2 fotky 
Petr a Ludmila, to jsou hlavní hrdinové knihy Jana Otčenáška Když v ráji pršelo, která vyšla v roce 1972. Příběh plný lásky vypráví o mladých manželích, jež se snaží najít své štěstí na Šumavě, kam se přestěhovali, aby uskutečnili svůj sen − vybudovat horskou chatu.
Příběh vás vtáhne do kouzelné přírody Šumavy. Zdroj: sxc.hu
Příběh plný opravdové lásky dvou lidí vás vtáhne přímo do děje. Nebudete se moci od knihy odtrhnout, neboť se budete chtít dozvědět stále víc a víc o osudu hlavních protagonistů. Především jak to dopadne s jejich velkým snem. Podaří se jim zbudovat uprostřed Šumavy horský hotel? A jak dopadne jejich láska? Neopadne jejich počáteční zamilovanost?
Jak to tedy bylo, když v ráji pršelo?
Idylický příběh dvou mladých lidí se odehrává nedaleko vesničky Jelení uprostřed opuštěné Šumavy. Hrdinové Petr (doktor filozofie) a Ludmila (učitelka) sem odchází z Prahy, aby vybudovali ze zchátralého Liščího mlýna útulný penzion. Přijíždí ve stařičkém, sotva pojízdném Samsonu se všemi svými věcmi, které se do auta vešly, a těší se na společné hospodaření.
Petr se narodil na vesnici a na venkovské prostředí je zvyklý i z vojny. Kdežto Ludmila je ze stálého deště, vlhkosti, zimy a rozpadajícího se domu hned při příjezdu zděšena. Jsou bez elektřiny i přívodu vody. Ale jak čas plyne, zvykne si i ona.
Práce na domečku oba zcela pohlcuje a zaměstnává natolik, že už ani nemají čas přemýšlet nad zdánlivou nehostinností prostředí. Pomalu poznávají obyvatele Jelení, kteří se nejprve chovají odtažitě, ale po osudových událostech, které mladý pár postihnou, se jim ukáží být velkou oporou.
Nikdo však zprvu nevěří, že se jim podaří uskutečnit jejich sen, neboť se o to pokoušelo mnoho lidí, ale marně. Navíc zima je zde opravdu krutá a přečkat ji stojí nejedno úsilí. Ludmila tajně touží vrátit se do Prahy. Děsí ji to tu, hlavně po tom, co se dozvídá, že se v domě před mnoha lety oběsili na půdě jejich bývalí majitelé, Němci. Petr Lu, jak přezdívá svojí Ludmile, přinese pejska Kaina, kterého dostane od lidí z vesnice.
V lůně přírody
Společnost jim dělá i koza Kunhuta a pár slepic. Oba jsou už na pokraji sil, ale přes to všechno stále nepodléhají panice. Najdou si práci a tuto krutou zimu se jim podaří přečkat, čímž si získají srdce lidí z místního družstva, které jim přislíbilo pomoc v realizaci jejich plánu.
Idylický život uprostřed přírody.
Na jaře jde konečně elektřina i voda a na pomoc do budoucího penzionu přicházejí řemeslníci. Začátkem června nastane velký den. Liščí mlýn je slavnostně otevřen. Jenomže mladí lidé opět poznají zklamání. Hosté nepřichází.
Objeví se pouze jeden, ten se tu však ocitne úplnou náhodou. Petr i Ludmila si uvědomují, že jejich sen selhal. Ovšem nutno dodat, že se zprvu nevzdali a přece jen uvedli hotel do pěkného obyvatelného stavu. A více než tento sen jim dala jejich společná láska, kterou tímto ještě více prohloubili.
Příběh o lásce
Jde o román, jenž poukazuje na opravdové lidské hodnoty jako je láska – vřelý cit dvou mladých lidí, kteří jdou i přes všechny svízele za svým snem. A nechybí jim ani smysl pro humor. Kniha je psána formou deníku z pohledu Ludmily, která si zaznamenává nejdůležitější věci, jež se v jejich životě odehrávají. Autor se v knize často obracel k Bibli, konkrétně ke stvoření světa a k životu Adama a Evy v ráji, a hledal jistou souvislost mezi jejich životem a příběhem svým. V knize narazíte i na filozofické otázky, na něž můžete hledat odpovědi.
Oficiální domácí literatura
Román Jana Otčenáška Když v ráji pršelo patří do tzv. oficiální domácí literatury. Je to literatura, která mohla vycházet v oficiálních nakladatelstvích. Psali ji většinou spisovatelé přisluhující režimu a výjimečně vynikající autoři, které buď zákazy nějak minuly, anebo udělali nějaký ústupek režimu.
Otčenášek usiluje v tomto díle o zobrazení obrazu milostného motivu spolu s tvořivou prací. Toto téma se mu trochu stalo nouzovým východiskem pro to, aby mohl publikovat a přitom nepsal z pozice normalizátora. Otčenášek našel řadu mladších následovníků: J. Medek, Kostrhun, Navrátil.
Dlouho jsme mlčeli, já vymývala s komickou pečlivostí kýbl a přitom mnou vanuly velice zmatené pocity: zahanbení, vzdor a škrtivá lítost až k breku, chtělo se mi v té chvíli umřít, ale nakonec vztek! Báječný a oslepující nápor vzteku na sebe, na něho, ten převládl a vyrazil ze mne v slastně úlevné explozi.
Ty…! zaslechla jsem vlastní zaječení, ,ty jsi se Babetin zbláznil! Nikam nepojedu, ani mě nehne! Tady zůstanu, i kdybych se tu měla každou noc třikrát podělat strachy, i kdyby… slyšíš, ty mamlase, ty vysušená filozofická tresko, moc na mě neval bulvy!ʻ křičela jsem na něho s temperamentem trhovkyně a s vlasy bojovně rozlétlými do stran. ,Jen si nemaluj, že se mě jen tak zbavíš a přitáhneš si sem nějakou jinou, ty, ty…
A na vrcholu soptění jsem se neovládla a vychrstla na něho plný kýbl vody, čímž se mi skvostně ulevilo. Vzápětí jsem se mohla potrhat smíchy – pohled na něho byl neodolatelný.
Stál na lávce s druhým kýblem v ruce, voda z něho crčela jako z hastrmana, chvíli se nehýbal a omráčeně zíral před sebe, ale pak se po jeho mokré tváři začaly míhat úsměvy.
Ludmilo, vypravil ze sebe se slavnostním přízvukem, ,ty jsi vlastně prima ženská! I když vzteklá bestie…ʻ
A rozhoupal v ruce kýbl, a než jsem stačila uskočit, byla jsem rovněž mokrá od hlavy k patám. Zařvala jsem úlekem a lapala po dechu, ty šaty jsou v čudu a trvalá jakbysmet, počkej, ty zvíře, tohle mi splatíš!
A pak se rozpoutala zničující bitva ledovou vodou, chrstali jsme ji jeden na druhého celé hektolitry a řičeli a cvakali zubany, už dost, proboha! S poslední porcí jsem už zcela bez dechu skočila k němu na lávku a objala ho pažemi kolem těla… a tak jsme se začali líbat na ústa, promáčení na kůži, a řehtali se jeden druhému do tváře a blbli – až to najednou pod námi zapraštělo a naráz jsme se octli v běhuté vodě, ale to už bylo fuk!
