Novelu Smrt v Benátkách dopsal Thomas Mann v roce 1913. V tomto filozofickém díle se zamýšlí nad uměním a podstatou tvoření. Kniha se dočkala několika filmových ztvárnění, dokonce měla v roce 1973 na festivalu v Aldeburghu operní premiéru.
Benátky, Zdroj: archív Topzine.cz
Kniha Thomase Manna nás hned zpočátku seznamuje s hlavním hrdinou – Gustav Aschenbach neboli von Aschenbach, jak se úředně jmenoval od svých padesátých narozenin.
Gustav von Aschenbach byl trochu míň než prostřední velikosti, snědý, vyholený. Jeho hlava vypadala poněkud příliš velká na postavu skoro útlou. Vlasy dozadu sčesané, na temeni prořídlé, na spáncích velmi husté a silně prošedivělé, vroubily vysoké, rozervané a jakoby zjizvené čelo. Můstek zlatých brýlí se skly bez obrouček zarýval se do kořene silného, ušlechtile zahnutého nosu. Ústa byla velká, často ochablá, často najednou úzká a napjatá; tváře hubené a zbrázděné, pěkně utvářená brada byla měkce rozštípena. Zdálo se, že se přes tu hlavu, většinou bolestně nakloněnou na stranu, přehnaly významné osudy, a přece to bylo umění, jež tady převzalo ono vytváření fyziognomie, které jindy bývá výsledkem těžkého, pohnutého života.
Přestože byl uznávaným spisovatelem, jeho život něco postrádal. Chtěl či potřeboval poznat něco nového, cizího. Usadil se proto na jaderském ostrově nedaleko istrijského pobřeží. Avšak nevydržel zde a záhy cestuje do Benátek. Ubytuje se v hotelu. Pozoruje společnost a povšimne si asi čtrnáctiletého chlapce s dlouhými vlasy, který ho na první pohled zaujme. Je jiný než ostatní – krásný – s bledou tváří. Mladík je polského původu, jmenuje se Tadzio a Aschenbach je jím okouzlen tak, že ho začne přirovnávat k antickým řeckým sochám (Hyacint, Eros, Narkissos) a opěvuje jeho krásu. Je z něj poblouzněn a snaží se být co nejvíce v jeho blízkosti. Aschenbach se bojí reakce a výsměchu ostatních, proto si nechává své city pro sebe. Chlapec je pro něj takovou inspirací, že napíše stať, jež se stane tím nejlepším z jeho tvorby.
Ta tajemná erotika…, Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Čas plyne, Aschenbach má zdravotní problémy, proto se rozhodne z Benátek odjet. Osud ho však zadrží a v Benátkách zůstává i nadále. Jeho kufr je totiž omylem poslán na jiný parník. Uvědomí si, jak hluboce chlapce miluje, a je šťastný, že se rozhodl zůstat.
V Benátkách vypukne epidemie a cholera. Benátčané se snaží vše ututlat, aby neodradili turisty. Aschenbach si nechává obarvit vlasy, vyhladit vrásky a celkově se snaží vypadat k světu, aby oslnil chlapce. To je mu k ničemu, neboť se polská rodina s chlapcem rozhodne odjet z Benátek těsně před vyhlášením karantény. Aschenbach umírá na pláži na lehátku s pohledem přímo na Tadzia.
Není novela jako novela
Po úspěšném románu Buddenbrookové dopsal Mann vydařenou novelu Smrt v Benátkách. Příběh o nešťastném konci tolik proslulého spisovatele, jenž se domníval, že prázdnotu, kterou pociťoval uvnitř v sobě, zažene cestováním. A přece – díky cestě do Benátek – zažije něco nečekaného, něco nového. Objeví v sobě homosexuální city k mladému chlapci. V knize se objevují autobiografické prvky.
Thomas Mann patřil k německým spisovatelům, kteří vyrůstali v ideálech pokrokového měšťanství. Avšak i tato buržoazie se chýlila ke konci. Rozporuplná byla pro autory myšlenka a skutečnost, co bylo pouze duchem a co naopak životem. V každém svém díle nachází Mann jinou možnost existence. Smrt v Benátkách se stala jedním z jeho vrcholných děl a vůbec vrcholným dílem německé literatury. Kniha plná umění, krásy, lásky i smrti.
