Někdo je miluje, druhý nenávidí. První nás učí analyzovat fakta a rozumět odborným knihám. Druhá nás nutí přemýšlet a uvažovat nad řešením, a ještě do toho všeho zapojit estetiku.
Se seminární prací a esejí se setkáváme na středních školách a vysokoškoláky provází celým studiem. Oba útvary se od sebe liší. Vzhledem k tomu, že je právě zkouškové období a čas slohových prací, není na škodu si vzájemné rozdíly připomenout a vysvětlit.
Seminární práce
Jak už bylo zmíněno v úvodu, seminárka se zabývá fakty. Autor má za úkol přinést nové závěry, poznatky a také názory. Při psaní používá odbornou literaturu. Její výběr dokazuje orientaci autora v zadaném tématu.
Důležité je využít nabytých teoretických znalostí při řešení daného problému. Celkově jde o důkazy hlubšího porozumění zkoumaného námětu.
Seminární práci můžeme označit také jako interpretaci odborných textů, kdy vycházíme z jejich výtahů. Důležitá je věcnost, přesnost a jasná formulace myšlenek.
Seminárka by měla obsahovat tyto formální náležitosti: titulní stranu, obsah, seznam použitých zkratek, práci samotnou (rozdělenou na úvod, jednotlivé kapitoly a závěr), bibliografii, seznam příloh a přílohy. Samozřejmě se jedná o obecný úzus a každý učitel nebo profesor může požadovat něco jiného.
Čtěte také: Bibliografické citace: Jak správně citovat zdroje podle normy?
Práce by měla začít anotací, tedy jakýmsi shrnutím toho, co od ní čtenář může očekávat – o čem píšeme, jaký je cíl, jaké metody jsme použili pro získání výsledku, samotný výsledek a jeho zhodnocení.
Následuje úvod. Ten by měl obsahovat přesně zformulovaný problém, který se chystáme zkoumat, a také odpověď na to, proč jsme si jej vybrali. Zároveň by se v úvodu měly souhrnně zmínit práce, které dané téma již zpracovaly, a výsledky jejich zjištění, obecné informace o námětu, jeho definice, historie a vznik.
V seminární práci pak následuje logicky uspořádaný výzkum. V této části se musí objevit také metodika, postup práce, odůvodnění vybraných zdrojů.
Do samotné části pak můžeme zařadit výsledky práce, tedy souhrn námi vyzkoumaného bez subjektivního zhodnocení.
Závěr patří srovnání námi zjištěných faktů s těmi, které uvádíme v úvodu práce, a všem důležitým jevům, které z výzkumu vyplynuly.
Esej
Samotné slovo esej pocháyí z francouzštiny a znamená uvažování, pojednání nebo stať. Ve stručnosti, je to úvaha na odborné téma. Nejde o nijak zvlášť dlouhý text, ale při jeho tvorbě je důležitá estetika. Autor tak snoubí odborný názor s uměleckým vyjádřením.
Čtěte také: Jak se píše slohová práce: Esej
Esej má působit duchaplně, proto se při jejím psaní používají umělecké literární prostředky (metafory, expresivní vyjádření apod.).
Na rozdíl od seminárky v eseji fakta nijak nerozebíráme a nezkoumáme je. Cílem je o nich naopak přemýšlet a subjektivně vyhodnotit. Jak zadané téma rozřešit jen naznačujeme, případně ukážeme více možností řešení.
Dalším důležitým znakem je, že v eseji nezacházíme do hloubky. Spíše se na téma díváme z více stran, porovnáváme je a hojně využíváme řečnické otázky. Pokud na to máme, není na škodu ani střídmá dávka vtipu.
Zpracování eseje je v zásadě stejné jako u seminární práce. Důležitý je především úvod a závěr.
