2 fotky 
!Ukázka z knihy!Kniha Daniela Rušara jistě zaujme svým názvem − Jaro kriplů. Vypráví o skupině tělesně postižených teenagerů, kteří se vydávají na zážitkový kurz. Ten má na rozdíl od lázeňských pobytů pečujících o tělo vyléčit jejich duši − pomoci nabýt sebedůvěru a utužit vzájemné vztahy. Nejedná se však o cíl takřka nemožný?
Ilustrační obrázek, Zdroj: sxc.hu
Ráno je týmáci nacpali do zatemnělé místnosti, Před hrou je filmová motivace, ohlásili a zhasli světla. Miláčkové, nepřipadáte si jako v lázních? ozvala se Fuňa.
Kdyby si někdo během Haurů zažádal o promítání, vydělal by, protože na čtvrtečním kině MY v Osinách bylo vždy masakrálně a nedočkavě plno. Inženýr předfilmy z masáží rozdělil do sekcí. Třeba Stephen Hawking, který se svojí Stručnou historií ochrnutého času získal kosmologické prachy, kriply v sekci Dívej se nahoru fascinoval. Nebo svérázná malířka Frida, která ťapkala jak Dupin, se líbila Kuči a ostatním holkám. Lázeňské sestry měly hrdinu Michaela J. Foxe, kterému zjistili parkinsona, nejspíš nemusel předstírat nervní postavy, protože se chvěl jak na elektroléčbě. Nebo William Hebry Chick Webb, maličký jak kuře a neuvěřitelný bubeník, jehož poslední slova prý byla: Promiňte, musím jít. Nebo Ian Dury, hudebník s kříženou kombinací, obrnou na levé ruce a pravé noze, kriply pobavil. Rozesmál slepý Ray Charles, škoda, že výchovně vystříhali jeho halucinace a drogy, byl by to nejreprízovanější film. Nebo Harald Schumacher, oldies brankář se zkrácenou achillovkou, který se neohroženě vrhal hráčům pod nohy a kterého Skin obdivoval, protože to byl opravdový sportovec, a ne paraolympionik. Nebo herec Honza Potměšil, který sestry dojmul svýma bicepsama. Dokumenty o lidech, kterým život přesekl šlachy, děcka nudily, protože zatímco si tihle filmoví paraolympionici užívali kus nezkřiveného života, diváci se handikepovaní narodili, a tak víc drželi palce těm, kteří nosili odmala stejný dres. V Osinách taky zjistili, že hodně známých osobností působilo na mladé ochrnuté kontraproduktivně, tak jim pouštěli sekci Anonymní lůzři: cyklistu, který s Bechtěrevem jezdí terény, bruslař s namazanýma inlajnama, který si ale sedřel trvalý maz v kloubech, anebo klučina, kterého bavilo psát fantasy i s miniaturníma prstíkama. Ve všech profilech byly pochopitelně reklamy: na protahovací stroje, na whirpůlky, na nové domácí parafíny, na fitbalóny, na umělohmotné rehabilitační pomůcky. A kripli, i když si to vzájemně nepřiznávali, se po pobytu rodičům svěřovali, co viděli a co by jim pomohlo, a fotři, jako správní fotři, rádi kupovali a objednávali.
(…)
Hop ležel vysílený na zádech a rukou si zakrýval oči, Inženýr se předklonil přes nejbližší pařez, grcal a blil, Peťan s roztrhanými kraťasy od plazení, Baška si ošetřovala kolena, jak na ně přes klacky zahučela, Kemy dřepěl dostávaje výboje nervů do strany, Kuči na boku zarývala ruce do země a bulila jako ostatní, pajdavá noha jí křečí trhala, Šofér ukazoval kus krvavého stehna, od skla dorýpaného, Staroch ztuhnul úplně, Skin zadýchaný jak po pětisetovým mači si svíral levačku, protože na ni křivě dopadl; kripli na trávě leželi jak trosky, one thing, I don´t know why, it doesn´t even matter how hard you try, keep that in mind, I designet this rhyme, to remind myself how, I tried so hard, in spite off the way you were mocking me, I got so far, but in the end, it doesn´t even matter, I had to fall, to lose it all, but in the end, it doesn´t even matter. It doesn´t even matter.
It does, kurva. It does.
Po cestě, když se rozbití teenageři pomalu vraceli ke středisku, seděla Míša na kameni. Týmáci ji tam nechali, zdravotnici pro případ, že by někdo zkapal.
My jsme mysleli, že se vzbouříte, přiznala děckám, když se ptaly, co to mělo znamenat. Čekali jsme, že vstanete a řeknete, že se takhle po zemi vláčet nenecháte, že si ponižování nedáte líbitt. Ale neozvali jste se, tak jsme pokračovali a záměrně vám ztěžovali trasu.
Záměrně.
Převzato z knihy Daniela Rušara: Jaro kriplů, Vydalo nakladatelství Paskuda books v Bratislavě 2011.
