Slovenský spisovatel Dušan Šimko zúročil své zkušenosti z pracovních návštěv Japonska v novele Japonský divan. Můžete se těšit nejen na popis odlišné kultury, ale i na milostný příběh mezi Japonkou a Evropanem.
Ilustrační foto, Zdroj: sxc.hu
Japonský divan, novela slovenského spisovatele Dušana Šimka, zavádí čtenáře do současného Tokia. Hlavní hrdina Jakub − čtyřicetiletý architekt ze Slovenska, který je v Japonsku již po několikáté na služební cestě − se zde stýká a potýká jak s odlišným jazykem, kulturou, tak i se sebou samotným.
Smýt ze sebe evropanství
Prostřednictvím Jakuba a spolu s ním se čtenář ocitá v roli cizince, který má sice nastudované základní informace o kultuře a historii země, v níž přebývá, částečně již ovládá složitý jazyk (A ta dětinská radost, když poprvé přeslabikoval nápis ve stanici Šindžuku!), čerpá z vlastních zkušeností a známostí, ale přesto stále zůstává oním cizincem, na kterého místní pohlíží nedůvěřivě.
Ale právě kvůli cejchu cizinectví a jinakosti si Jakuba vybrala za milence mladá excentrická japonská studentka Sanae, a to přestože kvůli tomu byla doma označena jako poběhlice. Jakub ale snad více než kulturní odlišnost vnímá věkový rozdíl. Spíše než šikmýma očima a černými vlasy své partnerky se zabývá Sanainou energičností a pružností jejího těla v kontrastu s jeho leností, povislým břichem a přibývajícími vráskami. Rozdíl kulturní jakoby ztrácel na své váze, stával se jedním z několika dalších rozdílů.
Činorodost Japoncům vrozená
Jak se čtenář dozvídá dále, neuhasínající energie a činorodost je jedním z charakteristických znaků Japonců. Chodícím dokladem toho je postarší profesor biologie a jachtař Kawamoto. Právě s ním se Jakub a Sanae vydávají na prázdninovou plavbu. Mrzutý mořský vlk, kterého zprvu Sanaina přítomnost na lodi obtěžuje, si postupně uvědomuje, že se mu mladá dívka vlastně velice líbí. A Jakub, jako by vycítil vzájemnou provázanost obou příslušníků jednoho národa, začíná nejprve žárlit, aby se nakonec i zde ocitl v roli cizince.
Milostný románek, či kulturní sonda?
V hlavním zorném poli vyprávění je Jakub a jeho milostný románek se Sanae. Nechybí však ani skoky do minulosti, ať už té Jakubovy či Sanainy. Vypravěč také věnuje velkou pozornost životnímu příběhu Kawamuta, jehož postava se v celé knize jeví jako nejzajímavější. Nutno ale dodat, že Kawamuto není v žádném případě prototypem Japonce (několikrát to je v knize dokonce explicitně řečeno), podobného mrzutého profesora se záporným vztahem k ženám a vztahům obecně bychom našli jistě i v Evropě či Americe.
Japonci nejsou jiní než naši muži. Taky se na člověka nalepí a dorážejí (O Japoncích).
Víš, jeden z těch mužů, jimž je dobré se vyhnout. Malý, ošklivý a většinou mlčí. Ale líbí se mi (O Kawamotovi).
(Z dopisu slečny Finnegannové)
Zajímavým zpestřením je zaměření hledáčku vyprávění na Kawamotovy milenky – intelektuální a cílevědomou Kuniko, kterou Kawamoto nemilosrdně opouští, a americkou povrchní modelku slečnu Finnegannovou, s níž i přes mnohý nesoulad setrvává. Od druhé ze jmenovaných si čtenář může přečíst dopis adresovaný modelčině kamarádce. Z něj se dozvídáme, že Finnegannová chodí s Kawamotem právě kvůli jeho odlišnosti, a to nikoli kvůli odlišnosti kulturní, ale odlišnosti individuální.
Forma lehce pokulhává
Celá kniha je psána er-formou, což je podle mě veliká škoda, vyprávění to totiž ubírá na autentičnosti. Alespoň pasážím, které se věnují Jakubovi, by jistě více slušela ich-forma. Druhou formální náležitostí, kterou bych knize vytkla, je nevyužití nastoleného potenciálu. Začátek (zhruba prvních třicet stran knihy) je tvořen krátkými úseky textu (o rozsahu přibližně jedné strany), přičemž každý z úseků vypráví jeden mikropříběh s ráznou pointou či odhaluje jeden obraz − navíc skvěle metaforicky vykreslený.
V prvních třiceti stranách se tedy dozvídáme snad nejvíce z celé knihy o japonské kultuře a pocitech cizince v (jak prostorově, tak kulturně) vzdálené zemi. Těchto třicet stran knihy opět potvrzuje známé pravidlo fragmentu, který má schopnost zachytit problematiku v celé své obsažnosti. Pak ale následuje zklamání v podobě již tradičně dlouhých kapitol, které sice zachovávají jistou časovou a prostorovou roztříštěnost, nechronologické uspořádání a zaměřování se na jednotlivé postavy, ale účinku prvních třiceti stran nedosahují ani v nejmenším.
Někdy je lepší tušit, co by bylo možné, než to vidět přímo před sebou. Naše fragmenty jsou neúmyslné, to jen vy si myslíte, že se za tím skrývá hlubší význam. Všude hledáte něco, co je schované za paravánem vaší domýšlivosti a neznalosti, přičemž netvrdím, že se v Tokiu nevyznáte nebo že byste neznali naše parky a zahrady. Jenže Tokio je to poslední místo, kde je třeba hledat přírodu. Ve starých japonských městech byla příroda všudypřítomná.
Název knihy: Japonský divan
Název originálu: Japonský diván
Autor: Dušan Šimko
Překlad: Mirka Slámová
Nakladatel: Prostor
Formát: 164 stran, cm, česky
Rok vydání: 2011
Doporučená cena: 220 korun
Hodnocení: *** (60%)