Jan Těsnohlídek ml.: V české poezii jsou všichni takový zaprděný

S Janem Těsnohlídkem mladším jsem se sešla v Literární kavárně Řetězová, abych si s ním povídala o jeho nové sbírce Rakovina, která obsahuje již dlouho diskutovanou báseň Rasistická poezie. Téma našeho rozhovoru ilustrovaly i zvolené nápoje: já pila černé pivo, Honza světlé.

Jan Těsnohlídek ml. Foto: Monika Wagnerová

Honzo, jsi rád Čech?

Ano, jsem s tím smířený a jsem tak spokojený. Ale kdybych se narodil v Dánsku, tak bych se asi cítil stejně dobře jako Dán. Ale rozhodně jsem raději Čech, než pokud bych se teď odstěhoval do Dánska a snažil se být Dán.

Jan Těsnohlídek ml. (*1987) žije a pracuje v Praze, pochází však z Krucemburku a gymnázium navštěvoval v Hlinsku. Po maturitě vystřídal mnoho zaměstnání, krátce studoval na FF UK. V roce 2009 mu vyšla sbírka Násilí bez předsudků, za niž získal Cenu Jiřího Ortena. Letos na podzim vydal svou druhou knihu, která se jmenuje Rakovina. Vyšla v nakladatelství JT´s, které Těsnohlídek založil.

Proč jsi začal jezdit do Skandinávie?

Využil jsem toho, že jedna společnost měla velmi levné jízdenky, protože na sever se v té době ještě moc nejezdilo. Pobyt byl ale časově limitovaný, většinou to bylo maximálně na měsíc a já tam jezdil pokaždé tak na týden. S batohem a spacákem jsem se toulal po ulicích Kodaně, Osla, Helsingborgu a dalších měst. Jedl jsem jablka, která jsem ukradl, a byl spokojený. Baví mě dívat se, co lidi dělají, kde žijí a tak… V rámci Evropy jsem nabyl přesvědčení, že je to všude dost stejný, což se promítlo hlavně do básně Mladá čínská básnířka v Oslo z první sbírky.

Neuvažuješ někdy nad tím, že bys odešel alespoň na čas z Česka?

Jak se to vezme. Na konci září mi skončila pracovní smlouva a nájem, takže jsem nevěděl, co dál. Mohl bych odjet, ale nebylo by to studijně, takže bych jel jen vydělávat peníze někam na stavbu. Mně se ale nechce být mimo, navíc jsem teď založil nové nakladatelství, takže by to bylo i trochu nezodpovědné.

Navíc i nová přátelství, když se někam odstěhuješ, bývají mělká a povrchní. Těch, která mám tady v Praze, si vážím a je mi tu fajn. Na druhou stranu mám teď přítelkyni v Polsku a tak bych se životu v Krakově nebránil. Bohužel je tu nezanedbatelná jazyková bariéra, tak by to s prací nebylo snadné…

Ani dřív jsi nezvažoval život v zahraničí?

Když jsem byl mladší, přišlo mi super někam vyrazit, poznat tamní kulturu a udělat byznys. Ale dneska už je úplně jiná doba. Nejen kvůli krizi, ale také kvůli přistěhovalectví. Pracuji pro advokátní kancelář, která se zabývá vyřizováním dlouhodobých pobytů cizincům a vídám z první ruky, jak se s těmi lidmi zachází. Pochybuji, že by to bylo jinde v Evropě lepší.

Jan Těsnohlídek ml. na obálce své druhé sbírky nazvané Rakovina. Foto: Alan Kavcic

Honzo, jak jsi spokojený se svou druhou sbírkou? A jak ji vnímáš ve srovnání s tou první, která byla oceněna Ortenovou cenou?

Ta první knížka, to bylo takové velké štěstí. Neměl jsem v té době načteno, vůbec jsem se nestaral o literární provoz. Napsal jsem to, co jsem napsat chtěl. A najednou se ukázalo, že je masa lidí, kteří si takovou knížku koupí a čtou ji, určitě mi hodně pomohla i zmíněná Ortenka. S texty z druhé sbírky jsem daleko spokojenější. Násilí bez předsudků bylo to nejlepší, co jsem v té době, kdy jsem to psal, napsat mohl, ale teď po pár letech mám pocit daleko větší zodpovědnosti, jsem k sobě ještě daleko kritičtější.

