J. W. Goethe: Faust. Jak uzavřít smlouvu s ďáblem a neztratit duši

Příběh potulného vědce a mága, který kvůli touze po poznání a moci zaprodá svou duši ďáblu, zná snad každý. Pověst se pokusilo zpracovat mnoho tvůrců, kteří si podivínského doktora Fausta vykládali každý po svém. Faust německého básníka J. W. Goetha je ódou na rozum, lásku a věčný souboj dobra se zlem.

Autorem Fausta je německý spisovatel J. W. Goethe. Zdroj: Wikimedia

Klasické dílo německé literatury nabízí skvělý čtenářský zážitek milovníkům poezie, dramatu i filozofických knih. Všestranný Goethe zvládá v umně psaném verši vyprávět zajímavý a poutavý příběh s dobře vykreslenými postavami, stejně jako dokáže pokládat filozofické otázky, na které se v celém dramatu snaží najít odpověď.

Johann Wolfgang von Goethe byl německý spisovatel, právník, politik a vědec. Narodil se roku 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem. Je označován za jednoho z nejvýznamnějších německých spisovatelů 18. století a představitele preromantismu. Vystudoval práva a přírodní vědy. Zajímal se o magii a v pozdějších letech byl členem zednářské lóže. Působil rovněž jako stavitel, právník a dvorní rada. Společně s dalšími důležitými osobnostmi tehdejší doby založil literární skupinu Sturm und Drang. Mezi jeho významná díla patří Faust, Utrpení mladého Werthera a sbírka básní Život slavím.

Autor se inspiruje v legendě, která je součástí germánského folklóru, a tuto tematiku vykládá zcela novým, ojedinělým způsobem.

Doktor Faust jako legenda

Doktor Johann Georg Faust byl alchymista, mág a vzdělanec německého původu. Při svých cestách po Evropě dokázal zaujmout lid svým podivným chováním i čárami a netrvalo dlouho, než byl obviněn z uzavření smlouvy s ďáblem. Faust ďáblu upsal svou duši výměnou za poznání, které by mu dalo moc lidstvu dosud neznámou. Tak alespoň praví jedna z nejpopulárnějších lidových legend.

Faustovskou legendu se pokusilo zpracovat mnoho autorů. Prvním z nich byl Johann Spies, který v roce 1587 popsal postavu doktora Fausta ve formě anekdot, kde jeho existenci spíše zesměšňuje. Snad právě proto byl Faust často chápán i jako komická postava, nešika a blázen. Faust byl ovšem interpretován i jinak, temněji – byl to Satanův otrok, který ovládal druhé a účastnil se čarodějnických sabatů.

V době renesance a později klasicismu je však Faust vnímán odlišně. Už to není pomatenec, ale vzdělaný a inteligentní muž lačnící po poznání. Tento kladný intelektuál už tedy neslouží k výsměchu, ale vzbuzuje obdiv a respekt. A právě Goethe patří k autorům, kteří se nesnažili Fausta očernit, ale naopak jej přiblížit čtenáři. Je symbolem lásky k rozumu a lidské přirozenosti, postavou reprezentující postoj samotného básníka.

Osudové celoživotní dílo

Goethe pracoval na Faustovi celý svůj život. Faustovskou tématikou se začal zajímat ještě během studentských let a byl velmi mlád, když napsal první verše této tragédie. První díl vyšel v roce 1790 a sklidil slušný úspěch. Během svého dlouhého a plodného života se Goethe stále snažil o dopsání druhého dílu, ale uzavřít hru byl schopen téměř až na svém smrtelném loži. Druhý, obsáhlejší a náročnější díl vyšel až posmrtně v roce 1832.

Tragédie je rozdělena do dvou dílů, přičemž druhý z nich má pět dějství. Na divadle se obvykle hraje upravená verze prvního dílu, hlavně kvůli náročnosti a délce části druhé. Hra se otevírá věnováním a předehrou. Obsahuje také slavný prolog, v němž se Bůh sází s ďáblem o duši člověka.

Faust má 12 tisíc veršů a samotný druh verše se mění dle situace. Rýmy jsou však zvučné, verš melodický a celá kniha velmi čtivá. Děj prvního dílu rychle ubíhá, v druhém se stále zhušťují myšlenky a celková kompozice upadá na úkor obsahu a hloubky díla.

Faust, Mefistofeles a Markétka

Hlavní postavou dramatu je doktor Heinrich Faust, učenec, který nás provází celým příběhem. Faust si uvědomuje, že i když studoval celý svůj dosavadní život, nedosáhl žádného poznání. Vedle něj staví Goethe postavu Mefistofela, jednoho z ďáblů, úlisnou a cynickou postavu, která říká slavné: „Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“ Tento chytrák a zloduch celého příběhu však není čtenáři odporný – je až příliš lidský a sympatický, navíc slouží pouze k ponoukání člověka ke konání světských radostí, nikoliv zla v klasickém smyslu slova.

Tragédie inspirovala i německou malířku Margret Hofheinz-Döring k vytvoření série obrazů s Faustovskou tematikou.

Faust tedy uzavírá s ďáblem sázku – Mefistofeles bude Faustovi sloužit, a jestli bude doktor pod naváděním ďábla alespoň jednou v životě šťastný, propadne jeho duše Peklu. Faust ovšem netuší, že Mefistofeles již uzavřel sázku s Bohem, sázku o Faustovu duši – o duši celého lidstva.

Doktor s Mefistofelem si tedy užívají radovánek a vše nasvědčuje tomu, že Faust podlehne – dokud jej ovšem nepotká láska k nevinnosti, ctnosti a kráse, kterou ztělesňuje mladá Markétka. Láska Markétky a Fausta nemá dlouhého trvání. Dívka porodí nemanželské dítě, které v zoufalství zabije, a poté zavraždí svou matku. Ve věznici čeká na popravu, a když jí Faust nabízí pomoc k útěku, Markétka kajícně odmítá a odhodlaně čeká na smrt.

Tragédie se šťastným koncem

V druhém díle tragédie cestujeme prostorem i časem – dostáváme se do dob starého Řecka i do Pekla, setkáváme se s Helenou, se kterou má Faust syna Euforiona, Faust vynalézá papírové peníze, je stvořena neživá bytost Homunklus, účastníme se klasické Valpuržiny noci připomínající čarodějnický sabat. Faust stárne, ale sázka mezi ním a ďáblem stále trvá.

Na konci tragédie Faust v neštěstí umírá a ohlíží se za svým životem – je nyní slepý, zoufalý a blouzní. Přesto neztrácí optimismus a stále věří, že nakonec dojde blaženosti. Mefistofeles se domnívá, že sázku o jeho duši vyhrál, a proto se raduje. Faustova duše ale Peklu nepropadá – místo toho putuje do nebe a Faust je vykoupen.

Tak jsem, ach! filosofii

a lékařství a práva říš

a, žel! I theologii

ve žhoucí snaze probádal již.

A teď tu stojím, ubožák!

Chytřejší nejsa nikterak;

jsem magistrem, jsem i doktorem zván,

rok desátý již bude dokonán,

co křížem krážem, v sráz a dol

studenty svoje vodím kol –

a vidím, ničeho se nedozvíme!

A to mi srdce krutě jíme.

Jsem ovšem já chytřejší v celé té spřeži

než doktoři, magistři, písáci, kněží;

má mysl pochybami neseslábla,

já pekla se nebojím ani ďábla!