2 fotky 
Jan Zahradníček trpěl svým fyzickým postižením, o to více se věnoval literatuře. Napsal jedno z nejostřejších protikomunistických děl, za což byl ve vykonstruovaném monstrprocesu odsouzen.
V životě a tvorbě Jana Zahradníčka hrála důležitou roli jeho pevná víra, Zdroj: sxc.hu
Narodil se 17. ledna 1905 v Mastníku u Třebíče v početné selské rodině. Byl dvanáctým z celkem devatenácti sourozenců, dospělosti se jich však dožilo pouze sedm. Když mu byly dva roky, spadl z půdy a utrpěl úraz hrudníku a páteře, který vyústil v kyfoskoliózu a poruchu srdce.
Odmaturoval na gymnáziu v Třebíči a studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byli jeho učiteli například F. X. Šalda či Václav Tille. V Praze se však také setkával s různými posměšky, jež souvisely s jeho fyzickým postižením. Rozhodl se studia ukončit a v roce 1930 a 1931 složil knihovnické zkoušky a poté pracoval jako knihovník.
Literární počátky
Své první básně psal Zahradníček již na gymnáziu, kde byly uveřejněny ve Studentském časopise. Zhruba od roku 1927 publikoval své verše v časopisu Tvar, později i v Listech pro umění a kritiku. Seznamoval se tak s řadou osobností sdružených kolem těchto časopisů jako například s Františkem Halasem, Jaroslavem Seifertem, Vladimírem Holanem, Josefem Horou a dalšími.
V roce 1930 vychází jeho debut, sbírka básní s názvem Pokušení smrti a o rok později sbírka Návrat. Tyto první sbírky jsou ovlivněny expresionismem, je pro ně charakteristický smutek a fascinace smrtí jakožto symbolem zmaru. Odráží se v nich také Zahradníčkova pevná křesťanská víra, která zásadním způsobem ovlivňuje celou jeho tvorbu.
Během svého pobytu v Praze bydlel Jan Zahradníček na různých místech – v Břevnovském klášteře, u svého bratrance na Maltézském náměstí, u Františka Halase či u Emanuela Frynty ve Slapech u Prahy. Od roku 1936 žil převážně u svého švagra, básníka Jana Dokulila.
Proměna poetiky
Jan Zahradníček, inspirován tvorbou Otokara Březiny či Jakuba Demla, pomalu začal zaujímat své místo mezi básníky. V této době vydává sbírky Jeřáby (1933), Žíznivé léto (1935) a Pozdravení slunci (1937), ve kterých je patrná určitá básníkova vnitřní proměna.
Pro jeho poezii je typická otevřenost, přímost, katolický a protikomunistický charakter, kvůli němuž měl s levicovými autory konflikty již před druhou světovou válkou. Jan Drda se vyjádřil v tom smyslu, že po jejich vítězství musí Zahradníček za mříže.
Okupace a básníkův vzdor
Přichází druhá světová válka a Zahradníček se podílí na odporu proti nacistické moci. Od roku 1940 rediguje časopis Akord, a to až do zastavení jeho vycházení v roce 1944. Publikuje zde básně Jiřího Ortena, Ivana Blatného a mnoha dalších autorů bez ohledu na jejich ideologickou orientaci.
Zahradníček (spolu s Janem Dokulilem a Jakubem Zemkem) zprostředkovali a zařídili ilegální ukrývání rodinných příslušníků generála Ludvíka Svobody. Tíživá situace nacistické okupace prohloubila Zahradníčkovu obavu o národní osud a jeho ideu češství. Ve sbírce Korouhve, která vyšla ještě za války v roce 1940, se obrací k českým světcům a snaží se dodat lidem optimismus.
Alegorie doby okupace, sbírka Svatý Václav, Žalm z roku dvaačtyřicátého, věnován obětem heydrichiády a sbírka Stará země vyšly sice až po válce, v roce 1946, nicméně tematicky se obrací k temné době nacistické okupace.
Nedlouho po skončení války, v říjnu roku 1945, se Jan Zahradníček oženil s Marií Bradáčovou. Po osvobození se znovu rozvířila kampaň proti katolicky zaměřeným spisovatelům, jako byli Jan Čep, Jakub Deml, Jaroslav Durych ale i Jan Zahradníček. Přesto básník ještě publikuje výše zmíněné sbírky a v roce 1947 vychází sbírka La Saletta, jež je považována za předobraz totalitní moci.
