Nemusí to být zrovna maturitní písemka nebo sloh. Charakteristika má své využití i v praxi. Například při sestavování posudků a životopisů je naprosto nezbytné ji použít. A jak napsat dobrou charakteristiku? Zkuste to třeba takhle!
Rozdělme si nejprve celou charakteristiku na dva oddíly, na popis a charakteristiku.
Popis má podat celkový obraz předmětu, jevu nebo osoby. Cílem je umožnit čtenáři, aby si o předmětu, ději nebo postupu dovedl učinit správnou představu po stránce vnější. Podle toho k jakému účelu a komu je popis určen, rozlišujeme popis prostý a odborný, mezi kterými však není ostrá hranice. U prostého popisu jde o co největší názornost a u odborného zase o co největší přesnost.
Charakteristika vystihuje povahu člověka, ale někdy i zvířete nebo věci. Hlavním rozdílem je, že popis zachycuje znaky vnitřní – duševní: temperament, zájmy, nadání, schopnosti, povahové vlastnosti, a to vše v jednání a ve vztahu k jiným lidem. Vlastnosti můžeme pojmenovávat buď přímo – přímá charakteristika, nebo nepřímo – nepřímá charakteristika.
Přímá charakteristika: Jana je pečlivá.
Nepřímá charakteristika: Každému do očí řekl, co si o něm myslí.
Správná kompozice je půl úspěchu
Cílem je podat ucelený a přehledný obraz částí a vlastností popisovaného předmětu nebo děje. Důležité je rozhodnout se pro určitý systém při popisování jednotlivých prvků. Například takto:
- postup od celku k částem
- postup od nejdůležitějších částí k méně důležitým
- postup od nejzajímavějších částí k méně zajímavým
- postup na základě mechanického přístupu (zleva doprava, shora dolů a podobně)
Celý text by měl působit jednotně a přehledně. Lidově řečeno by měl být učesaný. Začínáme vždy úvodem, kde se s předmětem, dějem nebo osobou seznámíme, zdůvodníme, proč o něm píšeme a zařadíme jej. Vlastní popis a charakteristika je těžištěm útvaru. Začínáme statickým popisem, kdy popíšeme části a vlastnosti, případně i vztahy. Pokračujeme popisem dynamickým, ve kterém zachytíme, detaily a vazby, dále také příčiny, důsledky a zdůvodnění.
Při psaní popisu a charakteristiky hojně využíváme přirovnání k vystižení vnějších znaků a rčení k vystižení povahových rysů.
Rčení: jedl vtipnou kaši, nepřeložil stéblo přes cestu
Přirovnání: oči jako pomněnky, tváře jako slabikáře
Pokud popisovanou osobu znáte, volte pečlivě slova, mohla by si totiž vaši práci přečíst!
Ukázka: popis obličeje
Od poměrně širokého čela přes výrazné lícní kosti přechází její obličej ke špičaté, ne však ostré bradě. Nejnápadnější jsou samozřejmě oči, které má paní profesorka světle modré a většinou výrazně nalíčené, a přesto stále vyzařují určitou energií a zároveň laskavostí. Oči dokresluje úzké upravené obočí. Celý obličej pak doplňují sytě červené rty, které dokáží vykouzlit krásný úsměv i odhalit doposud skryté plné tváře. Říká se, že lidé s kulatým obličejem jsou přátelštější a otevřenější, což v případě mé oblíbené profesorky bezpochyby platí.