3 fotky 
Psychologický román Jaroslava Havlíčka Neviditelný poprvé vyšel v roce 1937 a dnes se řadí mezi vrcholná díla české prózy třicátých let dvacátého století.
Střetávají se v něm dvě extrémní psychické polohy, a to chladný kalkul a řetězovitě propukající halucinační šílenství. Nastoluje se tak atmosféra hororu v české meziválečné próze ojedinělá. Základním rysem Havlíčkovy prózy je krajní deziluzionizmus, jenž se podílí na vedení děje.
Jaroslav Havlíček (*1896 Jilemnice – †1943 Praha) je představitelem meziválečné psychologické prózy. Během první světové války bojoval na frontě v Rusku a v Itálii. Pracoval jako bankovní úředník, přičemž se věnoval literární tvorbě a snažil se dostudovat vysokou školu, což se mu nakonec nepodařilo. Jeho nejznámějším dílem jsou Petrolejové lampy z roku 1944.
Sugestivní román Neviditelný je variací na téma zločinu a odplaty; jeho dějovou osu tvoří střetnutí silného individua s osudem. Střídmým a věcným způsobem je zde popisována tragédie, a to mezi dvěma krajními rovinami: téměř diagnostickou analýzou duševního onemocnění a intelektuální introspekcí.
Únik z předurčené role
Vypravěč a zároveň jedna z klíčových postav příběhu, Petr Švajcar, retrospektivně rekonstruuje svůj životní příběh. Prvotní hybnou silou, která utvářela jeho chladnou, asociální, vypočítavou a sobeckou povahu, je determinace prostředím (Švajcar vzešel z rodiny chudé, početné, kde sám bojoval za vlastní přežití a nepoznal něhu rodičovské lásky).
Náhoda tomu chtěla, že se mladého Petra ujal městský mecenáš a odměnou za záchranu jeho milovaného psa před jistou smrtí přislíbil financovat Švajcarova studia, dokud bude chlapec přinášet dobrá vysvědčení. Tak Petr uniká švajcarovskému předurčení následovat svého otce – stát se řemeslníkem nevalných kvalit a pijanem. Stane se z něj inženýr.
Výhodný sňatek?
Švajcar se vyšplhal z vesnického plebejce až do továrnické rodiny Hajnů. Chladným kalkulem si získal srdce Soni Hajnové, dcery mydlářského továrníka z Jesenice v severních Čechách, a přiženil se do její zámožné rodiny, aby je společně semlel neveselý osud.
Petr se přiženil do rodiny továrníka, Zdroj: Dušan Takáč, TOPZINE.cz
Až při zásnubní večeři zjevuje se nenadále nová figura – šílený strýc Cyril, který bloumá po Hajnově vile v domnění, že je neviditelný, a rodina s ním pro vlastní klid jeho hru hraje. Tu se teprve Švajcar dozvídá, že rodina je stižena dědičným šílenstvím – před Cyrilem to byla jeho matka. Zde se vynořuje motiv determinismu biologického.
Lidé bez masky
Další postavy románu jsou vesměs negativní typy, ať už je to tvrdá, autoritativní prateta či maloměstský učitel, diletant a hnidopich Kunc, dojemný a trapný zároveň; nebo ironizující a povýšený rodinný lékař Milde. Sama hrdinka románu, Švajcarova žena Soňa, je zbožňovanou a hýčkanou dcerou svého otce. Její duševní život je sugestivně vykreslen, viděn spektrem analýzy svého manžela.
Výjimečnou postavou v tomto románu je zdravý typ vitálního člověka, nositel životních kladů, kterým je, jak tomu bývá i v jiných Havlíčkových románech, žena. Zde je jí služebná Katy, avšak i ta, po zákonu románové skladby, musí být nakonec obětována hlavnímu strůjci zla a zároveň i jeho vzpouzeči – Švajcarovi. Stane se jeho milenkou a vychovatelkou jeho syna Péti.