A necítíš se tím svázán?

Je  to rozhodně velký závazek! Spousta lidí ti věří a spousta jiných čeká, až druhá knížka vyjde, aby ti dali do držky. Chtělo to zkrátka vydat pořádně dobrou knížku a to se mi, myslím, podařilo.

S tím bych souhlasila, z Rakoviny jsem nebyla rozpačitá, zkrátka se mi líbila. Jaké jsi na ni zaznamenal ohlasy? Rozruch přeci vzbudil ještě před vydáním sbírky zveřejněný text Rasistická poezie…

Myslel jsem si, že se opět ozvou lidé, kteří budou tvrdit, že jsem nácek a strašně zlej člověk, co by chtěl všechny povraždit, ale to není pravda. I kvůli tomu je v té sbírce doslov, v němž Jakub Vaníček vysvětluje, jak to s Rasistickou poezií je.

Naštěstí se ukázalo, že se mnou mají problém pořád dokola ti samí lidé a negativní recenze vyšla jen ve Tvaru. V Respektu a Týdnu, stejně jako v několika ohlasech na internetu, byla Rakovina vysoce ceněná, což mě nadmíru potěšilo. Přeci jen má recenze v Respektu daleko větší dopad než ta ve Tvaru, kde je jasné, kdo recenzi píše a s jakým záměrem. Český literární provoz je tak malý, že to asi ani jinak nejde.

Co si vůbec myslíš o multikulturalismu a xenofobii?

To je složité. Říct, že jsem xenofob by nebylo dobré a říct, že jsem pro stát, který je otevřený všem a že bych u sebe nejraději nechal spát dvacet lidí z Keni, protože nemají co jíst, to také není ono. Nejsou pro mě důležité diskuse intelektuálů okolo textu Rasistická poezie, daleko důležitější jsou pro mě reakce normálních lidí, kteří ten text slyší poprvé na autorském čtení.

Proč?

V lidech je strach a odpor k ostatním kulturám, k lidem s jinou barvou pleti. Že je multikulturalismus naprosto v pořádku a xenofobie je špatně, to na druhou stranu říkají lidé, kteří s menšinami nemají vůbec žádnou zkušenost.

Například skoro třicetiletá, fajn a inteligentní holka mne za Rasistickou poezii málem zabila, ale v životě neviděla černocha a nežila v jednom domě s cikánskou rodinou. Pokud jsi v Praze a vidíš, jak kdo žije a čím se kdo živí, tak najednou nemůžeš tuto problematiku vidět černobíle. Já nejsem ani jedno. Není to tak, že nejsem rasista. Zní to možná strašně, ale je to tak.

To mi vysvětli.

Pokud vidíš cikána, tak se o peněženku bojíš víc, než kdybys potkala bělocha. To samé se děje, když tě na Václaváku osloví černoch – bojíš se víc, než kdyby tě oslovil běloch. Velmi podobné je to v Jižní Africe: tam jsi ten zlej běloch, potomek lidí, kteří zavírali černochy do vězení. Do Indie jezdí spousta mých přátel a doufají, že si tam odpočinou, zharmonizují se, ale najednou zjistí, že jsou vlastně jenom bílá peněženka a nikdy nebudou na té samé úrovni jako tamní obyvatelé.

To je také forma rasismu, která je vlastně ve všech lidech. Pokud někdo tvrdí, že není rasista, tak to platí pouze v případě, že žije napříč různými kulturami. A takových lidí podle mého v Česku moc není.

Honzo, proč vlastně nepíšeš hezké básničky o laňkách a jezírkách?

Nevím, asi kolem sebe vidím jiné věci. To se ale liší text od textu. Já si ty hezký věci chci spíš užívat a ty špatný přišpendlit na papír. Myslím, že sdílení problémů pomáhá, člověk vidí, že v tom není sám. Jak napsal Umberto Eco – jedna z hlavních funcí literatury je příprava ke smrti. A to není moc veselé.

Jan Těsnohlídek na svém autorském čtení v Brně. Foto: Radek Jahn

Nabízí tvoje poezie řešení?

