a do maloměstského prostředí nikdy úplně nezapadla. Byla zkrátka jiná, otevřená, srdečná a výbušná. Na takovou povahu místní obyvatelé nebyli zvyklí.
Přesto jejím největším nepřítelem byl sen a tužby. Každý sní, ale Štěpka byla ve svých snech mnohem víc ponořená než jiní lidé. Bohužel její sny nevyšly tak jak si je plánovala, ale i přesto se se vším dokázala skvěle vyrovnat.
Slaboch Pavel
Co se týká Pavla, jeho povaha v knize prošla největšími změnami. Na začátku byl nevinným mladíkem, který byl hodný a dobrý. Jakmile však nastoupil na studia, úplně se změnil. Další změna přišla s jeho vstupem do armády.
Z Pavla se stal hrozný floutek. Myslel si o sobě kdovíjak není chytrý a krásný oproti ostatním lidem. Vojna mu zkazila charakter. Stal se lovcem žen a dlužil peníze, kam se podíval. Tento život ho však stál zdraví, jak už víme.
Pavel dlužil, kam se podíval
Poslední Pavlova proměna přišla s postupující nemocí. Ztrácel rozum, dělal Štěpce naschvály, ale ona všechno trpěla. Nakonec jej Jan odvezl do ústavu v Praze, kde ho Štěpka pravidelně navštěvovala, ale on už ji ani nepoznával.
Jediné, co měli Štěpka a Pavel společné, byla jejich role vyděděnců společnosti. Ani jeden nebyl lidmi z Jilemnice přijat, tak žili společně ve svém světě na Vejrychovsku.
Mezilidské vztahy
Název Petrolejové lampy je symbolikou pro domov, protože světlo lampy nám připomíná teplo a lásku domova, což se týká také mezilidských vztahů. Právě ty se staly hlavním tématem celé knihy.
Přestože se román odehrává na přelomu 19. a 20. století, je téma stále aktuální. Ať už jste nebo nejste v podobné situace jako Štěpka nebo Pavel, při čtení románu si určitě nejednou řeknete, že něco podobného už jste zažili.
Příběh byl pro své nevšedně uchopené téma zpracován také jako film a divadelní hra. Filmové verze se ujal režisér Juraj Herz. Co se týče divadelní podoby, hru zinscenovalo například Klicperovo divadlo, Divadlo Na Jezerce nebo Divadlo Komedie.
