Jak se píše slohová práce: Esej

Zamyslet se. Rozmyslet se. Najít spor a hlubokou myšlenku. Vzít tužku a psát. Neztratit se sám v sobě. Najít východisko. Uložit těžkou hlavu na polštář. Podobným způsobem vznikla většina mých úvah, zamyšlení a esejů. Poslední jmenovaný je z nich nejnáročnější, vyžaduje nejširší přehled a zkušenosti. Právě proto bývá strašákem většiny studentů.

Esej je náročný slohový útvar a jen málo z našich současných publicistů umí napsat opravdu kvalitní esejistické pojednání, které by splňovalo většinu z teoretických pravidel žánru. Zároveň musíme mít vždy na paměti, že esej pro dámský lifestylový magazín a pro seriozní list typu britského The Guardian bude zřejmě zcela odlišná. I tak to v obou případech nakonec esej být může, jen bude mít každá jiného čtenáře.

Co má esej mít

U eseje se předpokládá vyspělost autora i čtenáře. Proto jsou na místě složité větné konstrukce a dlouhá souvětí, stejně jako knižní a nadmíru sofistikované výrazy. Nepatří do něj slova z obecné češtiny ani vulgarismy či zdrobněliny.

Esej může mít pár odstavců i několik desítek stran a velmi často se v nich objevují myšlenky a citáty velkých myslitelů nebo i současných odborníků. Text tím získává na vážnosti a dokazuje autorovu znalost a přehled. Nemůžete psát esej na banální téma (od toho je fejeton) a měli byste vždy přinést nový pohled a nabídnout alespoň souvislosti (když ne konkrétní řešení), které čtenáři pomohou se zorientovat, zamyslet a vytvořit si vlastní názor. Ačkoliv tyto rady mohou ukazovat na velkou nudu, rozvláčnost a uniformitu, není tomu tak. Záleží totiž jen na autorově obratnosti a vybroušeném stylu, zda dokáže čtenáře zaujmout a hlavně zda mu má co nabídnout.

Dostanete-li za úkol napsat esej, nebojte se provokovat a nesnažte se splynout s davem. Přesto nesmíte vyrukovat s hloupými, infantilními či tvrdohlavými argumenty, které nebudete schopni obhájit. Píšete totiž esej a chcete svému publiku otevřít oči a nabídnout mu nové nápady. Musíte být proto pevní v kramflecích, jinak tomu, co píšete, nebudete věřit ani vy sami a to je špatně.

Kde se esej vzala

Původ eseje je spojen s průmyslovou revolucí (v Londýně už v 18. st.), uvolňováním vztahů ve společnosti a především s kvalitním vzděláním, politickou angažovaností a po vzoru starověkého Řecka a Říma obnovením politických diskusí a polemik. V teorii existují dva způsoby psaní eseje, které jsou determinovány především kulturním prostředím, ve kterém se vyvíjely.

Francouzská esej vždy klade důraz na ideje a jejich rozbor. Ideje jsou abstraktní, hluboké a filozofické. Typická je asociativnost a řetězení myšlenek. Jednoznačně zde můžeme vidět kořeny ve francouzském racionalismu 18. a 19. století.

Anglická esej dává naopak přednost zdravému rozumu (vliv skupiny filozofů kolem Johna Locka a jeho následovníků) a místo analýzy upřednostňuje popis doplněný o příběhy, přirovnání, analogie a příklady. Angličané využívají v mnohem větší míře vtip, morální příklady a tím esej čtenáři přibližují a zpřístupňují. Anglická esej má daleko k abstraktivní rovině eseje francouzské.

Zdroj: sxc.hu

Filozof Cyril Höschl jednou řekl: „Esej potřebuje kriticky smýšlející publikum a kulturu dialogu,“ a právě proto nemá esej v českém prostředí pevnou tradici. Kritika často končí osobními invektivy a na rozdíl od Britů nemáme smysl pro kompromis.

Nejlepšími učiteli a rádci jsou již popsané stránky, proto zkuste esej načíst. Pokud sáhnete po autorech, jako je F. X. Šalda, Ferdinand Peroutka, Viktor Šlajchrt, Milan Kundera (Tragédie střední Evropy), Jaroslav Kroutvor (Potíže s dějinami), neprohloupíte. Velmi ceněná je také feministická autorka Virginie Woolf (Tři pokoje).