Benátky snad vybízejí k takovému dílu
Jaké jiné město se mu mohlo stát inspirací na toto dílo než Benátky? Město ležící v Itálii – zemi plné bohaté kultury a antiky. Na první pohled droboučká kniha, jež však v sobě ukrývá mnoho otázek, nejen co se týče umění, ale i mezilidských vztahů. Kniha je náročná, ale kouzelná.
Díky postavě Aschenbacha vidíme, co se může stát i nám. Jak je možné, že člověku přestane z ničeho nic záležet na všem, co pro něj bylo podstatné a důležité, a co chtěl v životě dokázat, jen kvůli poblouznění? Dokáže vůbec takový člověk smysluplně a s rozvahou dál žít? Hlavou mu musí kolovat myšlenky jen a jenom o tom jednom jediném. Dokáže se z takového stavu vymanit, nebo skončí smrtí jako Aschenbach? To záleží zřejmě na síle poblouznění, na tom, jak moc s tím dokážeme bojovat, či zda od toho dokážeme utéct. I když utíkat bychom neměli, měli bychom to překonat. To však zvládnou jen ti silní jedinci. A proto buďme v životě silní a bojujme za své sny, a nenechejme se stáhnout nějakým poblouzněním, oslněním a lidmi, kteří s námi záměrně manipulují!
Štěstím spisovatele je myšlenka, která se cele dovede stát citem, je cit, který se cele dovede stát myšlenkou. Taková pulsující myšlenka, takový přesný cit byl tehdy v osamělém Aschenbachovi a byl ho poslušen: že se totiž příroda zachvěje slastí, když se duch sklání před krásou a holduje jí. Přál si najednou psát. Erós sice miluje zahálku, jak se říká, a jen pro ni je stvořen. Ale v tomto okamžiku krize směřovalo rozechvění navštíveného k tvorbě. Na pohnutce skoro nezáleželo.
Lidem ducha byla položena otázka, dán podnět, aby se vyznali ze svého mínění o kterémsi velkém a palčivém problému kultury a vkusu, a tento podnět zastihl Aschenbacha na cestách. Předmět mu byl dobře znám, byl mu zážitkem; jeho dychtění, aby mu dal zazářit ve světle svého slova, bylo najednou neodolatelné. Toužil po tom, aby pracoval za Tadziovy přítomnosti, aby si při psaní bral za vzor hochovu postavu, aby svým slohem sledoval obrysy toho těla, jež se mu jevilo božským, a aby jeho krásu nesl do duchovna, jako orel kdysi nesl trojského pastevce k éteru. Nikdy nepociťoval rozkoš slova sladčeji, nikdy tak nevěděl, že Erós je v slovu, jako za těch nebezpečně nádherných hodin, kdy vytvářel podle Tadziovy krásy u hrubého stolu pod stínící plachtou, tváří v tvář svému idolu a s hudbou jeho hlasu v sluchu, své malé pojednání – té půldruhé stránky vybrané prózy, jejíž ryzost, ušlechtilost a rozechvívající citové napětí budily zakrátko obdiv mnohých.
Je jistě dobře, že svět zná jen krásné dílo, nikoli také jeho zdroje, nikoli podmínky jeho vzniku; neboť znalost pramenů, ze kterých umělci přišlo vnuknutí, by často lidi zmátla, odradila a zmařila tak účinky výtečného díla. Podivné hodiny! Podivně vyčerpávající námaha! Zvláštní tvořivý styk ducha s tělem! Když Aschenbach uschoval svou práci a odcházel z pláže, cítil se vyčerpán, ba rozvrácen, a bylo mu, jako by jeho svědomí žalovalo jako po nějaké prostopášnosti.
V textu byly použity citace z překladu knihy Smrt v Benátkách, který pořídil Pavel Eisner a který vydalo nakladatelství Odeon roku 1973