Znamení moci
V roce 1950 začal Jan Zahradníček psát jeden z vrcholů své tvorby, skladbu Znamení moci. Tato Zahradníčkova apokalyptická vize světa bez Boha ovládaného totalitní mocí je považována za neostřejší protikomunistické a protitotalitní české básnické dílo. Symbolických sedm zpěvů, zbídačený svět, bezmoc a muž s „tváří mroží“ byli režimu trnem v oku a v Československu mohla skladba oficiálně vyjít až v roce 1990. Mezitím byla sice vydána v roce 1969, její náklad byl však zničen.
Přes nesmírný počet
každý byl sám
bez jistoty o svém narození
zatímco smrt je obcházela
své setkání s nimi promítajíc
na bílé plátno budoucnosti
ta stále bližší a stále skutečnější
jediná jistota
jež zbývala jim…(Znamení moci, Praha: Československý spisovatel 1992)
Jan Zahradníček byl zatčen 14. června 1951, nedlouho po dokončení Znamení moci ve svém bytě v Brně. Se skupinou katolických spisovatelů a intelektuálů, jako byl František Křelina, Josef Knap nebo Zdeněk Kalista byl souzen ve vykonstruovaném monstrprocesu zvaném Proces se zelenou internacionálou.
Za to, že byl věrným přisluhovačem Vatikánu a jeho práce poválečné, jako La Saletta, nesou již výslovně a zřejmě protisocialistický a protipokrokový charakter byl Jan Zahradníček odsouzen k třinácti letům těžkého žaláře. Zejména díky intervenci Jaroslava Seiferta mu byl trest později snížen na devět let.
Těžké chvíle ve vězení
Zpočátku byl vězněn v Brně, později ve Znojmě i v Praze. Nepřestával však psát. Své práce předával spoluvězňům a sám si celé cykly básní dokonce pamatoval. Jeho verše byly rekonstruovány až po návratu v posmrtně vydaných sbírkách Dům strach a Čtyři léta, které jsou výpovědí o životě v komunistických věznicích.
Jan Zahradníček a František Halas byli často nazýváni jako rodní bratři, zdroj: slovnikceskeliteratury.cz
V roce 1956 přichází zpráva, že se jeho manželka i děti otrávily houbami a jsou hospitalizováni v třebíčské nemocnici. Zahradníčkovi je povolena jejich návštěva a je mu přislíbeno i prominutí zbytku trestu. Manželku a syna Jana se podařilo zachránit, dcery Zdislava a Klára ovšem otravě podlehly. Po jejich pohřbu se však Zahradníček musel vrátit do vězení k výkonu trestu.
Po Čtyřech létech
12. května 1960 při takzvané První amnestii pro politické vězně se Jan Zahradníček po čtyřech letech znovu vrací domů. Odtud je příznačný název sbírky Čtyři léta, kterou uspořádal Bedřich Fučík, Zahradníčkův přítel a spoluvězeň. Sbírka byla vydána až v roce 1969.
Nedlouho po svém propuštění, sedmého října 1960, Jan Zahradníček umírá cestou do třebíčské nemocnice na celkové selhání krevního oběhu a srdeční činnosti. Kruté zacházení ve vězení, kde se mu navíc nedostalo všech potřebných léků, přispělo ke zhoršení básníkovy srdeční poruchy. V neděli, 9. října, byl básník Jan Zahradníček pohřben na uhřínovském hřbitově.
Poezie sama nemá v sobě svého cíle a své mety. Je to jistě dcera královská, svobodná ve všem svém počínání, která se nedá zjímat, nedá se uvěznit, nedá se spoutat provazy norem a předpisů. Ba je svobodná i ve vězení, i v poutech, i na mučidlech, ale k čemu by byla její svoboda, kdyby nesloužila, k čemu by byla její síla, kdyby nechránila, a k čemu by byla její krása, kdyby svou záři nevrhala i na šerednost nejobludnější.
ROTREKL, Zdeněk: Skrytá tvář české literatury. Brno: Blok, 1991.