Kostlivec ve skříni
Soňa je další dědičkou rodinného šílenství. Příznaky, které Petr dříve zlehčoval a přičítal je zhýčkanosti (úporné migrény atd.), najednou zpětně hodnotí jako známky hysterie a symptomy počínající choroby mysli. Soňa má zvláštní strach ze strýce Cyrila, Neviditelný za ní slídí a číhá u dveří. V nestřeženém okamžiku se na Soňu vrhá, ona ztrácí vědomí, ale pomoc je přivolána dříve, než jí bylo ublíženo.
Cyril je následně odvezen do ústavu. Soňa je však od té doby nemocná, a když lékař později rozpozná těhotenství, Soňa si je neochvějně jistá, že dítě zplodil Cyril (ačkoli počala měsíc před tou nešťastnou nehodou). Soňa odmítá svého manžela jako muže a jejich manželství nezvratně ztroskotá v okamžiku, kdy Soňa propadne cele své nemoci i halucinaci, že Neviditelný je jejím milencem.
Spirála vede do pekel
Série neštěstí v Hajnově rodině kulminuje; Soňa páchá sebevraždu skokem z půdního okna. Švajcar je spoluviníkem na této smrti, záměrně nechává odemčené dveře, aby Soňa, již dříve trpící suicidálními tendencemi, mohla svůj čin dokonat. Nešťastný otec Hajn je dceřiným šílenstvím postupně ubíjen, továrnu předává cele do rukou inženýra Švajcara, po zprávě o Sonině smrti utrpí mozkovou mrtvici, jejímž následkem zůstává na půl těla ochrnutý a několik měsíců po své dceři umírá.
Ve snímku s názvem Prokletí domu Hajnů z roku 1988 ztvárnil šíleného strýce nezapomenutelný Petr Čepek
Havlíček sám řekl, že kdyby měl Švajcar zvítězit, byl by koncem románu ďábelský škleb. Škleb ale není lidský. Lidské je utrpení. Petr Švajcar se musel trápit. Ve čtyřech letech věku dostává jeho syn Péťa zápal mozkových blan. Přežije jen zázrakem, ale zůstává trvale mentálně postiženým. Není tedy stižen šíleností dědičnou, osud udeřil nečekaně z opačné strany.
Čtěte také: Večery na slamníku Jaromíra Johna. Nejen Švejk vypráví o životě na frontě
Katastrofa je završena. Pro Péťovu budoucnost Švajcar žil, pracoval a budoval majetek. Starý Hajn sepsal testament, v němž veškeré jmění i továrnu odkázal svému vnukovi a po dobu jeho nezletilosti je spravuje určený opatrovník. Péťa ovšem nikdy nebude způsobilým dědicem testamentu a Švajcar na hajnovský majetek nedosáhne. Továrna nemá dědice – pokračovatele, do mysli se vkrádá pocit marnosti.
Životní lekce
Petr Švajcar se po těch deseti letech, kdy si rekapituluje minulost a píše svůj nezáviděníhodný životní příběh, nevyrovnává s drásavou minulostí v kleče, rezignovaně, nýbrž znovu a znovu vzdoruje a protestuje proti neúprosnosti svého osudu, stále zjitřený, posměšně ironický, s naprostou otevřeností a bez sentimentality strhávaje masku ze svého nitra i z tváří všech ostatních herců tohoto krutého dramatu.
Neviditelný je román hrdinova vzdoru proti krutosti osudu; Neviditelný je však zároveň románem vzdoru umělcova, jeho umělecké vzpoury proti hroutící se společnosti, která Havlíčkovi tyto záporné typy neustále stavěla před oči. Je tedy v základním vzpurném postoji románového hrdiny zajisté zamaskován kus uměleckého postoje autora, kus jeho osobního i generačního protestu.
Zdroj: RUMLER, Josef: Černý román Jaroslava Havlíčka. In: Doslov k 4. vydání románu Neviditelný. Praha: Mladá Fronta, 1963.
