Jak Michal Viewegh zažíval slavná Báječná léta pod psa

O Báječných letech pod psa, knize, která svému autorovi, Michalu Vieweghovi, vydobyla slávu, slyšel každý. Málokdo ale ví, že se na ni dá dívat dvěma způsoby – pohledem starší a mladší generace.

Michal Viewegh, Zdroj: viewegh.cz

Při vybírání knih pro státní maturitu (to, že se pořád neví, jestli bude, nebo ne, ponechme stranou) mnoha zoufalým studentům zcela jistě padne zrak na řádku Michal Viewegh: Báječná léta pod psa. „To přece znám, viděl jsem film a o té knížce každý tvrdí, jaká to není bomba,“ řekne si dotyčný a zadá požadavek na městskou knihovnu. „Dokonce to má jenom dvě stě stránek, to nějak zvládnu,“ dodá si šťastlivec s úsměvem a přemýšlí, kdy do knihovny zajde. Pokud bych měl jeho volbu nějak komentovat, rozhodně si nevybral špatně. Báječná léta pod psa jsou opravdu čtivá, zábavná a zajímavá. Ovšem povídat o nich patnáct minut, to si nedokážu představit.

Kulaťoučký obrýlený Kvido a blázinec na kolečkách

Všechno začíná, když se potká vystudovaný ekonom s červeným diplomem, ovládající plynně angličtinu a němčinu, se studující právničkou, která si ráda zaskočí na prkna, co znamenají svět. Přidejte k tomu její rodiče – matku, která ráda cestuje, otce z prezidentské kanceláře – a jeho neprůbojnou, submisivní povahu, okořeňte atmosférou blížícího se Pražského jara a na příběh, pardon, na potomka, je zaděláno. Kvido, jak prcka pojmenují, se předčasně narodí přímo na prknech divadla, po tom, co se jeho matka setká s přítulným a přátelským vlčákem doslova z očí do očí.

Jenže veselá atmosféra netrvá dlouho. Ulicemi Prahy projedou sovětské tanky, otci Kvidova otce uletí andulky a rodina se z bezpečnostních důvodů stěhuje na venkov. V atmosféře totality ovšem vzdělaní rodiče dostávají pouze práci ve sklárnách a jako byt prosklenou terasu závodní vily, kam v zimě táhne, kudy může. Malý Kvido, který péčí starostlivých prababiček obtloustnul a vyfasoval brýličky, si to ale naštěstí moc nebere a již ve školce myslí na knihy, které si bude moci večer číst, a na odhalené pohlaví své nejlepší kamarádky Jarušky.

S humorem a nadsázkou si stavíme rakev

První, čeho si na Báječných letech pod psa všimnete, jsou bezpochyby humor, ironie a nadsázka. Michal Viewegh román postavil na autobiografických prvcích a prezentuje ho jako rukopis, který předčítá redaktorovi renomovaného nakladatelství. I proto se do klasického vyprávění v er-formě místy míchá dialog autora s redaktorem z nakladatelství, výňatky z Kvidova deníku či konflikty v rodině převedené do formy dramatu.

Obálka knihy Báječná léta pod psa

V celé knize vystupuje plejáda postav, každá živá, s vlastní psychikou, problémy a zálibami; příběhy všech se různě prolínají, právě tak, jak by se to stalo ve skutečnosti, ovšem tady s notnou dávkou humoru a nadsázky, která se v protikladu k tvrdým poměrům sedmdesátých let zdá jako vysvobození. Kvidův otec po strmém vzestupu po kariérním žebříčku zase padá dolů, aby si z deprese začal stavět a opracovávat vlastní rakev, Kvidova matka z únavy přestává dbát na pořádek v domě, babička senilní a stále šetří na ty nejlevnější zájezdy, takže k jídlu podává pouze doma pěstovanou zeleninu na sto způsobů a Paco, Kvidův mladší bratr, zavrhává civilizovaný život a začíná žít v přírodě. K tomu všemu už Jaruška vypravěči své pohlaví neukazuje tak ochotně jako kdysi.

Dva pohledy na věc, ani jeden k maturitě

Na Báječná léta pod psa se dá dívat dvěma způsoby. Ten první, který zastává starší generace, která totalitu skutečně zažila, je zcela přirozený. Čtenáři zažili stejné situace jako autor, podobně naráželi na neústupný železný režim, snášeli stejné nehostinné podmínky pro život. A tady nachází všechny ty absurdity ve velmi příjemném a velmi čtivém balení, které těží z lehkého autorského stylu zatím nevyčerpaného profesionála. Teď, když už je všechno za námi, je přece krásné se na ty události ohlédnout a zasmát se, když máme relativní jistotu, že se už nevrátí. Nádavkem se mezi řádky dozvíme i něco o lidské duši a škodolibě nahlédneme do cizího soukromí.

Pohled člověka mladšího, který v té době nežil, a dokonce se tam ani nenarodil, je o něco prozaičtější. Jen málo knih, které kdy byly napsány, nabízí tak čtivý a ironický, a přesto realistický popis událostí, které se tehdy skutečně děly. Pokud pořád od starších slýcháte, že to nemůžete chápat, když jste to nezažili, přečtěte si Báječná léta pod psa. Není to suchý traktát, dost dobře se to dá číst a budete mít svůj (jakkoliv ořezaný) obrázek.

I přesto přese všechno jsou ale Báječná léta pod psa jen knihou populární, pro zábavu. Když si o ní budete chtít vypsat základní poznámky nebo z internetu stáhnout zápis do čtenářského deníku, narazíte pouze na popis bohatého děje a několik krátkých řádek, výstižně charakterizujících formu. Materiál na patnáct minut před maturitní komisí nenajdete žádný, a i kdybyste chtěli Vieweghovu první slavnou knihu rozebírat jen třetinu tohoto času, museli byste se hodně snažit.