Bylo by ideální, kdyby nabízela, ale nenabízí. Uvidíme, jak to bude dál. Bylo by super, kdybych časem mohl nabízet nějaká východiska. Zatím se na to ale necítím. Chce to velkou odvahu a sebevědomí. Myslím, že řešení by měli nabízet hlavně politici. Mně jde spíš o to, aby si lidé všimli, v jakém systému žijí.

Nedávno jsem byl úplně frustrovaný televizními Událostmi. Nemohl jsem uvěřit tomu, jaký blbosti se lidem předhazují jako důležité v hlavním vysílacím čase! Spousta lidí se k mnohým důležitým informacím zkrátka nedostane. Zprávy jsou spíš k tomu, aby se lidé pobavili a vlastně uklidnili, ne aby si nad stavem světa lámali hlavu a pokoušeli se s tím něco udělat. Moje poezie ale rozhodně nemá suplovat a nesupluje televizní Události. Prostě jen otevírá společenská témata, o kterých se tolik nemluví, nabízí nový pohled.

A může ke změně informovanosti společnosti pomoci poezie?

Těžko říct, jestli lze té změně napomoct básnickou sbírkou, ačkoli si myslím, že poezie je super cesta pro sdělování názorů a informací. Přesto když v téhle zemi řeknu, že píšu poezii, tak jsem považován za intelektuála plného vnitřních problémů. Spousta lidí si myslí, že poezie je něco, čemu nemohou rozumět. A to je nesmysl! Poezie je přeci úžasná forma i proto, že se jedná o krátké texty.

Pokud nedáš do metra plakáty, tak si šestisetstránkovou knížku nikdo nekoupí. Poezii ale můžeš dát do novin, na web, nasprejovat na stěnu, její čtení přeci nezabere moc času! A pokud je v ní nějaké sdělení, tak by mohla lidi zaujmout a třeba i bavit. Poslední dobou mne těší třeba to, že spousta hudebních festivalů se snaží mít i literární složku. I když je fakt, že takovéto akce mají své publikum – naslouchající jsou často nekritičtí a předčítající mnohdy špatní.

Proč se o poezii málo mluví?

Knížky většiny autorů zapadnou. Média, která by je mohla reflektovat, většinou recenzují knížky svých přátel a spousta se jich tak do médií vůbec nedostane. Poezie se navíc vydává v malých nákladech malých nakladatelství. Nikdo si těch sbírek nevšimne a jejich autoři pak nemají důvod se vyvíjet. Prostě dosáhnou nějaké úrovně, někam se zařadí nebo jsou zařazeni a už nemají motivaci na sobě pracovat. Velké riziko je hlavně v tom, že pokud si tvá první knížka získá ohlas a respekt, tak tu druhou knížku ti zkrátka vydají.

Čtěte také: Cena Jiřího Ortena pro Jana Těsnohlídka mladšího

Málokdo si dá čas a práci, aby si autora vzal stranou a tu sbírku s ním probral. Já jsem měl na redaktory první sbírky velké štěstí. Při psaní druhé mi hodně pomohlo to, že jsem během těch roků sám redakčně připravil několik knížek. Když škrtáš v cizích textech a redakční zásahy pak obhajuješ, staneš se přísnější a nesmlouvavější i ke svým. Básně v Rakovině jsou tedy hodně vybroušené.

Z jakého důvodu jsi založil vlastní nakladatelství?

Petr Štengl napsal do letního Psího vína, že mu vadí knížky, které už u sebe mají nějaký oslavný text. To znáš, třeba na obalech knížek. Tam platí, že čím slavnější jméno to doporučí, tím lépe. Napíšou tam, že se ti tahle knížka musí líbit, a jestli se ti nelíbí, tak jsi to nepochopila a nejsi inteligentní. Ty ji pak čteš, strašně se ti nelíbí a nevíš, co s tím. Automaticky pak tvůj názor stojí proti názoru té autority. Právě tohle se snaží Štengl vysvětlit v tom svém textu.

