3 fotky 
Ve školních osnovách se kniha Jak jsem potkal ryby vyzdvihuje jako jedno ze stěžejních děl Oty Pavla, českého spisovatele židovského původu. Něco na tom zřejmě bude. Ač se – zjednodušeně řečeno – všechny příběhy odehrávají či odvolávají na autorovo dětství, přece jenom není hlavní pointa zcela zřejmá. Ota Pavel do každé povídky mistrně zakomponoval skryté poselství.
Ota Pavel: Jak jsem potkal ryby, Zdroj: sxc.hu
Posmrtně vydané dílo Jak jsem potkal ryby, které vyšlo roku 1974, se chtě nechtě stalo jakýmsi Pavlovým atributem. Knihu dokončil v posledních letech svého života. V roce 1973 odešel z tohoto světa, avšak za sebou zanechal nejenom řadu důležitých odkazů v podobě svých děl, ale také osobitý styl a nový prvek – sportovní reportáž, která koketuje s beletrií.
I odlišné může být naprosto stejné
Jak jsem potkal ryby se skládá ze tří částí, a to Dětství, Odvážného mladého muže a Návratů. Již podle názvů jednotlivých dílů lze odhadnout, jak je kniha koncipována. Začínáme ve věku, kdy si z malého Otíka spíše utahovali, pokračujeme přes léta dospívajícího hocha, jenž se nedobrovolně stal hlavou a živitelem rodiny, až po léta dospělá, kdy je Ota Pavel žádaným a respektovaným žurnalistou.
Avšak tyto tři oddíly mají více než mnoho společného. Ve všech jako společné znaky najdeme lásku a neustálý návrat k přírodě, vzpomínání na dětství, které i přes jisté těžkosti bylo vcelku bezstarostné, vyzdvihována je také funkce a důležitost rodiny. Vypravěč (alter ego autora) nám rovněž osvětluje, jak se vůbec dostal k rybaření a jak tato rodinná tradice z počáteční nutnosti přerostla v nutkavou potřebu a stala se pomyslným zpomalovacím lékem na maniodepresivní psychózu, která se u Oty Pavla později objevila v plném rozsahu.
Náš tatínek na cestě světem zestaral a projevovalo se to i na rybách. Stále chtěl ulovit svou velikou životní rybu. Ale s velikými rybami je to složitý. Jak zaberou na slabý cajk, tak ho přetrhnou, a když je chytáme na silný cajk, tak většinou nezaberou. A pak je to většinou jako v životě: to, co moc chceme – toho nikdy nedosáhneme.
Tatínkovi zabralo na přehradě u Skochovic asi pět sumců, lidově sumářů. Jeden ho dokonce táhl i s loďkou na délku jednoho fotbalového hřiště. Pak mu to opět přetrhl.
Vypravěč nám zde představuje celou svou rodinu a naprosto otevřeně hovoří o radostech a strastech Pavlovy famílie. Rodiče oslovuje velice mile jako tatínka a maminku. Pro popis řekněme zápornějších jevů využívá eufemismů. Dále je schopen jasně a zřetelně za použití detailů vylíčit konkrétní situaci, ovšem tyto popisy nejsou na škodu čtenářově fantazii. Samozřejmě nechybí ani metafory či občasná personifikace a obecně řečeno je použitý jazyk hovorový, opřený o velmi bohatou slovní zásobu.
Ota Pavel reflektuje i téma holocaustu
Ota Pavel ve svých příbězích také velmi často reflektuje téma holocaustu. Bohužel se jedná o příběhy čerpající z vlastní zkušenosti. Pronásledování a následný odvoz do koncentračních táborů potkal nejen jeho prarodiče, ale také otce a sourozence. Bez jakékoli známky sebelítosti se dozvídáme, co odchod tatínka a synů znamenal pro život obyčejné židovské rodiny. Ota Pavel se stal ze dne na den hlavou rodiny, musel začít pracovat a pomáhat své mamince. Přes občasné žebrání v okolí došlo i na zabíjení milovaných kaprů, kteří byli dle otcových slov pro časy nejhorší.
Drsná pravda servírovaná na talíři dětinskosti
Tyto autobiografické povídky jsou založeny na zdánlivé jednoduchosti života, prostotě myšlení a bezproblémovosti dětství. Avšak téměř každým příběhem poukazuje autor na hlubší myšlenku, na konci bývá zpravidla vyjádřena pointa. Proto je možno takto zcela konkrétní situaci zasadit do širokého společenského kontextu. V ten okamžik se u Oty Pavla zmíněná dětinskost proměňuje v kruté vidění reality:
Došel jsem k svému potoku.
Tekla větší, maličko zakalená voda, pstruhy nebylo vidět. Neměl jsem prut. Bál jsem se ho nést, když, tak čapnu nějakého do ruky. Šel jsem výš až k polím a hájovně Gypsárně. Té Gypsárně se hulilo z komína, a tak jsem se skrčil a proplížil se podél břehů, to už byl takový zvyk pytláků. Zul jsem se a bylo mi nádherně, tráva mě chladila a šimrala do chodidel, jako by mi chtěla něco povědět. Po pražském dláždění to byl mateřidouškový balzám. V potoce jsem občas spatřil pstruha, ležel v mělčí vodě na konci tůně a čekal, co mu voda nadělí. Jak mě spatřil, zamířil do hloubky.
Ota Pavel a jeho kniha Jak jsem potkal ryby poukazuje na jednu skutečnost, která nemusí být hned na první pohled zcela jasná. Jedná se o návrat k rodině a dětství v dobách, kdy člověku není zrovna lehko. Lékem je útěk ke svým vzpomínkám na mladá léta. Navíc se čtenáři může chvílemi jevit, jako by knihu nepsal dospělý člověk, ale malý kluk. To vše však Pavlovi odpustíte. Říkáte si proč? Protože nakonec stejně zjistíte, že v této věci (a ne-li v jiných) měl svatou pravdu.
Zdroj: RŮŽIČKOVÁ, Martina: Ota Pavel – Osobnost dvou tváří. Praha: Petrklíč, 2008.