A tys přitom plánoval mít u Rakoviny doslov…

Ano, Rakovina měla vyjít krátce na to a Jakub Vaníček mi říkal, že mi k té knížce napíše doslov. Petr Štengl s tím nejprve souhlasil, ale pak se mu to rozleželo v hlavě a řekl, že by popřel sám sebe a že tam ten doslov nechce. Měli jsme spolu spor a najednou vzniklo nové nakladatelství. Asi by nebyl problém vydat Rakovinu kdekoli, protože ta první knížka měla úspěch, a navíc by to mělo větší prestiž. Ale sbírka už byla hotová, měl ji grafik, já k ní měl nasmlouvanou spoustu akcí, založení nakladatelství tedy byla nejjednodušší možnost.

Pořád však existuje riziko, že se někdo bude rýpat v tom, proč jsem si to vydal sám. Lidi se budou ptát: To mu tu sbírku nikdo nechtěl vydat? Na to ale kašlu. Když jsem byl loni na podzim v Arše na kocertu The National, říkal jsem si, že dobrý věci jsou prostě dobrý a je úplně jedno, kde vyjdou, co je na obálce nebo co o tom kdo napíše.

Jan Těsnohlídek čte ze své sbírky Rakovina. Foto: Linda Clara

V nakladatelství JT´s vyšla i kniha David Zábranského nazvaná Edita Farkaš.

S Davidem jsme knížku připravovali s tím, že vyjde u Petra Štengla. Když jsme se s Petrem rozešli, bylo to celkem logické, že šel David i s Editou se mnou. Jsem rád, že tahle geniální kniha, na které David pracoval tři roky, vyšla u mě.

Jeho první kniha měla úspěch, za druhou ho moc nepochválili a třetí je kratičká, proto asi neměla ohlas, i když byla výborná. Edita Farkaš má však obrovský potenciál! I proto, že David prošel určitým vývojem. První tedy vyšla Zábranského knížka, poté má. Na letošek chystám knihu Milana Kozelky s názvem Semeniště zmrdů a Limitovanou edici Edity Farkaš nazvanou Edita Farkaš s hvězdičkou. Věřím si a doufám, že nakladatelství bude fungovat dobře.

Co si vůbec myslíš o české literární scéně?

V Čechách se odvíjejí žabomyší války, které nám brání posunout se ke světové literatuře. Pokud budou existovat v podstatě zanedbatelné komunity se zanedbatelným publikem, tak bude vznikat literatura, která bude – ve srovnání s literaturou zahraniční – podprůměrná. U nás jsou všichni takový zaprděný… A to platí přinejmenším o poezii.

Je otázkou, do jaké míry za to mohou finance, které u nás do kultury příliš neplynou. Kdyby bylo víc peněz na vydávání překladové poezie, věřím, že by byla situace podstatně jiná. Líbí se mi například, že výtvarní umělci jsou komunita, která se vzájemně podporuje, i když se za rohem třeba pomluví. To v literatuře nefunguje.

A tvůj názor na knižní ceny?

Knižní ceny jsou fajn – minimálně pomohou knize k větší pozornosti u čtenářů. Samozřejmě je ale nelze přeceňovat – jejich úkol je ve většině případů především mediální.

Proč je to v současné době nejen s literárními, ale hlavně mezilidskými vztahy tak problematické?

Myslím, že spousta problémů vzniká tím, že se lidé neznají. Každý den v pražských barech potkáš jiné lidi – teď tedy nemluvím o literárních kavárnách – a každý den je tam někdo jiný, s kým můžeš popít. Praha je hodně anonymní. Jsem z vesnice a kdykoli tam přijedu, tak se dozvím, kdo kdy kde co. Znám lidi, které potkávám, aniž bych s nimi trávil nějaký čas, znám celý jejich příběh. Ale pokud půjdu v Praze do baru, můžu každému říct, že mám Ferrari a oni mi to budou věřit, protože jim to bude jedno. To se na vesnici nestane.

Ale je fakt, že Praha je pořád ještě malé město. Osobně chodím všude pěšky, centrum je maličký. A pokud se navíc motáš kolem literatury, potkáváš pořád ty samé lidi.

Okruh poetický je pak asi ještě užší.

V české poezii je strašně málo lidí, kteří by ji někam posouvali. Mezi českými básníky je málo osobností… Třeba Fra je sice známé nakladatelství vydávající poezii, ale kolik z jejích autorů se výrazněji prosadilo? Oni jsou na tom možná podobně jako Psí víno: chrlí spoustu autorů, někteří z nich se někam posunou, vypracují se, ale že by díky tomu vznikaly výrazné básnické osobnosti, to se bohužel neděje.

Ještě si vzpomínám na jednu poměrně smutnou zkušenost, když jsem byl na čtení Violy Fischerové a sešli se tam vlastně jenom lidé, kteří publikovali v Literárním salónu, jenž akci pořádal.

Ve sbírce Rakovina přirovnáváš dvě děti ke dvěma kotvám v životě. Je to myšleno kriticky? Co považuješ za ukotvení v životě?

Tak zrovna v této básni je to myšleno spíš ironicky, protože později tam píšu, že to jsou dva šutry do pytle. Ale… skoro si myslím, že to tak funguje. Dokud nemá člověk závazky, může si dělat, co chce. Jakmile máš děcka, je to závazek jak kráva.

Já nemám ani kytku, o kterou bych  se musel starat. Nemám děti a tak mne netrápí, jestli mám práci. Jakmile máš děti, musíš se snažit na 100 %. Nemusíš pak ale tolik uvažovat nad takovými blbinami, jako je třeba smysl života. Dvě děti, to je sakra smysl života. U nás v Krucemburku mají děti i dvacetiletý holčiny, a to mi přijde skoro jako sebevraždy. O tom je ta báseň. Jak ale rád říkám: Každýmu podle jeho gusta. Rodina je důležitá a myslím (a trochu doufám), že se mi to taky nevyhne.

Jan Těsnohlídek v Utrechtu. Foto: Jaume C. Pons Alorda

V Praze je to přitom úplně naopak, dvacetiletou maminku s kočárkem tu skoro nepotkáš.

Z toho mám rozporuplné pocity. Na vesnici vidíš mladé holky, co mají děti, a v Praze je rodinný život ignorován. A to mi také nepřijde správné. Někteří moji třicetiletí přátelé nemají vyhlídku ani na stálého partnera, natož na rodinu. Je  to svazující především pro holky. Po čtyřicítce už většinou na mateřství rezignují, koupí si psa a žijí v podivných svazcích.

Ty asi nejsi plánovací typ, že?

S plánováním mám trochu problém. Nikdy jsem si neplánoval, že se dožiju víc jak dvaceti. A pokud máš takové myšlenky, tak si nic neplánuješ. Teď chci žít, chtěl bych plánovat, ale k tomu je zapotřebí mít nějaké jistoty, zaměstnání, ze kterého naspoříš a utáhneš hypotéku. Já mám problémy i s podnájmem.

Potřebuješ vedle sebe v životě ještě někoho?

Myslím, že každý vedle sebe někoho potřebuje, málokdo zvládne fungovat sám. A pokud něco uděláš, tak to chceš mít s kým sdílet. Sama můžeš dělat business, ale přátele a rodinu potřebuješ. Je to lepší než sedět doma sám a popíjet.

Těsně před Vánocemi zemřel Václav Havel, jak jsi tu informaci vnímal?

Hodně mě ta zpráva zasáhla – i když jsem o panu Havlovi slyšel samozřejmě hodně špatného (v Čechách je to takový zvyk, že kdokoliv něčeho dosáhne, je obratem pomlouván a pomlouván), tak jsem k němu měl vždycky velký respekt – myslím, že to, co udělal pro Českou republiku, chtělo velký kus odvahy.

Stejně tak mám k panu Havlovi respekt jako ke spisovateli a v neposlední řadě si cením jeho aktivit v rámci Fóra 2000. Václav Havel možná neříkal nahlas věci, které věděl a které by přímo zdiskreditovali politiky, ale v jeho prohlášeních se dalo číst mezi řádky a myslím, že každý vnímavější posluchač musel vědět, že pan Havel z politického vývoje a reprezentace není o nic nadšenější než řadoví voliči. A to mi přišlo vždycky hodně sympatické. Věřím, že se na Havla bude vzpomínat v dobrém, s respektem a pokorou. Já rozhodně budu.